Nad knihou
Erazim KohákOheň a hvězdy

O naději lidství

Reflektuje Anna Luňáková

Lidství pro Koháka ještě obsahuje naději. Máme schopnost – alespoň dle něj – utěšovat bolest. Být součástí nejen běhu, ale i věčnosti.

Recenze a reflexe – Recenze
Z čísla 6/2022

Letos, 8. února, uplynuly dva roky od úmrtí Erazima Koháka (1933–2020), českého filosofa a publicisty, který se na české poměry věnoval výjimečně dlouhodobě tzv. zelenému myšlení. Tento absolvent Yaleovy univerzity, emeritní profesor Bostonské univerzity a také profesor Univerzity Karlovy v Praze působil přes půl života v exilu. V únoru 1948 odešel a vrátil se až v listopadu 1989, což je důvodem jeho přirozeného bilingvismu a publikování děl v českém i anglickém jazyce. Nejinak je tomu v případě této knihy, která vyšla původně pod anglickým názvem The Embers and the Stars. Poté, co se Erazim Kohák rozvedl se svou první ženou, což sám zmiňuje jako jeden ze svých zásadních životních obratů, odstěhoval se do lesů. Ve státě New Hampshire si postavil na samotě srub, kde roky žil a kde se také zrodila kniha Oheň a hvězdy (Karolinum, 2021) s podtitulem Filosofická zamýšlení nad morálním smyslem přírody.

 

Po bezmála čtyřiceti letech od prvního vydání knihy v angličtině Kohák zrevidoval a publikoval text z úplných počátků svého filosofického psaní a myšlení. Text osobní a citlivý, který bezprostředně odráží autorovo mladé já, a po zrevidování a přepsání do mateřského jazyka také já člověka o dekády staršího. „Je to tedy a není tatáž kniha, jen prožívaná a psaná jednou na samotě pod rozvalenou hrází, hluboko v lesích, podruhé v útulném bytečku z betonových panelů mezi dobrými lidmi Jižního Města pražského.

 

Na samotě v lese

Čistota. To je to, po čem Kohák v lesích pátral, čistota těla a duše, ale i jasnost náhledu, odstup od sebe samého a chaosu dramatických životních událostí. Pro Koháka byla filosofie zejména otázkou hledání smyslu, věčný úkol, doslova poslání, a byl to právě les, kde nalezl útočiště pro své myšlenky.

Oharky hasnoucího ohně a jiskry, které se z nich vznášejí mezi hvězdy, vymezují prostor jasného nazření jako fenomenologické závorky v praxi.

Pět kapitol knihy obsahuje číslovaná „zamyšlení“ nad různými okruhy abstraktních témat, jako je lidství, vlastnictví, dobro a zlo či pojem na první pohled nefilosofický: noc. Kohák veškeré své filosofické pátrání rámuje pobytem v lesích, z jeho přítomnosti vychází a navrací se k němu, když směřuje k odpočinku nebo když neví kudy kam.

Základní čtenářské setkání s knihou má v případě této publikace zásadní podmínku: Čtenář musí být otevřený, musí být ochoten naslouchat hlasu, který je moudrý, ale který umí být i iritujícím způsobem jednoznačný. Například když Kohák kriticky nahlíží městský život jako problematický, protože kvůli umělému osvětlení ztratil kontakt s přirozeným střídáním dne a noci, a tím i s hlubokým vnitřním rytmem člověka. Na první dobrou by člověk rád zakřičel: A co mám asi dělat? Přestěhovat se i s knihovnou na venkov a tam sledovat, jak zapadá slunce, zatímco se mi bude tenčit našetřená virtuální suma na účtu v bance? A kam se nastěhovat? Copak já si mohu dovolit koupit pozemek v lesích, abych si tam postavila srub? Víte vůbec, kolik dneska stojí dřevostavba? Tak mluví mé iritované já. Proto si opakuji: Je třeba být otevřený. Čtenář je vlastně Kohákovým projevem uhranutý a štvaný zároveň. A to je vysoce pozitivní, protože jeho text funguje jako pozvánka do dialogu, k námitce, následnému smíření, pochopení stanoviska druhého… až dojde k čiré poezii. Ano, Kohákův upřímný, deníkový projev je nejen filosofickým textem, ale především básní v próze. Jeho popis lesa, ve kterém žije, dikobraza, který mu vlezl do stanu, jeho fascinace krásou, která ho nepřestává bolet, je upřímně poetická.

