Nad knihou
Jay McDanielO Bohu a pelikánech

O Bohu, který miluje pelikány: k biocentrickému křesťanství

Reflektuje Adam Borzič

Svoji velkolepou vizi biocentrického křesťanství zakončuje feministickou výzvou. Patriarchát je třeba v jeho optice zásadně přesáhnout, a to jak na poli náboženství, tak společnosti. Otázka genderové rovnosti je také duchovní a náboženská. Jak jsme viděli, McDaniel ve své metaforice upřednostňuje mateřské obrazy božství. Ale celá jeho teologie úcty a lásky k životu je ryze feministická.

Recenze a reflexe – Recenze
Z čísla 12/2022

Zatímco v současném českém křesťanském myšlení se biocentrické a ekologické akcenty objevují zatím jen skrovně, ve světovém teologickém kontextu se zelené vědomí etablovalo již dávno. I z tohoto důvodu představuje nedávné vydání knihy amerického teologa a filosofa Jaye B. McDaniela O Bohu a pelikánech: Teologie úcty k životu – pro nakladatelství Biblion přeložili teologové Petr Macek a Jan Zámečník – skutečnou událost, neboť se jedná o jeden z nejvýraznějších příspěvků k ekologickému křesťanskému myšlení. Vedle vlastního textu knihy a aktuální autorovy předmluvy je kniha doplněna zasvěcenou studií Jana Zámečníka o McDanielově myšlení a celku díla. Jeho vize a ideje na poli biocentrické teologie, etiky a spirituality od prvního vydání v roce 1989 nijak nezestárly, naopak získaly na smyslu a naléhavosti.

 

McDaniel nám hned v úvodním obraze svého díla předkládá drama, které probíhá v jiném než lidském světě. Představme si příběh novorozeného mláděte pelikánů bílých. Samice těchto ptáků obvykle nakladou dvě vejce, druhé vejce dva dny po prvním. Protože jen málo pelikáních rodičů dokáže vychovávat obě mláďata naráz, jedno ptáče většinou zesílí, stává se postupně agresivnějším, a posléze z hnízda slabší ptáče vypudí. Aby nedošlo k záměně s cizím mládětem, rodiče vyhnanému ptáčeti brání v návratu. Mladší pelikání mládě se pokouší přežít, ale většinou nakonec zemře hlady nebo na následky zranění. Toto ptáče je z evolučního hlediska rezervním. Na jeho rodiče a sourozence, který přežil, se lze sotva zlobit, protože běží o podprogram širšího evolučního procesu.

Ale jaký vztah má k tomu pelikánímu mláděti Bůh? Hledí na jeho život z dálky jako na pouhý prostředek evolučních cílů? Nebo má jeho život smysl sám o sobě? To je podle McDaniela a řady dalších křesťanských myslitelů otázka, kterou musí vznést křesťané zajímající se o vztah přírody a Boha. Z této otázky se rodí jeho teologie, jež hledá věrohodné pojetí Boží lásky k přírodě. Pokud je osud rezervního pelikáního mláděte východiskem takovéto teologie, musí stejné myšlení dospět k pojetí božství, které překonává antropocentrický vesmír dosavadního křesťanství. Už tato změna úhlu pohledu činí z McDanielovy knihy zásadní událost.

 

Boží mateřské vábení

McDaniel začíná svoji myšlenkovou pouť předpokladem existence

božského Vědomí, které je vůči vesmíru zároveň imanentní i transcendentní a jehož povahou je neomezená láska.

Tato láska zahrnuje nejen lidské bytosti, ale stejně tak zvířata, rostliny a celý anorganický svět – hory, řeky, hvězdy, vítr. Pro McDaniela není ani anorganický svět mrtvou hmotou, ale v souladu s některými soudobými fyziky a biology postuluje i u anorganické skutečnosti jistou míru života a živosti.

