Vystudovala jsi teoretickou fyziku, což – aspoň na první pohled – není básnický obor. Souvisí pro tebe tento způsob vnímání a pojmenovávání světa s poezií?

Mojí specializací byla teoretická fyzika elementárních částic, což od člověka stejně jako literární tvorba vyžaduje představivost. Jde přece o popisování něčeho, co není vůbec vidět. Nedá se o tom vlastně ani nic vědět, všechno to jsou jenom teorie, způsob vysvětlování světa. Není to žádná objektivní pravda. Řekla bych, že stejně tak píšu i svoje texty. Používám báseň, abych popsala, co se děje, tvořím svoji interpretaci okolního světa. Proto mi občas přijdou moje texty málo metaforické, moc přímočaré. Myslím ale, že čtenář je tak nevidí. 

Určitě je nevnímám jako málo metaforické, ale zároveň asi vím, co myslíš: Tvoje básně jsou v určitém smyslu hodně popisné. Jenže způsob té deskripce je často překvapivý. Fascinující je už to, jak pracuješ s jazykem. A z toho se rodí tvoje metaforika. Psala jsi takhle i ukrajinsky, nebo je to specifické pro tvoje české texty?

Ano, cítím, že v ukrajinštině byla moje metaforika jiná. Předpokládám, že mé české texty ovlivňují dvě věci. Tou první je omezená slovní zásoba. A tou druhou potom způsob vyjadřování, který vychází z ukrajinštiny, ale používám pro něj česká slova. Jasně, všechno to svědčí o tom, že moje znalost češtiny má daleko do dokonalosti. Nedělám si s tím ale starosti, jsem tady přece teprve tři roky. Kladu si také otázku, jestli se budou zhoršovat moje básně, když se bude zlepšovat má čeština. Nevím. 

Začala jsi psát česky hodně brzy. V tom je určitě velká odvaha, zároveň i ochota experimentovat s jazykem. Jak ses rozhodla, že začneš psát česky? A bylo to rozhodnutí, nebo tě spíš v češtině samy začaly napadat slovní obraty a verše, ze kterých jsi potom vyšla?

Myslím si, že jazyk, kterým se spisovatel vyjadřuje, závisí více, než se zdá, na autorově jazykovém prostředí. Lze říct, že se mi na Ukrajině všechno dělo „v ukrajinštině“, všechny situace a příběhy se odehrávaly v prostředí tohoto jazyka, a proto bylo přirozené je reflektovat a popisovat v ukrajinštině. V Česku jsem nejdříve používala spíše angličtinu, pak jsem víc a víc přecházela do češtiny. A to se týká i textů. Na začátku jich vzniklo pár v angličtině, v některých z nich se už objevovaly české verše. Pak vznikaly texty z větší části v češtině, do kterých jsem ale míchala anglické verše nebo výrazy. Teď už angličtinu skoro nepoužívám. Protože všechno kolem mě se děje v češtině. Takže to nebylo rozhodnutí, vidím to jako postupný proces stěhování do jiného jazyka. 

Sama reflektuješ, že součástí tvého básnického projevu v češtině je i určitá nedokonalost. Jedna z věcí, které mi přijdou fascinující na tvé poezii, je prozkoumávání jazyka jako území, které je pořád trochu neznámé, nezmapované. A někdy tak paradoxně přijdeš na věci, na něž by člověk, pro kterého je čeština samozřejmější, nepřišel. Je to pro tebe vědomý proces, nebo se to do tvého básnického jazyka dostává automaticky?

Je to většinou náhoda. Občas si sama nevšimnu, na co jsem přišla, a vysvětluje mi to někdo z kamarádů. Bývám z toho překvapená a nadšená. Myslím, že mí čtenáři vnímají moje texty jinak než já. V literatuře je to samozřejmě obvyklá situace. Ale v tomhle případě je to zdůrazněno tím, že nepíšu v mateřštině, ale čtenáři v ma-
teřštině čtou. Stává se, že ve svých textech vědomě zkoumám možnosti jazyka. Občas mě zaujme nějaká slovní konstrukce nebo slovo a já to reflektuji. 

