Kde hledat poezii? Existuje vůbec nějaký privilegovaný prostor, ve kterém poezie přebývá, nebo ji lze nalézt pouze v aktu básnění, případně četby? Je možné poezii abstrahovat od toku každodenního života, zastrčit ji do ústraní světa idejí v knihovnách, školních lavicích a dřevem obložených pracovnách, nebo ji lze najít a provozovat kdekoliv, třeba jen tak po cestě z práce? I na toto se svým dílem z 50. a 60. let snažil nalézt odpověď americký básník Frank O’Hara.

O’Hara v tomto snažení nebyl nutně sám, bývá totiž mimo jiné označován za zakladatele tzv. New York School of Poets, skupiny o poezii podobně smýšlejících básníků, mezi jejíž členy patřil například i u nás dobře známý John Ashbery. Samotný název skupiny je ovšem přímo převzatý z názvu už tehdy známého malířského uskupení zahrnujícího umělce abstraktního expresionismu a akční malby včetně Jacksona Pollocka. O’Hara sám totiž velkou část svého uměleckého života působil jako kurátor v Muzeu moderního umění v New Yorku, a nemalým dílem se tak zasloužil o prosazení jeho představitelů do světa. Jeho poezie je s výtvarným uměním nerozlučně spjatá: jeho první veřejná čtení neprobíhala v kavárnách, ale po galeriích.

O’Harova práce kurátora je pro jeho dílo poměrně zásadní nejen kvůli pronikání malířských postupů abstraktního expresionismu do jeho poezie, ale také proto, že se O’Hara kvůli pracovní vytíženosti nikdy nestal takříkajíc básníkem z povolání – jak tomu bylo třeba u modelu moderního amerického básnictví Roberta Frosta. Tato, dnes již samozřejmě běžná, situace, kdy se poezie dělá „za chodu“, se v O’Harově tvorbě odráží jak v jejích námětech, tak i v básníkově postoji k ní. O’Harova poezie tak povětšinou působí velmi ležérním, hravým a nenuceným dojmem a nevzniká v tiché kontemplaci v ústraní, ale je to spíše aktivita skoro až frivolní a každodenní, které se člověk věnuje během všedního pracovního dne, něco, co se člověku přihodí cestou na večírek, při procházce uličkami města či během oběda v přeplněné restauraci (není náhodou, že Básně oběda jsou dodnes čtenářsky nejpopulárnějším O’Harovým básnickým cyklem). Podobně zdánlivě drobné a mimochodné jsou často i náměty jeho básní, jejichž rozbujelá meandrující forma se nezřídka začíná rozvíjet z těch nejdrobnějších počitků a objektů městského života, ať už je to třeba láhev Coca-Coly či žluť a bručení newyorských taxíků.

Z námětů jeho poezie vyplývá i O’Harovo pojetí básníka. Dochází u něj k jednoznačnému odklonu od předobrazu básníka jako svrchovaného tvůrce nořícího se do hlubin vlastního nitra či stoupajícího k nebesům, kterého tu nahrazuje básník svého druhu „povrchní“. Smyslem básnické práce tu totiž není proniknout k podstatě věcí, ale spíše sledovat jejich vzájemné vztahy a prolínání, podobně jako se na ulicích města protínají a mísí nesčetné drobné události, perspektivy a obrazy. Pohled O’Hary jako básníka klouže po povrchu skutečnosti, aniž nutně předem ví, kam ho její klikaté uličky zavedou.

Takto pojatá básnická tvorba ovšem neznamená poezii polovičatou či nedospělou, naopak, čím intimněji se čtenář seznamuje s O’Harovým dílem, tím více dospívá k poznání, že pohybovost, hravost a každodennost jeho poezie se tu spřádají v nanejvýš svébytný světonázor. Ten je do značné míry určený nejen jeho předchůdci z řad kontinentálních futuristů či surrealistů, ale i již zmíněným abstraktním expresionismem.