Nicméně teprve u zvířat, s jejich vyspělou nervovou soustavou, se vynořují morální otázky, které konfrontují víru. Jaký Bůh stvoří svět, ve kterém jedno ptáče uplatňuje „právo přežít“ nad druhým ptáčetem? Co je to za Boha? McDaniel nicméně coby křesťan vychází od začátku z předpokladu, že Bůh miluje bezmezně a tato nekonečná empatie zahrnuje i jednotlivá zvířata. Tento předpoklad je samozřejmě věcí víry. Křesťané věří, že Bůh je takový, jak se manifestoval v Ježíšově životě. A Ježíšův Bůh se nemůže dívat na pelikání mládě nebo vrabčáka z příliš velké dálky.

Pro McDaniela je zásadním úkolem křesťanské teologie vytvořit takový koncept Boha, jehož srdce je natolik široké, že zahrnuje empatii i k těm nejzranitelnějším tvorům v evolučním procesu. Současně ale není tento Bůh morálně zodpovědný za jejich utrpení, protože jeho láska je výhradně přesvědčující a zvoucí, nikoli donucující. Přírodnímu světu je podle McDaniela vlastní stupeň vysoké nezávislosti a kreativity, která je nezávislá i na Boží tvořivosti. Toto pojetí Boha překonává klasický koncept Boží všemohoucnosti. Boží tvořivost je vždy a všude zranitelná. McDaniel ve své teologii vychází z Whiteheadovy procesuální filosofie a hlásí se k teologii, která tyto impulsy rozvíjí. Díky tomuto základnímu procesuálnímu rozměru jeho myšlení snadno otřásá zděděnými zkamenělinami tradice. Dalším úkolem této teologie je propracovat vizi Boží empatie, která sice nedokáže bolesti pelikánů a dalších bytostí v evolučním procesu zabránit, ale je schopna tyto bytosti vykoupit, protože trpí spolu s nimi.

Bůh je podle McDaniela ve všem a vše je v něm. Teologové tuto skutečnost vyjadřují pojmem panenteismus (neplést si s panteismem). Tento panenteismus je podle McDaniela relační. Analogii nachází v obraze plodu dítěte v ženském těle, které rovněž žije vlastním životem. I živým buňkám v našem těle je vlastní kreativita a jistá samostatná vnímavost:

Relační perspektiva tedy nahlíží pozemské tvory jako buňky v božské Psýché. Jsou v Bohu, ale jsou od něj odlišné.

Současně je ovšem takovýto Bůh se svými tvory spojen zcela neoddělitelně. Proto s nimi v tomto spolubytí trpí. Boha lze chápat „všeprostorově“ i „neprostorově“, jeho všeprostorovost zahrnuje i pelikání mládě: „Znamená to, že když se my lidé díváme na hladovějící pelikání ptáče, díváme se na Boha.“

McDaniel, jehož teologie touží překonat patriarchát, dává přednost femininním obrazům božství. Bůh je pro něj v prvé řadě Matkou, která tvoří z chaosu prvotních sil.

Bůh Matka využila původního chaosu možností pro vznik řádu a originality, a takto v sobě sama zrodila vesmír. A tento proces rození stále pokračuje.

A tato božská Matka své stvoření, které uvnitř sebe vytvořila, vábí, zve k tanci života a k naplnění. A vábničkou je její Duch, který je tvorstvu imanentní. Toto erotické vábení, tento erós k životu je láskou, která vyvolává biologický erós (včetně erotu sexuálního). Toto vábivé působení chce každého tvora přivést k jeho naplnění v procesu života, i když tento proces v sobě nutně zahrnuje i bolest růstu a změny.

Pro Boha, přinejmenším Boha, který je všemilující Matkou, musela být tato cena obrovská. Přivést na svět živočišnou říši znamenalo v prvé řadě riziko zřeknutí se kontroly. S nástupem vyšších forem života – a zejména s nástupem obratlovců – se v evoluci začalo nepochybně objevovat mnohé, co bylo obtížné, ne-li nemožné harmonizovat. […] Božské vábení stvoření k vyšším formám s sebou neslo nevyhnutelné riziko, že zvýšená vnímavost, jíž budou živočichové nadáni, s sebou přinese i nárůst možné bolesti. Neexistovala jiná volba: buď pokročilý život s bolestí, nebo vůbec žádný živočišný život.