Existuje něco, v čem se čeština od ukrajinštiny výrazně liší? Nemyslím to samozřejmě lingvisticky, ale spíš mi jde o vyjadřování pocitů.

Vidím velkou spřízněnost mezi všemi slovanskými jazyky, kterými mluvím nebo v nich čtu: ukrajinštinou, češtinou, polštinou, slovenštinou a běloruštinou. Vyjadřování pocitů, popisování zážitků, používání přirovnání, idiomy… vše to jako by pramení z jediného, společného jádra. Je to fascinující. A díky tomu jsem často, když jsem nevěděla, co přesně znamená nějaké české slovo, dokázala snadno uhodnout jeho význam. A také to neříkám z pohledu lingvistiky. Jde mi o intuitivní prostor, ve kterém tyto jazyky koexistují. 

V situaci války vidíme jasněji než jindy, jak politická propaganda jazyk ohýbá a využívá ve svůj prospěch, když například Vladimir Putin mluví o „speciální vojenské operaci“ a zakazuje, aby se slovo válka vůbec používalo. Myslíš, že tomu jako básníci a básnířky tím, co děláme, můžeme čelit? 

Řeč sehrává v této válce důležitou roli od začátku. Sama válka se stala skutečnou díky slovu. A také mlčení. Pak se slovem začalo hodně válčit. Pamatuješ, jak se zdálo, že je nemožné, aby jiné státy poskytovaly Ukrajině vojenskou pomoc? Teď to je ale hlavní strategie. Nebo jak beznadějně vypadala situace s blokádou Azovstalu? Dnes čteme, že jsou evakuovaní nejen civilisté, ale i ranění vojáci. Stalo by se to, kdyby se o tom tolik nemluvilo? Nijak to rozhodně neromantizuji, chápu, že z větší části je to jenom politika a politici se snaží chovat „správně“, aby se prosadili v příštích volbách. A proto plní požadavky většiny voličů. Výsledek je ale stejný: Slovo má velkou váhu, je to praktická zbraň. My spisovatelé máme za úkol ji zaměřovat. 

Hlavně na začátku invaze jsem hodně přemýšlel o tom, jestli tváří v tvář takové situaci má smysl zabývat se poezií. Nakonec jsem došel k tomu, že mám ještě větší potřebu poezie než jindy, i když vlastní texty se mi píší špatně. Jak to máš ty? Měla jsi nebo máš takové myšlenky a pochybnosti?

Mám to dost podobně. V prvních týdnech mi přišlo jako bláznovství a nesmysl zabývat se uměním. Byla jsem jednou pozvaná na autorské čtení, ale četla jsem místo básní zprávy od ukrajinských kamarádů o válce. Protože jsem opravdu nemohla jinak, fyzicky. Číst poezii by pro mě znamenalo selhání, podvod, odmítání reality. Když odezněl prvotní šok, napsala jsem svoje první básně o válce. Nikdy jsem si nemyslela, že se to v mé tvorbě stane. Nikdy se mi ani nelíbilo takové texty číst, měla jsem ohledně nich předsudky, nedokázala jsem se do nich vcítit. A teď přemýšlím nad tím, že ten, kdo nezažil válku, také zřejmě nebude schopen se vcítit do mých textů.

V čem vidíš smysl poezie v takové situaci? A kdybych to zkomplikoval směrem k abstraktnějším úvahám, v čem vidíš smysl poezie celkově?

Poezie patří k literatuře a literatura patří ke kultuře, která během války nikam nemizí. Myslím, že žádný velký ušlechtilý cíl nebo výjimečný smysl poezie nemá. A nemusí mít. Je to jenom jedna z forem reflexe reality a jeden ze způsobů zachycování dějin. To úplně stačí. Vlastně to není vůbec málo. Chci tím také říct, že v podstatě se poezie neliší od jakékoli jiné umělecké tvorby. Proto otázka po jejím smyslu patří do diskuse o smyslu umění jako takového, kterou mohou rozvíjet teoretici umění. Můžu jen povrchně a amatérsky říct, že smyslem poezie je reflexe, bez které je život těžko představitelný. 