Akční poezie

Podobně jako Jackson Pollock v malířství totiž O’Hara vytváří osobitou peripatetickou básnickou formu, která se dá nazvat akční poezií. Prostor básně se mu tak stává otevřeným polem pro pohyb a akci a báseň jako taková má povahu spíše události než ucelené estetické formy či myšlenky. Toto platí i o básnickém subjektu, který často nemá stabilní básnické já, ale samo já se stává dějem a básník splývá se svým tématem. Záplava obrazů velkoměsta je tak současně i záznamem pohybu básnické myšlenky, kdy se báseň i básník stávají sledem obrazů, vektorů, nahodilých tahů štětcem.

Pro O’Harovu akční poezii je pak příznačný především údiv (čtenářův, ale i básníkův) nad nečekanými zvraty, přechody a objevy během aktu básnění. Básnická skutečnost tu nemá jednotnou povahu a podává se především jako příval obrazů a podnětů,

esencí nasekaných nahrubo a plných náhody,

jak to O’Hara svým osobitým způsobem vyjadřuje v rozsáhlé básni „Šestá Avenue“. Je to právě O’Harův přirozený vtip, ucho pro všednodenní mluvu a brilantní schopnost zkratkovitého popisu, díky kterým jeho poezie povětšinou nepůsobí složitě či akademicky. I ten nejdrobnější detail se tu totiž může stát „esencí“, jež neustále láká ke svému rozbalení a prozkoumání netušeného. Tyto objevy jsou podávány nakažlivě hravým způsobem, kdy se všednodenní bludiště města stává zároveň procesem tvorby básnického světa plného nečekaných zákrut, lidí, vzpomínek či náhlých změn scenérie.

Báseň „Na cestě do San Rema“ tak na sebe bere podobu snového nokturna, večerní cesty domů, kde se jednotlivé obrazy a vzpomínky pod vlivem měsíce slévají jeden v druhý a celá skladba je přeplněná humornými, někdy až dadaistickým výjevy,

Na 6. Avenue se autobus klátí ze strany na stranu
je plný tlusťochů co chrchlají jak v kině
v třepotavé záři si pojídají lupy sobě navzájem,

které se postupně ztrácejí ve večerním opojení po flámu. Jiné básně volí metodu rafinovanější, básník tu čtenáře pozvolna ukolébá pozvolným sledem obrazů, jen aby ke čtenářovu překvapení hned vzápětí udělal šibalský úskok stranou. Tak je tomu například v básni „Na krok od nich vzdálený“ – podobně jako báseň předchozí začíná sledem hravých pozorování a vynalézavých pohledů na výjevy ze života města, kde

dělníci ve žlutých helmách krmí své zamazané blyštivé trupy sendviči a coca-colou,

ale zatímco první báseň pokračuje ve večerním vandrování, odpolední pauzu v této básni jako úder blesku přeruší myšlenka na zemřelé přátele, jen aby se básník se sklenkou „papájového džusu“ vzápětí opět vrátil k ležérní hravosti, s jakou báseň začala.

Podobný návrat do víru každodennosti ovšem u O’Hary nikdy není možný na dlouho. Jeho poezie nabývá svého nejmocnějšího efektu právě díky vědomí vrtkavosti a nahodilosti všeho zdánlivě stálého, rutinního a neměnného, vlastně by se snad dalo říct, že svou akční formou je jeho poezie podobné vrtkavosti přímo ztělesněním. V básníkově změti pozorovaných obrazů, vzpomínek a myšlenek z uplynulého dne se zas a znovu potkáváme s momenty, kdy se v samé každodennosti rozevírá cesta do neznáma a shon všedního života se na okamžik zastavuje, aby stanul před věčností náhody. V nejčastěji antologizované O’Harově básni „Den kdy zemřela Lady“ tak odpolední brouzdání antikvariátem a nákup cigaret a vína přeruší letmý pohled na obálku novin oznamující smrt „Lady“, tj. Billie Holiday, a verbálně rozkošatělá báseň denního shonu se bez dechu zajíká tváří v tvář vpádu dosud nevysloveného.

Zdá se, že je to právě tento nekonečně drobný prostor, kde se něco zdánlivě všedního stává netušeným, který O’Hara vyčleňuje poezii. O’Harův čtenář má pak během četby to štěstí, že se mu tento prostor na povrchu každo-
dennosti otevírá také a že ho může s básníkem příležitostně sdílet, a to klidně jen tak třeba po cestě z práce.