Kohák v něčem tak banálním, jako je problém světelného znečištění, narušení denního rytmu věčným světlem města či jako je nemožnost sledovat fáze měsíce v zástavbě, která zaclonila oblohu, totiž dokáže nalézt materiál k hlubokým otázkám po morálním smyslu přírody. Fakt. že k živému, k přírodě je třeba přistupovat s úctou, a nikoliv jako k mechanismu, je pro Koháka východiskem, ze kterého se dostává dále než k proklamacím, které nalezneme na webových stránkách zelených hnutí. Možná je to i proto, že Kohák chce být „věčným začátečníkem“ – tak jako Sokrates či Husserl se chce oprostit od předpokladů a sledovat svět v mezích, v jakých se sám dává. Kohák požaduje bezprostředně prožívanou skutečnost, ta je předmětem jeho bádání, nikoliv polemika a spekulace, která by nebyla ukotvená v prožitku. A názorem, zorným polem, řeklo by se, je právě ono místo kdesi v amerických lesích.

Člověk se ale nesmí nechat zmást. Kohák totiž netvrdí, ať se všichni rozběhneme do lesů objímat stromy. Taková představa by ho nejspíš vyděsila. Spíš na základě svého pozorování dokládá, v čem má kultura k přírodě blízko, a pomocí přírody vrhá zpětné světlo na kulturu.

Pokud chceme zachytit morální smysl života a jeho světa, potřebujeme uzavřít svůj lidský svět v závorkách lesní mýtiny a prohlédnout za něj k živoucímu světu přírody. Jen panenská tma nás může poučit o morálním smyslu elektrického světla.

Kohákovo setkání přírody a filosofie je tak evokativní poutí, která nás zve na výlet na jeho tajná místa.

 

Tři dary přírody

Kohák píše s explicitním odkazem k husserlovské fenomenologii, která prostřednictvím tzv. epoché „závorkovala“ čili odhlížela od všech dosud platných předsudků a tvrzení o světě tak, že z faktů dělala fenomény a hleděla pouze na to, jak jsou jednotlivé věci dány našemu vědomí (a v případě Koháka i našemu svědomí). V první části s titulem „Phýsis“ zkoumáme myšlení přírody; odtud také oslava noci oproti dnu, který je světem jednotlivin, potřeb a konkrétností, zatímco v temnotě se autorovi vyjevuje smysl toho, že jsme a jak jsme. Z úžasu nad nekonečným hvězdným nebem, z pozorování tmy Kohák básnickým jazykem předkládá svou tezi o noci jako o době smíření a pochopení. Noc eliminovaná umělým světlem je z našich životů vytlačena, a tím i smysl toho, co jest. Apologie tmy, kterou bychom v běžném jazyce pojmenovali jako „boj proti světelnému znečištění“, je také obranou proti objektivitě pojmů a skupinovému souhlasu „žít právě takto“ proti představě, že „jinak to nejde“. Kohák si je příliš dobře vědom, že to nejnebezpečnější, co člověk může v temnotě lesa potkat, je právě druhý člověk, a tak vyvstává otázka, před čím nás umělé světlo vlastně chrání.

Kohákův život v lesích tematizuje rozdíl mezi samotou a osamělostí – prázdnota lesa je samotou, která umožňuje nový typ plnosti a hledání smyslu. Naopak neschopnost být sám vede k osamělosti uprostřed světa plného cizích předmětů (produktů) a neutuchajícího pohybu. Kohákovo spolu-bytí nevnímá stromy rýsující se v temnotě lesa jako riziko, ale jako bližní, ke kterým je v každém okamžiku třeba přistupovat s dobrou vůlí.