Poezie pro tebe není jedinou formou uměleckého vyjádření. Věnuješ se také performanci a výtvarnému umění. I to lze metaforicky vnímat jako různé jazyky. Co pro tebe osobně mají společného, v čem jsou naopak jiné?

Nemůžu říct, že se tomu doopravdy věnuji. Je to vždycky náhodné, vzniká to z impulzu, z okamžiku, ze situace. A tím se to právě liší od básnictví, které vnímám spíš jako něco pravidelného a trvalého, to, čemu se věnuji skutečně. Je to moje práce. Taky vnímám básnictví jako individuální praxi. A performance, vizuální umění, hudba a jiné věci většinou vznikají jako společná tvorba, umělecká spolupráce. Občas jsou to jenom pokusy ze zvědavosti, způsob zábavy. 

V ukrajinštině už jsi publikovala knižně, získala jsi i literární ocenění. I když to není to nejpodstatnější, přece jenom to ukazuje, že jsi se něčeho vzdala – nejen postavení na literární scéně, ale i samotného jazyka, o čemž jsme už mluvili. Jaký to byl pocit, začínat zde od nuly? Bylo to pro tebe náročné, nebo v něčem také osvobozující?

Nejtěžší bylo se vzdát toho, co se mi dařilo nejvíc a co mě hodně bavilo. Byla to moje překladatelská praxe – překládala jsem z němčiny – a pak účast ve skupině AETHER: mediacollaboration in real time, což byl několikaletý projekt, který spojoval básnictví, performanci, videoexperimenty a algoritmickou hudbu. Těmito dvěma věcmi jsem naprosto žila, a proto se mi po nich hodně stýskalo. Rozhodně jsem měla pochybnosti i ohledně svého básnictví. Zažila jsem frustrující neschopnost vyjadřovat se tak, jak jsem zvyklá. Jako by mi najednou zmizela řeč. Chápala jsem, že to přejde, a snažila jsem se tomu okamžiku co nejrychleji přiblížit. Z jiné strany byla taková zkušenost opravdu osvobozující, toho jsem si byla vědoma. Takže bych to první období popsala jako velice pestré, se spoustou emocí, zmatků a vzrušení.  

Cítíš výrazné rozdíly v tom, jak česká společnost vnímá – ve srovnání s tou ukrajinskou – poezii? 

Ano, přijde mi, že česká společnost ve všem hledá zábavu – a nachází ji. V poezii také. Je tady dost populární slam poetry, zvlášť taková, u které se dá pořádně zasmát. U nás to odeznělo před deseti lety a o vtipnost textů moc nešlo. Jiné stránky vnímání poezie jsou dost podobné. Stejně jako situace v literárních kruzích nebo celkově na knižním trhu. 

Co ti přijde na české poezii inspirativní? Ať už na současné, nebo i na té starší…

V první řadě se mi tady líbí literární prostředí jako takové, hezky to tady žije: časopisy, festivaly, skvělí lidé. Co se týče samotné poezie, nemůžu to shrnout do jediného šuplíku s nálepkou „české“. Pro mě má poezie sice jazyk, ale národnost nikoli. Něco mi přijde opravdu výjimečné – například Bohumila Grögerová a její společná díla s Josefem Hiršalem. Doteď je to můj nejzajímavější objev české literatury. Něco mi přijde ale přeceněné, například František Listopad. Stejně to mám i se soudobými autory a autorkami – něco mě fascinuje, něco nechává lhostejnou. A právě tahle pestrost je inspirativní.

Uvažuješ o tom, že bys někdy chtěla překládat českou poezii do ukrajinštiny? Případně naopak?

Jasně! Leží mi v šuplíku do ukrajinštiny přeložená poslední sbírka Marie Šťastné. Překládala jsem ji, abych zachytila, jak zní poezie v češtině, bylo to takové cvičení. A také se mi ty básně moc líbily a byla jsem zvědavá, jak znějí v ukrajinštině. Nádherně! Byla by to krásná knížka pro ukrajinské čtenáře, doufám, že se k tomu ještě vrátím. Z ukrajinštiny do češtiny bych nepřekládala. Myslím si, že to mají dělat ti, pro které je čeština mateřský jazyk. 

