Hackerství je tak trochu módní téma. Čím? Svou přitažlivostí. Kdo by hackerem občas nechtěl být a mít nad druhými moc, aniž by – s prominutím – zvedl zadek od kompu? I Daniil Turovskij, autor publikace, o níž dnes bude řeč, se hned v předmluvě přiznal, že v mládí s touto myšlenkou koketoval. Naštěstí se nakonec stal novinářem, kterému se podařilo zmapovat vznik a historii nejbojeschopnější kybernetické armády světa, pro jejíž příslušníky je hračkou znesvářit mezi sebou celé státy, napadnout kritickou infrastrukturu na kterémkoliv místě zeměkoule či přímo zabíjet. A právě o tom je jeho kniha Vpád (Pistorius & Olšanská, 2021) s podtitulem Stručné dějiny ruských hackerů. Do češtiny přeložil Libor Dvořák.

Ještě než jsem si zařídila internetové připojení doma, docházela jsem na internet do knihovny. Když jsem chtěla otevřít svou e-mailovou schránku na Seznamu, zjistila jsem, že uživatel přede mnou (jednalo se stále o tutéž osobu) se zapomněl odhlásit a svou schránku zavřít. Bylo by tak snadné zneužít toho a rozeslat z jeho adresy nějaké peprné maily!, napadalo mě. Nikdy jsem se k tomu však nesnížila, naopak jsem vždycky poctivě udělala potřebné kroky za něj, a ještě klikla na funkci „zapomenout uživatele“, aby to bylo posichrované. V duchu jsem si však sarkasticky přála, aby ho za tohle nezodpovědné jednání vytrestala alespoň paměť, a to tak, že by si nedokázal vzpomenout na své přístupové heslo… Ale proč o tom píšu? Pochopíte vzápětí, jakmile vám prozradím jeho jméno – jmenoval se totiž Hacker. Nomen omen!, chce se člověku vykřiknout, ale ihned si uvědomí, že nositel zmíněného jména postavil svou opakovanou nedbalostí toto latinské rčení vlastně na hlavu. Skutečný hacker by takovou pitomost neudělal.

Vysoká míra podobnosti

Toto je teď náš svět, svět kódů a elektronických impulzů, naplněný krásou zvuku modemů. Využíváme bez placení služeb, které by mohly být skoro zadarmo, kdyby nepatřily šmelinářským nenažrancům, a vy nás nazýváte zločinci. Dychtíme po vědomostech, a vy nás nazýváte zločinci. Existujeme bez barvy pleti, bez národnosti, bez náboženských předsudků, a vy nás nazýváte zločinci. Vy stavíte atomové bomby, vy vedete války, vy vraždíte, podvádíte a lžete nám a chcete, abychom věřili tomu, že je to pro naše vlastní dobro, přesto jsme my zločinci,

píše se v hackerském manifestu, který vyšel v americkém webovém časopise PHRACK v roce 1986 a o sedmnáct let později v ruském kultovním měsíčníku Hacker, jenž se zaměřoval na „poradenství“, jak, co a koho úspěšně hacknout. To lákalo především mládež z ruských provinčních měst, v nichž její příslušníci nenalézali pro sebe žádné zajímavé uplatnění. A právě z těchto bezperspektivních školáků a studentů vyrostli pozdější hackeři, které si uměla přitáhnout do svých služeb FSB (Federální služba bezpečnosti, dřívější obávaná KGB) či GRU (ruská vojenská rozvědka). Příslušníci tajných služeb lovili adepty jednak na katedrách informační bezpečnosti, které byly zakládány na většině vysokých škol technického směru, a jednak mezi nezávislými hackery-samouky prostřednictvím vydírání typu: Buď půjdeš za vykrádání bankovních účtů do vězení, nebo nám podepíšeš spolupráci a my zapomeneme na to, co jsi dělal předtím. A netřeba jistě dodávat, že takto nalovené „pracovníky“ používali zejména k útokům na úhlavního nepřítele Ruska, jímž byly (a stále jsou) Spojené státy, a proti veškeré domácí opozici. V souvislosti s opozicí Turovskij vypráví příběh studenta, jistého Arťoma Kucharenka, který v roce 2015 v průběhu novoročních svátků, kdy se nebetyčně nudil,

sepsal software, s jehož pomocí se dala podle fotografie rozpoznat rasa psa. Pro tento účel společně se svou dívkou do programu zapracoval na 150 fotografií psů se specifikací jejich rasy a vše vložili do učící se neuronové sítě. Program žádný velký zájem nevyvolal, ale už na jaře s ním Kucharenko začal obcházet potenciální investory. Těm vysvětloval, že v neuronových sítích rozpoznávajících obličeje je budoucnost a že už v roce 2020 bude finanční objem příslušného trhu představovat plných 6 miliard dolarů.

