Praha, 10. 4. 1961

… ve vile se dosud svítí

Jediný Zbyňku,

[…]

V mé koncepci života se nemohlo nepodařit, aby ses rázem nestal mým nejlepším přítelem. Neříkám úmyslně jedním z mých nejlepších přátel, neboť mám nejlepšího přítele Tomáše Voskovce, nejlepšího přítele Vráťu, nejlepšího přítele Prokopa Voskovce, nejlepšího Standu, nejlepší přítelkyni Zdenu Holubovou; mám nejlepšího přítele Zbyňka Havlíčka. Některé z těchto lidí a Mikuláše Medka miluji. Nesou mé pozdravy dál. A jste přítomni, právě hraje z rádia tradiční jazz a ten vrací ztracené do přítomnosti, se všemi budoucími možnostmi. Přítomný je sklonek dne se zahradami dobřanského blázince, přítomný je Standa Dvorský, kterého ještě tento týden budu mít možnost požádat, aby Ti napsal (S. je na vojně, já na ni půjdu v září…). Jednou budeme (v noci, ve Tvém pokoji v Dobřanech) sedět spolu: já vedle Tebe, naproti nám Standa vedle Vráti (Zdena nás bude, spíc, pozorovat). Na stolku sklenice. Čtyři velká čela usilovně myslící na sklenici, jako by ji měla rozdrtit.

[…]

Buď teď, anebo nikdy: „Vojsko útočí.“ Představy jsou neudržitelné: buďto zažehnou oheň, nebo padnou pod stůl a nikdo se už s nimi neshledá. Blížím se k tomu chlapíkovi v černém klobouku. Teď, anebo nikdy.

Zmizel za rohem.

Každou noc odplouvám a každou noc zůstávám tady
s ústy němými u srdce
jehož ocel slyším šelestit
jsem celý vlhký a pláču pomalu
jsem celý vlhký Když křičím
vracím se tiše zpátky
celou noc zas a zas
Zarůstám travou
Nemám už aktovku která by nebyla oblýskaná

Jsme tu sami
každou noc nám rozbíjejí hlavy a vracejí se s těžkými koulemi
nepláčí ale díry v našich hlavách se zvětšují
hledáme pod hladinou zapomenuté židle na nichž bychom nemuseli sedět
dost ubohé jako jen několik židlí
okrádajíce se navzájem o všecko
Nejmenší ponocný

Zbyňku
hvězdáři cyklisto bláznů
nejmenší ponocný i to byl můj strýc chci abys o tom mluvil
A strýc nemá nohy

Drahý Havlíčku, dojeli jsme velmi dobře, řekl bych znamenitě. Ale co Ti mám vyprávět?

… JUST A LITTLE. Played by Duck Soup Jazz Band…

[…]

P. S. Chvíli pršelo, chvíli přestalo a kolem nás projelo několik aut. Po nějakých obzorech, a nebylo jich málo, se občas rozlévalo světlo. Děkujeme Ti, žes nám držel palec, abychom šťastně dojeli, vyzdvihuje občas, abychom lépe viděli, nad hlavu Karkulku, láhev, nebo hydrocefalickou kuželku. Díky, přijedeme si pro TO.

Se Zdenou nebo bez Zdeny Tvůj

Petr

* * *

Petře, můj inspirující příteli,

před dvěma dny jsem dostal Váš dvojdopis. Odpověděl jsem nejdříve Zdeně, a kdybych jí byl psal ve verších, byl by z toho text skoro doslova takový:

Dcero
Listy přátel se splétají jako křivky klína na kresbě rumělkou na mém stole
Která zběsile podupává list břečťanu na schodě s okny do zbytku noci
Jako křídlo knížete Schwarzenberga poráží věže
Jako bezprostřední radost svolává bouři
A prádlo tvého spodního rtu
Má chuť šlehaného vajíčka na stříbrné lžičce
S hlavou na řídítkách S opatrností gazely
A smyčka kolem jejího hrdla
Se zadrhává jako kruhy pedofilů kolem hloučku školaček
Zatím co preluduji své chorobopisy
Za několik slz které se objevují na mém rameni
Jako podzemní řeka
Slz které prolévají jen andělé
(Tears such as angels weep)
S důvěrou v zázraky
Ať už jim říkáme láska nebo poesie
Ne nejsem Napoleon a nechci být ani Hemingway
Jako ty nejsi sama Jsou ještě rackové
A první přiblížení se podobá
Možnostem světa na počátku
Nabízím ti všechen svůj fantasijní prostor
Protože sopka v mé skříni potřebuje všechny své hermetické dveře
Za nimiž zalévám
Tvé malé hydrocefaly bez uší jež vybuchují na zříceninách
Se zběsilostí tropických povodní
Z jejichž ohňostroje se určitě zrodí
Houpavé chodby z pijavého papíru
Houpavé chodby kudy budeš chodit bosa beze strachu
Že se kdy poraníš o úlomek kterékoli jedovaté hvězdy

