Základní problém celé české debaty o environmentální poezii spočívá v tom, že žádná environmentální poezie v České republice neexistuje – respektive ne jako básnický směr, básnická skupina, básnické hnutí. Existují básníci a básnířky, kteří a které ve své tvorbě nějakým způsobem reagují na realitu environmentální krize. V situaci, kdy environ-
mentální krize definitivně přestává být něčím abstraktním, něčím, co v tabulkách a číslech zpracovávají přírodní vědy, a místo toho se stává sdílenou lidskou zkušeností – u nás v podobě sucha, mizení lesů, hmyzu a ptáků, přírodních jevů, na které nejsme zvyklí, nepřítomnosti zimního sněhu, na který jsme naopak zvyklí byli – je naprosto přirozené, že se vnímání těchto věcí promítá i do poezie a básnického vnímání. Dar básnického prožívání není v tom, že snad jako básníci a básnířky cítíme něco jiného nebo něco víc než jiní lidé, ale (v ideálním případě) umíme pro toto prožívání nacházet adekvátní jazyk. Pojmenováváme sdílenou zkušenost a dobrá poezie rezonuje se čtenářkami a čtenáři do značné míry právě proto, že si mohou říct: „Ano, to přece znám! Takhle to mám taky. Tohle je i můj život!“

Takzvaná environmentální poezie nedělá nic jiného. Poezii vycházející z lidského prožívání – což je ze své podstaty snad každá poezie – obohacuje o zásadní téma. Nebojím se přitom říct, že je to jedno z nejdůležitějších témat naší doby. Přesahuje přitom roviny politiky a ideologie, protože zasahuje do každodenní lidské zkušenosti. Je možné si to nepřipouštět, snažit se to vytěsňovat, z ideologických důvodů to popírat, ale ve chvíli, kdy už jsou určité věci zjevné, pro mě jako pro básníka nemá smysl se jim ve svém psaní nevěnovat.

Proč tedy říkám, že environmentální poezie neexistuje? To, že reflektujeme určitá témata, která vyrůstají z aktuální situace, neznamená, že opouštíme jiná a že právě ta nová snad mají být jediným klíčem ke čtení. Číst díla básníků a básnířek spojovaných s environmentální poezií pouze jako jakousi environmentalistickou agitaci je vrcholně nespravedlivé. Dobrým příkladem je recenze Ondřeje Horáka na básnickou sbírku Jonáše Zbořila Nová divočina, která vyšla v červenci v Orientaci Lidových novin. Z recenze se dozvídáme ledacos – především mnoho o úzkosti recenzenta, který nerozumí a nechce rozumět současnému světu. Horák odmítá jakýsi přízrak environmentální poezie a Zbořilovo dílo neváhá přirovnat k poezii stalinismu. Zásadní ale je, že vlastně vůbec nejméně se Horák věnuje Zbořilově poezii samotné. Když už se k ní přímo vyjadřuje, na prvním místě do ní promítá neurotické představy o lidech, kteří chtějí ostatním vnucovat, o čem a jak se má psát. Nic takového se ale neděje. Když si Zbořilovu sbírku otevřeme bez předsudků, je to především citlivá poezie, ve které se prolínají nadšené výpravy do periferií města a smysl pro detail, zájem o Zemi a vesmír, láska k ženě a dítěti a samozřejmě určitá úzkost z budoucnosti světa spjatá i s environmentální krizí. Zredukovat to celé na nějakou plakátovou ideologii je tragické nepochopení, ale zároveň i určitá projekce – plakátově ideologický je totiž především Horákův odpor.

Jedná se o jeden příklad za všechny. Podobných výhrad, jako jsou ty Horákovy, na adresu Nové divočiny jsem zaznamenal celou řadu, byť – nutno dodat – většinou formulovaných daleko poctivěji a inteligentněji.

Opakuje se také představa, že se environmentální poezie veze na módní vlně a my, kteří s ní býváme spojováni, se snažíme zviditelnit. Troufnu si říct, že to nemáme zapotřebí. Poezie, která by vznikala tímto způsobem a z těchto důvodů, by jakožto poezie opravdu nemohla obstát. A naopak: dobrá poezie obstojí bez ohledu na to, zda a nakolik je jedním z jejích témat zrovna environmentální krize a její prožívání.

Když básník Jonáš Hájek inicioval několik neveřejných setkání právě s cílem vytvořit cosi jako básnickou skupinu, hnutí nebo platformu, setkal se v první řadě s opatrností a neochotou. Sám jsem tehdy jasně řekl, že bych nechtěl, aby se o mojí poezii mluvilo jako o environmentální, především proto, že to texty, které přirozeně nemají jenom jednu vrstvu, nemístně redukuje. Z těchto setkání vzešla iniciativa Přírodní lyrika, do které se za (částečné) podpory (mimo jiné) mé, Jonáše Hájka a Olgy Słowik pustili Radek Štěpánek a Pavel Zajíc. Svým způsobem šlo o jakousi alternativu k původní vizi Jonáše Hájka: místo něčeho jasně definovaného a ohraničeného chtěli vytvořit záměrně široce pojatou výzvu. Pojem „environmentální poezie“ se ve výzvě vůbec neobjevuje. Provokativně se místo toho hovoří o přírodní lyrice jako něčem, co se dá znovuobjevovat a třeba i v kontextu environmentální krize uchopovat novým způsobem. Cílem nebylo cokoli deklarovat nebo vytyčovat pozice, ale v první řadě zjistit, zda a nakolik je pro současné české básnířky a básnířky tato oblast v jejich tvorbě a její reflexi vůbec relevantní.

Řadu lidí to přesto podráždilo. Strašákovi silové ideologie, která bude lidem vnucovat konkrétní typ psaní a čtení, jsme se záměrně chtěli vyhnout, ale nepovedlo se to. Když proti sobě v jedné z reakcí Jakub Řehák postavil environmentální poezii a „čistou“ poezii bez přívlastků, částečně bych mu byl i dal za pravdu. Tajemství je v tom, že v okamžiku psaní dává smysl jedině poezie bez přívlastků a autor nebo autorka se otvírá široké škále podnětů a inspirací. K těm může patřit i environmentální krize a její souvislosti, ale ve stejnou chvíli i mnoho jiného. Pojmy jako „environmentální poezie“, „angažovaná poezie“, ale například i „milostná poezie“ dávají smysl až ve chvíli, kdy toto dílo někdo jiný čte a na základě čtení interpretuje. I tehdy je ale zapotřebí krajní citlivost a opatrnost, aby z kaleidoskopu odstínů, významů a rovin nezbyla jenom jedna barva. Proto neříkám, že píšu environmentální poezii, ale s čistým svědomím ani nemůžu říct, že environmentální poezii nepíšu. Proto říkám, že environmentální poezie neexistuje, ale zároveň jednoznačně cítím potřebu se za ni postavit.