Entomologie rána

Ráno
neúmyslně
jsem rozmáčkla
nočního motýla v pantofli.

Dlouho
koukala jsem na svou nohu,
na šedivo-hnědý popel
na prstech.

Jedno křídlo
zůstalo celé,
mám krabičky skoro na všechno,
ale na tohle nemám.

Pohřbení v květináči.
Smutek,
žal,
odpuštění.

Autoportrét

Mám ráda své jizvy.
Pocítila jsem štěstí, když přečetla,
že už nezmizí.
Kam jsem šla a kam se dostala –
chci mít všechno na mapě těla.
Mám ráda vůni svého potu.
Mám ráda vůně potu těch,
s kterými se miluju.
Ráda se miluju se sebou.
Koukajíc do zrcadla vzrušuju se:
dva body na břichu
akorát v úrovni bradavek
nic nepřipomínají.
Mají regulérní tvář
a rychle se hojí.
Když nahá koukám do zrcadla –
nikdy nevidím obličej.
Zapomínám, že ho mám.
Čtu jen mapu.
Prsty. Čichem.
Vzrušující cestování.

Koleno, hlava a srdce

Jsem vaječnou skořápkou
klepu k sobě zevnitř a zvenku
nehýbám se
nemám oči
nemám čichu
nemám chutě se sebou něco udělat
aspoň skočit do vroucí vody
bojím se dozvědět že jsem prázdná
nechci myslet na tu která mně snesla
a jak nesnesitelné to bylo

Jsem vaječnou skořápkou
naráz
může se mi rozbít
koleno hlava a srdce

Vážka

Jsem vážka.
Šikmo překračuju náměstí,
jako přeškrtávám ještě jeden den v kalendáři.
Tlak světla –
jediné, co snášejí má křídla.
I rozžhavený vzduch městského vedra
(patřím jemu).
Jsem vážka –
vražedkyně okamžiků,
které po sobě nechávají zpocené lidi
během hektických dnů.
Tu a tam se zastavuji,
aby bylo aspoň jednou znát
mávnutí mých křídel.
Když říkají, že nemají čas –
já jim ho sežrala.
Jsem vážka, jsem vedro, jsem pískání v uších.

Sousto zběsilosti

Dáme si navlhlou zeminu
na porcelánových talířích.

Stříbrnými příbory si navzájem probodneme
ledovou kůži na prsou.

Za kulatým stolem s hedvábným ubrusem
se rozrazí syté ticho.

* * *

Kostnatá zmije hřbetu
vypouští jed a
tělo dostává taneční záchvat,
zmatek svalů,
iluze bezbřehosti.
Je slyšet chrupavky
a šustění končetin
ale žádné melodie,
jako ani žádné potřeby melodie.
Jen s ním tanči,
se svým hadem,
bav ho, kolébej, houpej.

Východoevropská zima

Ještě jsem nezestárla,
a už chci sdělit vzpomínky.

Nejdřív o studených zimách:
kdy se chodilo přes řeku
naskrz ledovou,
ze sněhu se stavěli yetti,
ze strachu z omrznutí prstů
se oblékaly dvě rukavice.

Občas dvě ponožky,
občas dvoje kalhoty
a vždycky dva svetry.

Jako dítě koukala jsem na televizi –
lidi ve filmech o Novém Yorku
si nezapínali bundy ani v lednu.

Přála jsem si to taky.
Přeju si teď všechno zpátky,
i když jsem ještě nezestárla.

Kam patříš

Všechno ve své kuchyni děláš potichu.
Vztekáš se, řveš, dupeš – bez nejmenšího cinkotu.
Ani papírový ubrousek se nehne od tvého dechu,
nepohne se bez tvého povolení,
nezačne předstírat krajku nebo hedvábí,
pokud si to od něj nebudeš přát.
Všechno je tady pokorné, všechno poslušné –
od prahu do pavučiny pod oknem,
od koutu stolu do tvého hlasu.

Nádoby plic v pokorném očekávání.
Hodíš vedle studené vidlice a ostří hřbetu.
Pojď večeřet! – zavoláš někam ke stropu.