P. S. Nevěděl jsem ani, že lze přenocovat ve vzdušném prostoru tvých vlasů.

To post scriptum jsem už nenapsal: To patří spíše do Tvých dopisů. A nenapsal jsem také, že může přijet kdykoli, bosa a beze strachu, že se kdy poraní o úlomek kterékoli jedovaté hvězdy.

A včera jsem napsal jiný text, text adresovaný své veliké lásce:

Tak tedy v pondělí, má lásko,
Na předem určeném místě
S diamantovými přívěsky královny
Těžkými jako slon na konci dalekohledu
Jako chřestová bitva
S deštníkovými dráty v pohlaví vévody z Buckinghamu
Mé prsty plné bílku
V mystériu tvého třídního původu
S lasem pro barevnou polévku z kolibříků
A s noži artistek vrhaných na práh letopočtu
Na hlavu slunce s prkny čistě vydrhnuté podlahy
Do jejichž let
Zapichuji praporky bdění praporky žízně i náměsíčné pýchy
Která prosívá Tvůj stín
Na světlo žhářů
Která prosívá tvůj klín tekutého světla
O milost ztroskotání ve spánku plamenů

A konečně dnes píši Tobě. Je půlnoc, dvorní šaškové, nazývaní kdysi básníky, utichli ve svých relacích, jockeyové postav astronautů spí, na štítech hor je sníh a jenom Pluto v dálce se směje.

Viděl jsem před chvílí muže, který olíbal postupně celý Ústřední výbor své strany. Legendy se tvoří samovolně a věřím, že proti vůli všech. Snad vznikají z horlivosti hokynářovy organisovat tombolu na vesnickém posvícení. Snad vznikají v záchvatu trapnosti, když huby jsou dlouho dokořán. Věřím, že to jsou dobré huby, když se cpou, a špatné huby, když mluví. Mluví-li k jednomu, ospravedlňují se. Mluví-li ke dvěma, přesvědčují. A mluví-li k celému světu, hledají po kapsách nějaký zapomenutý ceremoniel, a aby zastřeli, že lapají po dechu a že nemají co říct, stavějí hrozivá gesta a hrozivou osobní stráž za svá slova a veliká tabu za své činy. Rodili jsme se nezávisle na své vůli a na svém vědomí do hotového světa pravidel a výrobních vztahů; rodíme se dál nezávisle na své vůli a na svém vědomí do podivuhodného mystéria politiky.

Drahý Petře, znovu pročítám Tvůj dopis. Přeji Ti, abys mluvil jasně. Aby ses smrtelně neporanil ve chvílích sebetrýzně. Abys neuletěl na sarkastickém žehlicím prkně ani na dramatických zámlkách. Aby ses neunavil při dlouhém čekání na autobus. Přeji Ti to nikoli z vševědoucí moudrosti strýců, ale z lásky ke konkrétní imaginaci, která jediná stojí za to, aby posedla naše oči a posouvala svět.

Tvůj Zbyněk

V Dobřanech 14. 4. 1961

* * *

Drahý Petře,

v pondělí Vás oba čekám. Nebudete sice moci bydlet u Prusíků, tento pojem se stal bohužel již legendou, protože jejich byt byl mezitím zrušen, nábytek složen do zadního pokoje, kde spal Vratislav s Fanďourem, a ostatní místnosti obývá jistá doktorka Škopková. Její jméno plně symbolizuje její osobnost, a určitě by je použil Jarry, kdyby je znal. Ale ubytuji Vás jinde, možná docela blízko: V každém případě budete mít svůj pokoj. – Pokud jde o Zdenu a její zaměstnání, probereme to až na místě, zatím se o tom nechci rozepisovat.

Vrátil jsem se tedy po šesti týdnech: s mnoha plány, které se poněkud deformují dosti náročnými podmínkami, v nichž teď zde žiji. Více než kdy jindy bych toužil mít pro sebe všechen svůj čas!

