* * *
Život je vratký, jen část mě samotného
a moje sny jsou věčné a rozkuté.
Odvážlivec, který se do nich někdy ponoří,
se stejně nic o životě nedozví –
přijde do jiného jsoucna.

A já mám na sůl a na chleba,
a ženu – na všední den i svátek,
ikonku pro Toho, kdo ponořen do myšlenek zaspal,
dokončenou svatozář plic naplněných krví,
a básně, kterých je málo.

Neprosí hlas, nevolá bídu,
ta tělesná myšlenka a nohy –
moje svaté nohy pekelně duní,
ale to není důležité, pokud půjdu.
Jsem vždy připraven na cestu.

* * *
Táně

Duše je jako housle: zapadá prachem
a trpí ve vysokých tónech.
Ty jsi struna – nemysli na léta,
zamiluj se do mě v sobotu.

Duše je jako rým: stále hledá slova,
cestuje z básně do básně.
Ty víš: pohoda je tam, kde nejsme my.
Nejsme v Paříži ani v San Remu…

Odpočiň si – neutrhnu tě jako kytku.
Mám jenom čupřinu od Odyssea.
Duše chce totéž, co božstvo,
aby se k ní někdo pomodlil.

* * *
Neptej se, zda miluji – dotkni se mé dlaně:
je teplá jako moře, které nás v červenci objímá.
A slova – ta jsou pro zvěčnělé: pro ty, kteří už víc nebudou.
Ještě moc neumím zakládat pohřebiště slov.

Neptej se, zda miluji – ať se Ti zdá o našem moři:
je opravdové, jako touha, a svůdné svým vlněním.
Slova – to jsou jen ptáci: tak snadno je můžeš chytit
do černobílé krajiny zamřížované trpkým „sbohem“.

Neptej se, zda miluji – ještě jsme ani nevyšli z moře:
ty legrační medúzy jsou upřímnější než ságy o vzniku světa.
A slova – možná jsou jako kapradina, která se o svatojánské noci
ozývá květem, který ještě nikdo nenašel.

* * *
Zima je malinká jako Japonka
a tady je tvůj tichý rozsudek: zítra déšť.
Jako by někdo ukradl polibek.
Dovol mi polaskat jednu vánici,

Adagio pro bílého medvěda
osamělého jak ostrov Nauru,
protože jistá je jen sněhobílá žena,
co zmizí ještě před ránem jako tokajské.

A ty mě neposloucháš, promiň.
Už jste se na všem domluvily se zimou,
už nejsi moje severní hvězda,
ale spící liščí mládě, které chce do lesa.

Balada o květině
Toužil jsem po temnotě,
po pustině,
po poušti.
Ze zoufalství a únavy
jsem se stal známým zvířetem.
A ležel jsem pod třemi dekami –
skrčené, vyplašené
stvoření.
Žádný div,
že jsem mrznul.

A přicházel jsem o rozum,
jako sto básníků,
a nedokázal jsem ze sebe
vymáčknout jedinou myšlenku.
A volal jsem na pomoc Ježíše.
A usilovně jsem masíroval
neduživé srdce.
Vylekala ses.

A probudila ses jako
Planoucí Květina,
abys za mnou mohla přijít
a rozpadnout se na lupínky.
Chtěl jsem teplo,
krásu,
sny, které se zapomínají.
Žádný div, že jsme usínali…

* * *
Náš život je honba za stříbrňáky:
Třicet… plus třicet… na každém kroku…
Kdo jsem já mezi vámi? A kdo jste vy?
Jsme si jen zrnka písku v oku!

Na prodej jsou tu piláti a mesiáši:
Ne pro gorgony, pro mesiáše, pro piláty…
Nepoznal jsem Vás, panno Marie,
Ale budete jistě, panenko, z těch bohatých!

Vím, že to přežiji, budu muset:
Kolik je nás tu vinných – kolik bez viny…
Komu jde o duši? A – co je duše?
Takové zboží nechci krájet na díly!
 

* * *
Na stříbrné dlani věčnosti
si malé děvčátko
rozčesává vlásky
měsíčním hřebínkem
a ve vrtošivém zrcadle
není jeho obličej
Vidí své oči
a vrásky
neznámé
Ženy.

* * *
Žijte dlouho
pište málo
a z hříchů
neobviňujte Nebe.

Ukázka z knihy Déšť s tvýma očima vydané ve spolupráci nakladatesltví Milan Hodek, Hradec Králové (ČR) a Desna Poligraf, Černihiv (Ukrajina) v roce 2017. Z ukrajinštiny přeložili Petr Kalina a Milan Hrabal. Za poskytnutí textů děkujeme všem zmíněným.