McDaniel v úvodních kapitolách své knihy, která se přímo věnuje vztahu Boha a přírody, dospívá k naději, že vykoupení, tedy definitivní osvobození, se týká celého života. Rezervní pelikání mládě může najít smysl a mír v Božím srdci. Srdce je pro tohoto myslitele ústřední metaforou vyjadřující Boží tajemství. V samotné Bibli nalezneme výraz Boží srdce dvacet šestkrát. Tato metafora není sentimentální, srdce je v biblické tradici hlubinný živý střed skutečnosti. „Hluboko v nitru možná vnímáme, že naše srdce – a snad i srdce pelikáního mláděte, touží po jednotě s božským Srdcem. Samotnou láskou k životu, životní erós, můžeme chápat jako touhu podílet se na této harmonii a intenzitě – na oné vitální, dílem tragické, všesoucitné, kosmické kráse, která je Božím životem.“

 

Biocentrická etika

Tato na stvoření orientovaná teologie nutně promýšlí biocentrickou etiku. McDaniel je veskrze kritický vůči dosavadnímu antropocentrickému křesťanskému dědictví i tomu, jak se jeho tradice promítá do vztahu s přírodou. Vedle promýšlení křesťanského a biblického dědictví si ve svém hledání adekvátní etiky Země všímá i feministického myšlení, hlubinné ekologie a poznatků environmentalistů, ale také ostatních náboženství. Téma biocentrické etiky se nevznáší ve vzduchoprázdnu. S ohledem na klimatické změny a masové vymírání živočišných druhů a kolabující ekosystémy je dnes ještě aktuálnější než v době sepsání McDanielovy knihy. Je vlastně fascinující a současně strašné, jak málo jeho kniha zestárla.

Dnes už jsme si vědomi, že jsme součástí širšího ‚bioetického společenství‘, proto se musí okruh našeho zájmu rozšířit od lidské sféry k celé biosféře,“ píše McDaniel a ukazuje, že toto téma se může rozvětvit do dvou cest, na zastánce práv Země a práv zvířat. Jedni se spíše věnují celku, zaobírají se stabilitou a integritou celých ekosystémů, druzí se věnují utrpení konkrétních živých tvorů – zvířat. Nicméně ekologicky orientovaní křesťané si nemusí mezi těmito dvěma přístupy vybírat. Úkolem je celkově

přeorientovat perspektivu tak, abychom skoncovali s antropocentrismem ve vztahu k jednotlivým tvorům a také k ekologickým celkům. Skoncovat s antropocentrismem znamená uznat vnitřní hodnotu života.

Mimolidští aktéři stvoření musejí mít svoje práva. McDaniel si zvláště všímá práv domestikovaných zvířat, která jsou nejrozsáhleji popírána a pošlapávaná. Za určitých okolností je pro něj zabíjení zvířat za účelem potravy eticky ospravedlnitelné, nicméně v kontextu naší vyspělé civilizace, kdy nejsme na jezení masa existenčně závislí, dává jednoznačně přednost rostlinné stravě a vyzývá k bojkotu masného průmyslu, který není schopen zajistit důstojný život zvířat.

Zájem o ochranu druhů musí podle McDaniela jít ruku v ruce s otázkami sociální spravedlností. Sociální a ekologické otázky se vzájemně doplňují a často podmiňují, jak lze vidět na příkladu deštných pralesů, jejichž obyvatelé jsou kráceni na svých právech, ačkoli jejich způsob života neohrožuje ekosystémy, na rozdíl od brutality korporací, které pralesy odlesňují a poškozují biosféru.