Mezi další dary noci kromě tmy a samoty patří i bolest, již se naše společnost, možná přesněji naše „farmaceutická společnost“, snaží odstranit z každého života. Kohák považuje boj s bolestí jako problém, který nás odvádí od nutné otevřenosti vůči životu, a je velmi složité (pokud tuto otevřenost čtenář neaplikuje i vůči Kohákovi) přijmout jeho tvrzení:

Opravdu, neznám vznešenější poslání než zmenšování onoho velikého převisu bolesti ve světě, ani hanebnější zvrácenost než tu, které holdovali francouzský markýz de Sade či někdejší pražský policejní ředitel, rytíř Sacher-Masochů. Tolik nesmí být sporné: bojovat proti bolesti je jednoznačná morální povinnost.

Kohák slučuje bolest s utrpením, vůči kterému je třeba být otevřený, pokud chceme zůstat blízko „smyslu“, a zároveň proti němu bojovat, pokud jsme morální bytosti. Ale co když je bolest slastí? Dá se nalézt odpověď v patologii? Anebo bude erotika opět problematizovat veškerou morálku?

Ale dobrá, řekněme, že de Sade je opravdu záležitost pro fajnšmekry, a navíc – je to literatura. Ta se nedá soudit morálními hledisky praktického jednání. Takové souzení často dovede spisovatele za mříže, kam nepatří. Jenže pokud se člověk snaží bolest z noci odstranit věčným dnem, proč by před bolestí utíkal právě do lesů, kde by na něj čekala ve své plné síle? Jsme snad planeta masochistů? Kohák nakonec perspektivu převrací: Ano, život v přírodě způsobuje bolest, ale spolu s tímto životem se člověku promění i percepce bolesti, přestane se totiž považovat za střed světa a začlení se do širších cyklů přírody, které ji přirozeně obsahují. I proto není Kohákovi příroda obřím sanatoriem pro měšťáky, kam by si měli zajet o víkendu po práci, ale místem, které dává lidskému životu smysl. „Zaslepuje nás představa života prostého námahy, bolesti, úsilí, život v omamné konzumní narkóze, kterou nám všemožně podbízejí mediální baviči.

 

Příroda v člověku

Mám dojem, že čtenář, ke kterému chce Kohák mluvit, si pravděpodobně jeho knihu nikdy nepřečte. Znám velmi málo lidí, kteří by žili život prostý bolesti, námahy nebo úsilí, dokonce i ti, o kterých bych tvrdila, že žijí v „omamné konzumní narkóze“, nejsou nutně šťastní a odpočatí. Kohákova lesní alternativa je tak spíše návodem než kritikou, rozpomenutím se na jakousi zašlou původní zkušenost, ve které ještě bylo na výběr mezi lepším a horším, mezi dobrým a zlým. Možná je to dáno i tím, že Kohák nepřistupuje k filosofickému jazyku technicky, nýbrž ryze metaforicky. I sama filosofie je pro něj metaforou a mystika znamená pouze to, že se setkáváme s něčím, co je třeba dál zkoumat a poznávat, nikoliv stop stav a němý úžas. Deníkové popisy toho, jak se na obloze vyjevuje měsíc, či filosofické důkazy provedené skrz nasekané dříví, jsou přesvědčujícím a nostalgickým voláním.

Kohák je přesvědčen, že člověk od přírody není oddělen, naopak je vysoce lidské být její součástí, což odvozuje z prostého faktu, že kultura, od latinského cultus, je především kultivací lidského bytí v přírodě; odtud pak agrikultura… Už se nemohu vyhnout konstatování, že Kohák je explicitně věřící člověk, který se systematicky odkazuje k biblické moudrosti a ta také formuje jeho vztah k přírodě. Věří představě dobrého hospodáře, který nese odpovědnost za svět. A věří, že lidské bytí, které nám připadá mnohdy absurdní, zvlášť v době environmentálního žalu, kdy se často stydíme i za to, že jsme lidé, že jsme součástí série vyvražďování, kácení, všeobecné destrukce slabších a němých, tak toto lidské bytí může být ospravedlněno právě lesní mýtinou, pokud se tam zastavíme, zabydlíme a následně, dá-li svět, jsme i přijati jako její součást. Alespoň pro Koháka byla tato zkušenost přijetí rozhodující v tom, aby se nepropadl do neštěstí faktu, že je člověkem.

