Milí čtenáři Tvaru,

čtrnácté číslo tepe v rytmu newyorských ulic minulého století. Jeho tématem je legendární básník Frank O’Hara, který s Johnem Ashberym a Kennethem Kochem tvořil tzv. newyorský triumvirát – trojlístek nejvýraznějších autorů inspirativní newyorské básnické školy. O’Hara je považován za jednoho z nejvlivnějších básníků a jeho vliv se přelévá daleko za americké hranice. Jen v sousedním Polsku měli celou o’harovskou školu a v Chorvatsku se zas k jeho odkazu hlásí hned několik výrazných básníků. U nás dosud vyšlo několik jeho básní v úžasné antologii Děti na skleníku v překladu Jaroslava Kořána. Ale chystá se vydání výboru z jeho poezie v překladu Jana Dvořáka, který nám z něj poskytl ukázky. A překlad je to parádní! O’Harovi je v čísle věnován i esej Jen tak se procházet anglisty Zdeňka Polívky. O’Harovu poezii miluju. Už od Dětí na skleníku mě ta vzdušná žíhaná vlna jeho básnění zasáhla, až jsem si některé jeho básně musel přečíst i v originále (jeho sebrané básně mi věnoval Jakub Řehák). Tahle radostná, krystalická, pohyblivá poezie, která sbírá z newyorských ulic všelijaké dobroty i odpadky života, mi učarovala.

V New Yorku začíná i rozhovor čísla, který vedla Simona Racková s Janem Štolbou, jenž v něm několik let žil. Oproti O’Harovi je Štolbovým oblíbencem jiný básník této generace, James Schuyler; i ten by si zasloužil větší pozornost. Rozhovor ale pochopitelně krouží hlavně kolem Štolbova vlastního pozoruhodného díla. Dojalo mě, že nám Jan Štolba poskytl svoji báseň, kterou napsal po smrti svého přítele a „mentora na ostří nože“ Petra Krále.

Ještě upozorním na dva příspěvky. Jedním je Slovo Jana Škroba o environmentální poezii, podstatné už tím, že ho píše básník, který patřil mezi první autory nové přírodní lyriky. Lze je ale také číst coby nepřímou polemiku s obzvlášť nechutným útokem Ondřeje Horáka v Lidových novinách na poslední sbírku Jonáše Zbořila. Coby následovník Ježíše a Buddhy se snažím mít rád všechny cítící bytosti, ale občas mi to u některých figurek té naší literární scenérie jde ztuha. Jistý druh životní frustrace maskovaný agresí mě vysloveně popouzí! No nic, musím víc meditovat.

Konečně bych rád upozornil na básně šestnáctiletého Lukáše Antoše, který přes všechny mladické schválnosti píše zajímavou poezii. Zařadil jsem ho do čísla, protože třeba verše

Jdu po hořkém pomeranči / Po rušné ulici / Oblblý zubatým náporem / Sápající a docela netichý / Nezklidněn lidskými doteky / V mlze hluku / Oblblý kousavým záporem / I zde etikou mých kolegů / Hle přepočítám kroky svoje / A vyhrkávám ze sebe pardon / Pardon dámo s Panamou / Pardon dítě v kočáru / Pardon chlapče s červenou čepicí

mi přijdou nejen povedené, ale cítím v nich jisté spříznění právě s O’Harou. Třeba se Frank znovu vtělil. Anebo taky ne…

Přeji Vám živý začátek podzimu.