Nedávno jsem po jednom čtení dostal otázku, jestli věřím, že poezie může změnit srdce člověka. Nejdřív mě to vyvedlo z míry a nevěděl jsem, co mám říct. Ale nakonec to bylo překvapivě jednoduché: ano, jinak bych ji asi vůbec nepsal. Podobné je to i s pravdou. Kdybych nevěřil, že v poezii je pravda, asi bych taky vůbec nepsal. To ale vede k celé řadě dalších nesnadných otázek. Pravda je něco jiného než skutečnost. Pravda promlouvá ve sci-fi a fantasy, v náboženských i nenáboženských mýtech, v počítačových hrách – a tisícerými způsoby samozřejmě v umělecké tvorbě, ať už básnické, výtvarné, hudební nebo jiné. To, o čem mluvíme jako o skutečnosti nebo „objektivní realitě“ jsou často vlastně jen kulisy. To podstatné jsme tak paradoxně často schopni vidět jen když se tyto kulisy strhnou, případně nahradí něčím jiným. Poezie – ale samozřejmě nejen poezie – pak může mít taky tenhle úkol: strhávat a stavět, strhávat a ukazovat, pojmenovávat.

S filozofií má v tomhle ohledu hodně společného. Ale tam, kde se filozof/ filozofka obvykle musí držet zkrátka, být racionální a vyjadřovat se v přesných pojmech, je básník/básnířka mnohem víc v kontaktu se světem nedefinovaností a nedefinovatelností, neohraničeností a nejasností, chaosu a s ním i velmi specifického typu svobody. Obě cesty mají své nesporné výhody i nevýhody. Obě (a mnohé další) k poznávání světa nutně potřebujeme. I když samozřejmě – a tady vstupuje do hry téma té neohraničenosti, které pokládám obecně za hodně důležité – i filozofický text může být velmi básnický a básnický text velmi filozofický. Jako básníka mě filozofické texty vždycky inspirovaly, a to nejen myšlenkami, což je možná samozřejmé, ale i velmi specifickou prací s jazykem. V tom je totiž možná další velká podobnost filozofie a poezie: v obou oblastech narážíme na to, že nám jazyk tak, jak jsme na něj zvyklí, úplně nestačí a potřebujeme si vymýšlet nové obraty, nová slovní spojení a někdy úplně nová slova, případně slovům zavedeným přiřazujeme nové nebo posunuté významy. Ve filozofii i poezii jde o velmi vážné věci, ale zároveň se to neobejde bez hraní her, porušování daných pravidel, fabulací a stavění věcí na hlavu. Filozofický text je tak pro mě jako pro básníka často stejně inspirativní než básnický, někdy i víc. Na stejné rovině jako oblíbené básníky a básnířky tak v genealogii svého psaní vidím třeba Gillese Deleuze a Félixe Guattariho, Neviditelný výbor, Donnu Haraway, Judith Butler, Simone Weil nebo Jakoba Böhmeho. Zajímá mě poezie ve filozofii a filozofie v poezii. Pravda je pohyb, který se odehrává různým způsobem, v mnoha směrech a oblastech, v mnoha vrstvách. Neustálé usilování bez definitivního happyendu.