Vidím Tě ještě ve chvíli, kdy vrháš, v soustředěné poloze, oblázek na mé okno u Voskovců. Ale vidím Tě také ve všech situacích, docela přesně, o nichž jsi mi psal: Jak klepeš koberce, jak jdeš s oběma holčičkami… Když jsem se vracel vlakem na Sázavě, ještě to ráno, poznamenal jsem si několik vět, které Ti posílám:

Návštěva u Prokopa Voskovce:

All by yourself within moonlight… Cooking breakfast for the one I love… Oh Doris where do you live? – Kouzelná chata s dobrou tradicí: chalupa z West-pocket revue; pozdrav Romana Jakobsona; intimní papír Borového knih; překlad bratří Karamazových; Tyršova busta s růžovou škraboškou; Petrův lodní deník; sáček na tabák v podobě růže; předloňské divadelní kostýmy; barvotisk školaček s hermelínovým lemováním, koulujících rozmazleného chlapce; výstava z Mánesa dvacátých let; na obzoru Avignonský klášter; staré truhly a půda; krb, který hoří; Petr Král, básník neobyčejně všímavý, se smyslem pro detail, který přehlížíme, a výřez, jehož si nevšimneme, opravdu vyřezávající scény skutečnosti; duch carského plukovníka v pozadí; Prokopovy uši; melancholie Jiřího Voskovce; Adrienina dřevěná lžička, jediná skutečnost, kterou si odnáším, a která mne přesvědčuje, že nešlo o sen. Adrienina malá dřevěná lžička, kterou jsem si odnesl jako nesmírné odvetné opatření proti ženě, která smazává všechno pohybem, jakým si prohlížíme jízdní řád. –

A ještě: ranní zahrádky s lavóry a dělníci jdoucí do práce: první dělník pohupuje igelitovým sáčkem se svačinou, druhý dělník močí, třetí, který se již vymočil, zamyká svobodárnu.

Dívka přede mnou již přešla pontonový most. Pak jsem ji znovu uviděl, jak zapadala v hloučku domovnic, stejně zářivě, jako předtím klepala koberce svobody a červánků. –

Poesie Petra Krále je uměním výřezu. Je De-typem v Rorschachu; je impresionismem naruby; poznává hlouběji skutečnost s neúnavností kartografa; stává se – mimo mnohé jiné arsenálem přesnosti.

−

Zdena Holubová je médium a píše mediální poesii. Klíče si bere kdekoli. Jestliže jsem jí pomohl otevřít pozoruhodný dům, kde jsem byl doposud jediným průvodcem, pak jenom proto, aby její prsty, jimiž škrtí své milence, dostaly rozhodující stisk. –

Jedině Petr Král dovede říct zamkni − a dodat: klíčem. Všímá si všeho a okamžitě mythisuje; je – abych použil slov, která mu jsou běžná – v ustavičné interpretační aktivitě.

Trosky poesie skryté po chatách: Bral jsem to od půdy. –

To byl jen dojem; příště Ti řeknu víc! Nejen o poesii, ale i o Tvých náhodách, které mají svůj šibolet (v mých dávných sešitech je množství podobných náhod; stal jsem se kritičtější po přečtení Freudova Über die Kunst, kapitoly o magickém myšlení. A potom zde, ve styku s pacienty – říkám teď pasažéry – když jsem tak často narážel na symptom pathoplastického zpracovávání reality nebo symptom přikládání významu).

Prohlížel jsem právě kapesné vydání Sbohem a šáteček, vydané podle úprav Mistrových; moc jsem se nasmál jeho vynechávkám, týkajícím se kasina, ruské vodky, Bohuslava Martinů a erotiky – například z překrásného, byť rimbaudovského Vjezdu do Paříže jsou vynechány obě první sloky:

Když larva půlnoci … […] atd.

A také jsem si přečetl předmluvu Ludvíka Kundery k Otci Ubu – a netušil jsem tu příšernou bídu: ty „injekce bicepsů“, ta „jazyková rozvernost“ – ježíši! Otec Ubu by ho okamžitě posral. Ale nedostal jsem se ještě pořádně k dopisům Jiřího Voskovce, jen jsem je letmo pročetl a trochu uspořádal. Ukazoval jsem je o poslední návštěvě Dobřan Jarmile Zítkové; její matka, náhodou přítomná, byla dojata z dětského písma Prokopova, které jsem omylem také sbalil; bývala totiž láskou Prokopova otce.