Netrvalo dlouho a tajné služby nechaly Kucharenkův algoritmus připojit k systému městských kamer (v Moskvě jich tehdy bylo více než 100 000) a jimi zachycené tváře se porovnávaly s databázemi kriminálníků a nezvěstných. A Kucharenko k tomu bez sebemenší špetky empatie dodává:

Jakmile někde zaznamenáme vysokou míru podobnosti, hned upozorníme policejního specialistu.

Žijeme v úžasném světě, viďte? Stačí „vysoká míra podobnosti“, a máte problém s policií. A co teprve účastníci opozičních akcí! Jejich tváře doputují k vládním a bezpečnostním složkám díky algoritmu doslova na stříbrném podnose. Hackeři jako Kucharenko si s tím ale hlavu nelámou – to, že soukromí je totálně out, se jim jeví jako fantastické.

Vlastenectví podle Putina

Turovskij připomíná, že existují i tzv. vlastenečtí hackeři, a prvním, kdo o nich mluvil jako o vlastencích, byl Vladimir Putin v průběhu Petrohradského ekonomického fóra v roce 2017. Odpovídal tehdy na otázku německého novináře, který vyjadřoval zneklidnění nad hackerskými útoky ze strany Ruska na jeho zemi v době voleb, a umně, jak bývá jeho zvykem, se z jakékoliv odpovědnosti vylhal, když mj. řekl, že

pokud jsou to vlastenci, považují za správné zapojit se svým specifickým způsobem do boje s pomlouvači Ruska. Je to teoreticky možné. Nejdůležitější ale je, že státní správa se ničím takovým nezabývá. Umím si ovšem představit i to, že někdo úmyslně připraví útoky tak, aby vznikl dojem, že pocházejí z území Ruské federace.

Ruští hackeři se ovšem „vlastenecky“ postavili (nebo museli postavit) na stranu státu už o mnoho let dříve – v době druhé čečenské války (1999–2009). A ačkoliv čečenští předáci byli přesvědčeni, že za všemi kybernetickými útoky stojí ruští hackeři ve službách FSB, ta se od nich distancovala a v putinovském duchu tvrdila, že tito hackeři jen vyjadřují své úctyhodné občanské postoje, čímž nijak neporušují ruské zákony – byť v té době už platil paragraf 272 trestního zákoníku „o neoprávněném získávání kybernetických informací“.

Někteří „vlastenečtí hackeři“ založili na jaře 2005 uskupení nazvané Občanský antiteror, které si kladlo za cíl „uzavřít přístup k informačním zdrojům tendenčních a zavádějících úvah o terorismu a teroristech, jež propagují správnost jejich počínání“. Jeho členové se zároveň moralisticky ptali, jak mohou nějací jiní hackeři pracovat pro teroristické organizace a prodat tak vlastní svědomí. Další podobný projekt nesl název Internet Underground Community vs. Terrorism, na jehož stránce byly dokonce umístěny návody k užití DDoS-útoků [Distributed Denial of Service = metoda, jak vyřadit z provozu internetovou stránku nebo server za pomoci jejich přetížení – pozn. red.] a jehož členové popírali jakoukoliv spolupráci s ruskými úřady a tajnými službami. Když pak v říjnu 2005 zaútočili čečenští separatisté na Nalčik [hlavní město Kabardsko-Balkarské republiky Ruské federace – pozn. red.], napadli hackeři i média, která podle nich informovala o události neobjektivně; jednalo se o rozhlasovou stanici Echo Moskvy, list Novaja gazeta nebo Rádio Svoboda. Stejný osud v podobě nabourání se do webu postihl i v Rusku zakázanou Nacionálně-bolševickou stranu spisovatele, disidenta a politika Eduarda Limonova (1943–2020). V roce 2007 zase vyvolalo hackerské útoky na státní infrastrukturu Estonska přesunutí pomníku padlých sovětských vojáků z centra hlavního města Tallinnu na vojenský hřbitov. Ruská strana to odbyla slovy, že „estonský režim dostal patřičnou lekci“. Nicméně estonský režim si z toho vzal ponaučení a věnoval nemalé finanční prostředky na digitalizaci celého státu a jeho zabezpečení, aby se už obětí podobných útoků nestal. Podrobněji se o tom rozepsal Andrew Keen ve své knize Jak opravit budoucnost (Tvar 9/2020, s. 18). Stejně dopadla i Gruzie o dva roky později, když se tamní úřady rozhodly demontovat pomník sovětských vojáků v Kutaisi [druhé největší město v zemi po hlavním městě Tbilisi – pozn. red.]. Nemá smysl ve výčtu těchto útoků pokračovat – bylo a je jich nepřeberně, přičemž cílem se postupně stala Ukrajina, Demokratická strana USA, politický opoziční aktivista Alexej Navalnyj a jeho příznivci či liberálové obecně. A zcela záměrně vynechávám pasáže o tzv. trollích farmách, o jejichž fungování jste si mohli přečíst v úryvku z knihy Daniila Turovského, který čerpal z kapitoly „Gerasimova doktrína“ (Tvar 9/2021, s. 12–13) a také v reflexi knihy Petera Pomerantseva Tohle není propaganda (Tvar 4/2021, s. 18).