Lidství pro Koháka ještě obsahuje naději. Máme schopnost – alespoň dle něj – utěšovat bolest. Být součástí nejen běhu, ale i věčnosti. Alternativní způsob života tak není o tolik rozdílný oproti nám známému způsobu: Namísto objektivity slov stojí metafora, namísto kvantifikace času stojí přírodní cykly, namísto dělení organického a anorganického stojí představa kamene jakožto bližního, namísto okupace prostoru stojí jeho zabydlování, namísto uchopování věcí je ohledávání a namísto vlastnění je třeba rozvíjet pouto, které vyroste jen roky prorostlými prací a láskou: pouto náležení. Takové pečující lidství je ospravedlněné a má v přírodě své místo, aniž by se z ní vydělovalo. Bližním nám může být člověk, pes i strom. Kohák je kantovec, který sleduje morální řád ve světě a hvězdné nebe nad ním. Cítit tuto blízkost je pro něho metafyzická, nikoliv teoretická nebo praktická možnost. Nejsou pro ni argumenty, nelze ji odvodit z logiky. Možná i proto nabízí Kohák metaforu a hlásí se k poezii, protože právě poetičnost jeho myšlení vzbuzuje důvěru a chuť naslouchat tomu, co se ukrývá za jím vyřčenými slovy. Nemohu říct, že věřím v to samé, co Kohák, ale mohu říct, že jsem uvěřila v jeho zkušenost.

(Kratší verzi tohoto textu odvysílal Český rozhlas – Vltava 8. února 2022 v ranní Mozaice)

Chviličku.
Načítá se.
  • Anna Luňáková

    (1993) je básnířka, prozaička a divadelní performerka. Studovala filosofii na FF UK v Praze a autorské divadlo na DAMU, v současné době je doktorandkou a věnuje se francouzsky psané literatuře. Zatím publikovala dvě knihy, román ...
    Profil
  • Erazim Kohák

    (1933–2020)   byl český filosof a publicista se zaměřením na ekologické otázky, člen anglikánské církve. V letech 1948–1989 žil v americkém exilu, kde při zaměstnání vystudoval filosofii a religionistiku, poté působil jako docent a později ...
    Profil

Souvisí

  • Nad knihou
    Charles EisensteinKlima: Nový příběh

    Nový klimatický příběh: V jakém světě chceme žít?

    Reflektuje Adam Borzič

    Eisensteinova kniha je však daleka toho být naivní apoteózou lásky, spíše hledá způsoby, jak tuto lásku přetavit do reálných činů ve prospěch vzájemně propojeného bytí na Zemi.

    Recenze a reflexe – Recenze
    Z čísla 3/2022
  • Nad knihou
    Martina PachmanováCivilizovaná žena. Ideál i paradox prvorepublikové vizuální kultury

    Hledání velkých žen?

    Reflektuje Alena Zemančíková

    Pro naši celospolečenskou hru na hledání velkých žen jich v této publikaci o vizuální kultuře oné doby objevíme hned několik – a člověk se stydí, že nám to trvalo tak dlouho.

    Recenze a reflexe – Recenze
    Z čísla 2/2022
  • Nad knihou
    Daniil Turovskij

    Kybernetická studená válka?

    Reflektuje Svatava Antošová

    Kágébák vůbec nechápal význam slova „hacker“, a už vůbec nechápal, jaké má takový „odborník“ možnosti. A když mu lidé z Equalizeru nabídli, že uspořádají pro sovětské tajné služby o hackingu seminář, setkali se jen s pohrdavým nezájmem. Tento nezájem ze strany KGB se však brzy změnil v zájem naprosto enormní…

    Recenze a reflexe – Recenze
    Z čísla 20/2021