Drahý Petře, oba Vás tedy čekám a pochopitelně se těším. O to lépe se mi propluje blbostmi dne, budu-li vědět, že na mě čekají přátelé.

Tvůj Zbyněk

13. 7. 1961

(Petr Král)

* * *

Drahý Petře,

vzal jsem si stroj – a prosím: Jakmile budeš připraven psát, zavolej č. 79 (nesplést se 69!) a vyžádej si mě k telefonu. Pokud bych tam nebyl, opakuj pokus každých 15 minut. Stroj Ti obratem doručí livrejovaný pavián v zubech. Nezavoláš-li, doručím stroj sám ve 12.30.

Pokud jde o Zdenu, jsou to opravdu básně

největšího stylu,

neboli,

médium,

kterým Zdena absolutně nepopiratelně je, tedy médium světa a lásky a poesie všeho, je elongováno a saturováno podle modelu její aorty s velikou žíznivostí opravdu vším, co stojí za to, být po ruce. Tvůj přínos Zdeně tkví pouze v selekci informací, na něž je zaměřována její radarová stanice, podobně jako Tvůj dědeček je naladěn na katastrofy.

Zdena asimiluje vybrané podněty kolem s toutéž rychlostí, s jakou přijímá četbu. Cestou jejím podivným labyrintem mění se tyto výběrové podněty v představy, vyjadřované s nejbezprostřednější methodou imaginace. Zdena si methodu imaginace dokonale osvojila: Dovede být jejím nositelem, a jejím prostřednictvím nám dává imaginace najevo, že je schopna ještě nekonečnějších metamorfós.

Přitom je překrásné, že Zdena vůbec není to, čemu se říká osobnost. Nemá své dějiny, jako třeba Vratislav, nebo je má v míře co nejmenší. Nemá ani intelekt, který by stavěla do služeb poesie. Má jen methodu imaginace a přístup média ke skutečnosti (Chtěl jsem říct: Má jen přístup média ke skutečnosti a nástroj imaginace jako zbraň před skutečností).

Děkuji Vám oběma, neboť jste mi umožnili po mnoha letech státi se médiem.

P. S. – Ponechávám na stole vedle Žiji život… také List z deníku, který znáte.

Zbyněk

21. 7. 1961

* * *

25. 9. 1963

[hlavičkový papír Psychiatrické léčebny v Dobřanech]

Drahý Petře,

Škvorecký bude. Nesmrtelný. Četl jsem na sjezdu, že někdo vyměnil skútra za Kafkův Zámek. Za Škvoreckého taky. Demonstruje se za něj v kabaretech. Musel jsem uhýbat kamenům pionýrek, když jsem si jej pod pláštěm odnášel. Až Ti jej ponesu v sobotu k Vráťovi, budu se plížit postranními uličkami.

Srdečně

Zbyněk

* * *

2. 12. 1964

[hlavičkový papír Psychiatrické léčebny v Dobřanech]

Drahý Petře,

ta zcela posraná věc se tedy překládá, pošlu Ti ji opatrně do konce týdne, stejně opatrně ji rozbal a obtiskni se třemi variantami: nejlépe bez uvedení překladatele, v nouzi s uvedením písmen (zh, v nouzi nejvyšší pod pseudonymem, nejlépe Oskar Veliš.) – Jinak jsem rád, že zlatá kaplička doposud stojí, a pokud jde o mlhu, bude pravděpodobně zdražená.

Tvůj Zbyněk

P. S. – V sobotu a potom v pondělí jsem Ti asi třikrát volal, leč bezúspěšně, domů na nové číslo, i do redakce. Freundschaft!

* * *

Drahý Petře,

odpovídám obratem na Tvůj inaugurační dopis a budu co nejstručnější: Sborníku se pochopitelně zúčastním, i když pouze retrospektivou – moje básnická činnost prakticky, ať už dočasně nebo trvale, končí rokem 1964. – Výběr textů – v rozsahu těch zhruba 15 stran – provedu v příštím týdnu, bude-li to tak naléhavé. „Životopisná data“ přiložím. Pokud jde o Rudolfa Altschula, velmi rád dodám i jeho data i materiál: Toho ale bude opravdu jen velice málo. –

Upozornění: Podobný „výběr“ na mně požaduje Chvatík pro konečně povolenou Orientaci. – V obou případech problémem zůstávají „politické“ texty; nejpravděpodobněji se omezím na „fragmenty“. –

Odpusť mi stručnost – ale jsem přetížen jako nikdy, a navíc mystérii neslíbatelně perversními. Pozdravuj Vratislava, o němž se občas dozvídám z Dějin, a sám nalezni přesně tu satisfakci, kterou si přeješ.