V čem je pro tebe překládání coby specifická práce s jazykem přitažlivé?

Je to způsob, jak poznat možnosti jazyka, to, jak funguje. Není jednoduché zachytit autorský styl a nepřekládat všechny autory stejně. Je to výzva, která vyžaduje hodně pozornosti a přemýšlení. Mám takové zkoumání ráda. Přitahuje mě ta náročnost, trochu se to podobá vědecké práci. 

Řekla bys, že tě náročnost přitahuje i při psaní vlastních textů? Vydáváš se schválně cestami, které jsou náročné?

Ano. Možná si to neuvědomuju vždycky, ale je to pravda. Nemohla bych pořád dělat něco jednoduchého, to, co se vždycky daří. Potřebuju mít v životě malá vítězství nad něčím náročným. Začít psát básně v češtině bylo jednou z takových výher, vydat první překlad, napsat sbírku, pokoušet se vydávat časopis… Uznávám, že je to trochu závislost, že to vzniká z potřeby uznání, přijetí, ocenění. Snažím se za to nestydět, vždyť je to lidské. Každopádně všechno, co dělám, mě baví – i když se to nedaří. 

Myslíš, že to může být částečně i důvod, proč ses rozhodla věnovat umění? Připadá mi, že v mnoha jiných oblastech je neúspěch vždycky primárně frustrující, ale konkrétně v poezii také znám tu směs pocitů, když se něco nedaří přesně vystihnout nebo vyjádřit, ale nakonec to člověka přivede třeba k něčemu jinému a může zažít i nečekané malé vítězství ve zdánlivém neúspěchu.

Jasně že úmyslně jsem si to tak nerozpočítávala a nerozhodovala. Situace, které popisuješ, jsou příjemné a cenné. Ale asi souhlasíš, že to nemůže být považováno za umělecký přístup nebo hlavní způsob tvoření textů autora. V umělecké tvorbě nevidím moc místa pro náhodu, zvlášť v literatuře. Ale zároveň se tomu nebráním. 

Dotýkáme se důležité básnické otázky. Na jedné straně existuje romantická představa o téměř nadpřirozené inspiraci, která přichází nečekaně a nemáme ji pod kontrolou – ona vede nás, ne naopak. Protipólem této představy je vědomá práce s obrazem a formou, která snad opravdu může mít i vědecký charakter. Jak se k tomuhle napětí stavíš? A je to pro tebe vůbec důležité téma?

Tuhle otázku miluju! Je nevyčerpatelná, je věčná. Myslím si, že oba názory by se daly spojit. Na jedné straně asi opravdu existuje nějaký proud inspirace, je to specifická nálada, která se odněkud bere, na kterou se napojujeme. Aby ale člověk na druhou stranu mohl psát kvalitní texty, vyžaduje tato nálada cvičení, rozvoj. Musíme v ní více přebývat, reflektovat svoje možnosti v ní. Stručně bych to nazvala vědomou prací s podvědomím.

Jak se u tebe ta nálada nejčastěji projevuje?

Nejčastěji je to velké soustředění a odpojení ode všeho, co je kolem mě. Něco jako naslouchání sobě, vnitřní pátrání – po slově, obrazu, příběhu, intonaci. Vyžaduje to všechno, čas a prostor: Musím být sama, nesmím mít v hlavě ještě seznam deseti věcí, které čekají, až je udělám. Musím prostě mít mentální a fyzickou kapacitu, abych se na tvorbu naladila. 

To zní jako něco, co se člověku tak často nepoštěstí. Řekla bys, že máš na tvorbu dostatek času, energie, soustředění?