 

Spiritualita jako cit pro jednotlivé organismy i propojený život

Dalším výstupem McDanielovy teologie je jiná forma spirituality. Ta by měla vyvěrat z intenzivnějšího zájmu o stvoření a rozvíjet cit pro jednotlivé organismy a současně mít smysl pro propojený vesmír. Tato spiritualita vnímá svět jako Boží tělo, k němuž se můžeme vztahovat něžnou erotickou láskou. Jak může vypadat, popisuje McDaniel sugestivním jazykem:

Když cítíme, jak nás přitahuje zdravá půda – když se těšíme jejím dotekem, její vůní, jejím vzhledem – tehdy objímáme samotného Boha, jehož tělem tato půda je. Když dýcháme čerstvý vzduch – když pociťujeme požitek z nádechu a výdechu – tehdy dýcháme samotného Boha, jehož tělem tento vzduch je. Když pijeme čistou vodu – když v ústech vychutnáváme její svěžest – tehdy pijeme samotného Boha, jehož tělem tato voda je. A když navštívíme divočinu – když cítíme puls života neovládaného lidmi – navštěvujeme samotného Boha, jehož tělem tato panenská příroda je. Když se naše smysly přimknou k půdě, vzduchu, vodě či panenské přírodě, přimknou se k Bohu. Biocentrická spiritualita může být spiritualitou doteku, zvuku, vůně, právě tak jako mysli. Dovolí těmto smyslům, aby se samy staly místy duchovního povznesení, a bude nahlížet duchovnost jako něco, co není od tělesnosti odtrženo, ale je v ní imanentně přítomno.

Takto veskrze tantrický – v původním významu tohoto slova – rozměr má jeho spiritualita.

McDaniel si také intenzivně všímá, že život je dynamický, proměnlivý a pomíjivý a na této cestě se setkává s buddhismem, který se mu stává velkou inspirací a výzvou. Pro některé křesťany může být kapku šokující, že McDaniel se domnívá, že buddhistický objev Prázdnoty, jež je vlastní všem jevům a která je podle buddhistů matricí skutečnosti, je zcela pravdivý. Prázdnota je pro něj vedle Boha další nejzazší skutečností, k níž lze dospět. Bůh a Prázdnota nejsou totožní, ale v jistém smyslu je Prázdnota i za Bohem samým. Cítíme zde jistou analogii s distinkcí mezi Bohem a božstvím u některých křesťanských mystiků, jako byl například Mistr Eckhart. Tato prázdnota není „něčím“, ale skutečně je „ni-čím“. Paradoxně je také takovostí. To, že věci jsou tím, čím jsou. V buddhismu dále vyjadřuje skutečnost, že všechny jevy jsou prázdné od svého vlastního já. Nemají vlastní identitu a spolu závisle vznikají (pratitjasamutpada). Tato nauka vyjevuje radikální propojenost všech jevů, které v sobě vždy obsahují všechny ostatní. Bytí je proto vždy spolubytí. Právě tím je Buddha dharma tak přitažlivá i pro tohoto křesťanského teologa. Důraz na pomíjivost všeho živého, jeho nestálost, McDaniel plně z buddhismu přejímá, a dokonce navrhuje, abychom se nebáli pomíjivost uvést i do sféry božského. Je možné, že i Bůh stále umírá a stále znovu se rodí.

Jen málokterý ze současných křesťanských myslitelů se tak odvážně vystavil buddhistickému vlivu a současně si zachoval křesťanskou víru. V tom je McDanielova kniha jedinečným příspěvkem k mezináboženskému dialogu a intraspiritualitě.

 

Post-patriarchální křesťanství

Svoji velkolepou vizi biocentrického křesťanství zakončuje feministickou výzvou. Patriarchát je třeba v jeho optice zásadně přesáhnout, a to jak na poli náboženství, tak společnosti. Otázka genderové rovnosti je také duchovní a náboženská. Jak jsme viděli, McDaniel ve své metaforice upřednostňuje mateřské obrazy božství. Ale celá jeho teologie úcty a lásky k životu je ryze feministická.