Válka už probíhá

Těmito slovy zahájil svou přednášku o současných válkách pracovník FSB Oleg Kržižanovskij. Psal se rok 2016 a přednáška byla určena mladým programátorům, přičemž toto označení bylo eufemismem pro budoucí hackery ve službách Ruské federace. Ze všeho nejdřív se snažil zbavit účastníky stereotypní představy, že válka = tanky, pěchota, útok na bodáky a zákopy, zkrátka: normální fronta. Pak přešel k pojmu hybridní válka a zeptal se mladých adeptů, jak by tento pojem vysvětlili. Odpovědi se jen hrnuly: „Přece kybernetická válka s užitím internetu! Kdy se napadají servery jiného státu, dají se zkoumat informace, které tam najdeme, a použít je v neprospěch protivníka!“ […] „Nebo když se s pomocí médií podstrčí jiná ideologie!“ […] „Nebo když se s pomocí manifestací, které zorganizují cizí agenti, lidi navedou, aby svrhli svou vládu.“ Podle Kržižanovského je k tomu potřeba připojit ještě teroristické útoky jakožto způsob destabilizace společnosti a osvojit si metodiku vyvolávání nenásilného odporu.

Vrátíme-li se ale s Daniilem Turovským na úplný začátek, pak se dozvíme, že první hackerský boom v Rusku nastal už v osmdesátých letech 20. století – tedy v posledním období studené války. Psal se rok 1986, když jeden z členů hackerské skupiny Equalizer, jež se chtěla věnovat kybernetické špionáži, navštívil sovětskou ambasádu ve východním Berlíně a chtěl mluvit s někým od KGB, pro kterou měl připravený „demobalíček“, jenž dokazoval, že hackeři z Equalizeru

jsou opravdu schopni proniknout do počítačových sítí amerických ministerstev obrany a energetiky.

Setkání s pověřeným kágébákem pak probíhalo následovně: Kágébák vůbec nechápal význam slova „hacker“, a už vůbec nechápal, jaké má takový „odborník“ možnosti. A když mu lidé z Equalizeru nabídli, že uspořádají pro sovětské tajné služby o hackingu seminář, setkali se jen s pohrdavým nezájmem. Tento nezájem ze strany KGB se však brzy změnil v zájem naprosto enormní, jakmile hackeři předvedli, že mohou poskytnout

návod přístupu k databázím Pentagonu, NASA či jaderné laboratoře v Los Alamos a také materiály o kosmické a jaderné infrastruktuře Západního Německa, Francie, Japonska a Velké Británie. Mimo jiné se tato hackerská skupina nabourala i do počítačového systému jaderného výzkumného centra CERN v Ženevě.

Snad mi dovolíte na závěr připomenout jednu úsměvnou scénku z filmové minisérie Cesta za oceán, kterou v létě odvysílala Česká televize. Minisérie pojednávala o cestě norské princezny Märthy (1901–1954) do USA v době druhé světové války, kde se snažila u prezidenta Franklina D. Roosevelta (1882–1945), jenž se s norskou královskou rodinou přátelil, získat pro svou zemi pomoc v boji s hitlerovským Německem. A ta scénka byla o tom, jak se po nezdařeném průniku Němců do sídla, kde princezna i s dětmi v USA bydlela, snaží tehdejší americké tajné služby najít jistou osobu, jež byla v podezření, že s Němci na této akci spolupracovala; a odehrávala se v autě, v němž seděli Roosevelt, princezna Märtha a dva příslušníci tajných služeb. Roosevelt se zlobí, že tajným službám ona zmíněná osoba unikla a že ji nemohou najít, protože nevědí, kde bydlí; princezna jen tak mimoděk pronese, že bydlí přibližně v těch a těch místech, ale jistá si tím není; Roosevelt se utrhne na oba příslušníky s příkazem, ať zjistí její přesnou adresu… Co myslíte? Jak ji nakonec zjistili? Zastavili u nejbližší telefonní budky, jeden tajný agent vystoupil, zmizel v budce, zalistoval v telefonním seznamu a při návratu do auta vítězně oddeklamoval onu adresu, načež auto se tím směrem rozjelo. Nevím jak vám, ale mně se po tomhle starém světě bez kamerových systémů, počítačů a hackerů neskutečně stýská!