To bych neřekla. Ale když se podívám, kolik a čeho mám napsáno, jsem s tím spokojená. Pomáhá mi, že si občas organizuju dny jenom pro sebe: Nechodím na schůzky, nedělám nic pro jiné lidi, všechno odkládám. A pak můžu tvořit. Jasně, občas se mi děje, tak jako mnoha jiným básníkům, že mě napadne báseň v tramvaji nebo nemůžu usnout a najednou začnu něco psát. Ráda hodně chodím pěšky – to může být také produktivní. 

Co tě nejvíc inspiruje? Ať už je to činnost, emoce, vjem…

Život, lidi, město, skutečnost, to, co zažívám. O abstraktních věcech psát moc neumím a také mi přijde, že pořád píšu o sobě. Ale možná všichni píšeme jenom o sobě. Co na to řekneš ty, jako básník? 

To je rozhodně zajímavá a důležitá otázka. V nějakém smyslu určitě píšeme vždycky o sobě, ale zároveň tím do sebe a své zkušenosti zahrnujeme i druhé lidi, zvířata, zvuky, obrazy, pohyby. Walt Whitman napsal úchvatnou skladbu Zpěv o mně, která je zároveň o celém vesmíru. Takže jestli píšeme pořád o sobě, vede mě to k filosofické otázce, kdo jsme. Kde začínáme a kde končíme?

Tohle by mě zajímalo hlouběji. Jaký je život toho, kdo zná odpověď na tuhle otázku. Co by se stalo, kdybychom se dozvěděli, že jednoznačná odpověď existuje, a navíc by nám ji prozradili. Kolik věcí by ztratilo smysl? Co bychom už nedělali? Nebo naopak dělali? 

Ano, možná patří ke smyslu naší existence, že si tyto otázky klademe. A kdybychom je definitivně vyřešili, byl by to spíš otřes. Myslíš, že se v tomhle poezie podobá filosofii? Že v ní jde o otázky smyslu existence a podstaty života?

Nikdo asi neřekne, že ve své poezii pokládá existenciální otázky. Já také ne. Ale chápu, že poezie může čtenáře podnítit k takovému „filosofování“. Je nejednoznačná a otevírá prostor pro fantazii. A také máme reflex vyvinutý ve škole: Pokládat si otázku, co autor svým textem chtěl říct. Je snadné to přehnat. Občas stačí přečíst si báseň a užít si to. Jsem spíš odpůrce oblékání literatury do šatů filosofie. 

Je pro tebe jako autorku důležitá nejednoznačnost?

Je, ale nemusí být v každé básni. A je důležité, aby nejednoznačnost nebyla nasazená uměle. 

A je něco, co v dobré básni nesmí chybět?

Po přečtení dobré básně se mi chce aspoň trochu zastavit, vstřebat ji. Během zastavení přicházejí myšlenky, otázky, estetické uspokojení, nebo prostě pocit, že je to fakt dobré. Proto básnické sbírky můžu číst dlouho, občas několik měsíců. Takové zastavení je pro mě známkou nejen dobrých textů, ale i uměleckých děl celkově. Myslím, že hodně lidí zná pocit příjemného přesycení po drobné výstavě. 

Posuzuješ podobně i básně, které jsi napsala? Nebo spokojenost z nich vyplývá z něčeho jiného?

Posuzuju to dost podobně. Novou báseň si vždycky párkrát přečtu a snažím se pochopit, jaké pocity po sobě zanechává. Se zvědavostí ji pak čtu další den, s odstupem. Můžu v ní potom ještě něco změnit. Spokojenost vzniká i z toho, že konečně napíšu něco, o čem jsem už dlouho přemýšlela. Občas mi sedí v hlavě nějaké téma a trvá několik dní nebo týden, než konečně pochopím, co přesně o tom chci říct. Pak přichází úleva a spokojenost.

Přemýšlíš o vydání svého českého básnického debutu?

Začala jsem o tom přemýšlet už před rokem. Třídila jsem texty, přemýšlela nad konceptem sbírky a na konci roku jsem začala mluvit s nakladatelstvími. Takže začátkem příštího roku vyjde můj český básnický debut v nakladatelství Protimluv pod názvem Tváření. Hurá! Mám z toho dětinskou radost.