Tvůj Zbyněk

SADE-ská, 22. 2. 1966

P. S. – Ještě jen jedinou prosbu: Nechť v názvu sborníku je ono slovo, které přese všechno a proti všemu zůstává skutečným šiboletem:

SURREALISMUS

* * *

Drahý Prokope, drahý Petře,

ještě jeden magnéziový pozdrav z krkonošského Retrogradu, který pro mě díky Vaší návštěvě znamenal nekonečně víc než pouhé finále prázdnin; uvědomil jsem si totiž, po mnoha letech, jak živé je pro doposud přátelství. Cítím potřebu Vám to sdělit, zvláště proto, že mě tento dávný prožitek, Vámi vyvolaný, vtahuje se stejně dávnou jako novou intensitou znovu do jádra aktivity, na jejímž okraji jsem se několik let pohyboval. –

V Praze jsem sháněl po mnoha trafikách Orientaci: K mému zármutku a k mé radosti je kompletně vyprodaná. Nakonec jsem sehnal ve třech zapadlých trafikách tři výtisky, vždycky „poslední“, zatímco „jedniček“ se tam povalovala celá kopa. – Kromě některých „maličkostí“ mě tam naštvaly tři věci: chybné datum zatčení Rudolfa Altschula – místo IX. napsali XI.; Hynkovy Deníky mladého lorda; a vůbec nejvíc v obsahu moje VERŠE. To mohu přijmout skutečně jen z pozic srandy, dejme tomu jako VETEŠ; vynechali mi tam mimo dvou textů, o nichž jsem se už zmiňoval, také úvodní text k zprávě o Altschulovi.

S Vráťou jsem se nedotelefonoval. Ani v neděli večer, ani v pondělí ráno: Píšu mu, že přijedu do Prahy nejpravděpodobněji v pátek.

A Vás prosím ještě o jednu významnou věc: V tom chalupovém nepořádku se mi někam poděly Stanislavovy verše, které si naposled půjčoval Aleš; nevíte o nich? A také si nějak bezpečně neuvědomuji, mám-li dát ten katalog ÚDS opsat – nebo ne: Budu vděčen za obě zprávy – budete-li je odesílat nejpozději čtvrteční poštou, pak prosím do Sadské, jinak na Spořilov (Jihozápadní III/27). Dnešek, první „pracovní“ den, jsem strávil „daleko od města, vesničanek i stád“, v rozkopané vyšetřovně a večer nad překladem Dějin surrealismu. – Korigoval jsem také ty manifesty, o nichž jsem se dozvěděl, že je psal Artaud: Jsou skutečně vysoce dobové a dubiosní (Dopis Papež, Dopis buddhistickým školám; jaké oratorium pro Maocetuna!)

1. 8. 1966

Zcela Váš Zbyněk

* * *

Drahý Petře,

díky za lístek i další možnou projekci o „filmu“ u „lucidních“ snů; je-li zde opravdu jediným motivem úzkost, je jen hypotéza; důvod „odosobnění“ projekce jakožto obranného mechanismu Já má už svým charakterem „obrany“ za předpoklad „ohrožení“, pojem „úzkosti“ by však bylo třeba specifikovat, a především i v tomto konkrétním případě analyzovat; zvláště když „film“ je tak mohutně spjat s jinými subjektivními motivacemi, např. voyeurskými, a pro Tebe má jistě ještě mnohem specifičtější význam. –

Upozorňuji na příklad na častost výskytu „prožívání jako ve filmu“ anebo přímo označování za „film“ mnohých halucinací schizofreniků, kteří se tak stávají „diváky“ a v téže chvíli i „tvůrci“ svých nevědomých představ a dějů. –

Vždycky jsem jim trochu záviděl, zvláště při tak mizerné produkci, která je k vidění v pražských kinech. Na „vraha skrývajícího tvář“ půjdu tedy s očekáváním téměř dětinským.

Tvůj Zbyněk

20. 4. 1967, v den narozenin Vůdce a říšského kancléře, a Blanky Prusíkové