Za podstatné rysy křesťanství, které se osvobodí z patriarchální klece, pokládá témata hodnotového pluralismu, významu péče na všech úrovních, vztahového pojetí moci, nedualistického chápání myšlení a citu, kreativního a dynamického pojetí já a konečně evolučního a ekologického pojetí přírody, osvobozeného od mechanické koncepce. To vše se sbíhá v obrazu Božího srdce, které nese všechen život. To, že z lůna křesťanství, jemuž dominoval patriarchát, přichází jeho feministická reinterpretace, je podle něj znamením naděje.

Tam, kde není vize, lid podléhá zkáze,“ (Přísloví 29,18) cituje McDaniel závěrem Písmo a dodává:

Otázkou naší doby je, zda se taková vize zformuje včas, aby zamezila přívalům ekologické katastrofy, sociální nespravedlnosti a války. Věřím, že způsoby, jež předkládám v této knize, k tomu mohou pomoci.

McDanielova vize zahrnující nové pojetí vztahu Boha a přírody, biocentrickou etiku, spiritualitu a post-patriarchální vědomí, je bytostně nadějná. Do naší potemnělé přítomnosti přináší hřejivé poselství lásky k životu. Bez ní tento svět zachránit nepůjde. S budoucností světa i křesťanství se to má totiž stejně – buď bude biocentrická, anebo nebude…

Chviličku.
Načítá se.
  • Adam Borzič

    (1978) je básník, esejista, terapeut a od roku 2013 šéfredaktor literárního obtýdeníku Tvar. Spoluzaložil básnickou skupinu Fantasía, s níž vydal společnou knihu Fantasía (Dauphin, 2008). Dále publikoval básnické sbírky Rozevírání ...
    Profil
  • Jay McDaniel

    (1946) je americký křesťanský filosof a teolog. Zabývá se environmentální teologií a mezináboženským dialogem. Silně se inspiruje buddhismem a dílem Johna B. Cobba, významného procesuálního myslitele. Řadu let vyučuje na Hendrix College v Arkansasu. ...
    Profil

Souvisí

  • Nad knihou
    Joseph Grim Feinberg, Jakub Ort, Michael Hauser

    Dokážeme žít pospolu?

    Reflektuje Svatava Antošová

    Podle autorů tu sice lze vypozorovat jisté podobnosti s temnými fenomény 20. století, ale zároveň bychom přitom neměli zavírat oči před rozdíly, které nám napovídají, že se nejedná o pouhé opakování těchto fenoménů, ale o cosi úplně nového, pro co teprve hledáme přesné pojmenování.

    Recenze a reflexe – Recenze
    Z čísla 9/2022
  • Nad knihou
    Audre Lorde

    Všechna vášeň světa

    Reflektuje Magdaléna Šipka

    Cílem kritiky Lorde je stále znovu a znovu patriarchát se všemi jeho nástroji. K nim patří i určitý druh akademismu, racionality či způsobu gramatiky. Ty, které se opováží proti tomuto systému promluvit, jsou označovány za drsné nebo příliš emotivní.

    Recenze a reflexe – Recenze
    Z čísla 8/2022
  • Nad knihou
    Erazim KohákOheň a hvězdy

    O naději lidství

    Reflektuje Anna Luňáková

    Lidství pro Koháka ještě obsahuje naději. Máme schopnost – alespoň dle něj – utěšovat bolest. Být součástí nejen běhu, ale i věčnosti.

    Recenze a reflexe – Recenze
    Z čísla 6/2022
  • Nad knihou
    Charles EisensteinKlima: Nový příběh

    Nový klimatický příběh: V jakém světě chceme žít?

    Reflektuje Adam Borzič

    Eisensteinova kniha je však daleka toho být naivní apoteózou lásky, spíše hledá způsoby, jak tuto lásku přetavit do reálných činů ve prospěch vzájemně propojeného bytí na Zemi.

    Recenze a reflexe – Recenze
    Z čísla 3/2022