Milé čtenářstvo Tvaru,

tak rád bych v tomhle čase napsal něco útěšného, něco světelného, ale cítím se tak jako mnozí z vás na hranici svých duševních sil. Zdá se mi, že žijeme v jakémsi temném bardu, v němž čas houstne jako kouř. Jan Němec mi nedávno řekl, že to připomíná předehru k apokalypse. Jak v tom všem žít a přežít? V krizi, která je permanentní? Staré mutace a nové mutace, další nemocní, další mrtví, únava, zmar, rozdělená společnost, agrese na sítích, rozpaky nad politickými elitami a jejich řešením situace, obdiv k těm, kteří opět padají únavou při záchraně životů, nejistota, úzkost, to vše se pohybuje před vnitřním zrakem jako jakási pantomima – tak rychlá, až je pomalá. Jak zacházet s křehkostí, která prostupuje svět a jež se zřejmě nikomu z nás nevyhne? Nemám na to odpověď. Jako básník i terapeut jsem zvyklý se spíš ptát. Pokud mi něco v těchto dnech pomáhá, pak je to vědomí sdílené zranitelnosti. Přijmout skutečnost, že jsme zranitelní a křehcí, a že i v tom se vyjevuje mystérium života. A nepřestat vnímat, že jsou v tomhle příběhu i druzí. Že jsme v něm společně.

Ale i ve stínu nemoci život žije. A žijí také literární časopisy. A tak v době, kdy se opět ve světě houfně zavírají hranice kvůli šíření nové, agresivnější mutace covidu, se v předposledním letošním Tvaru díváme do světa. Zpovídanou osobností je ukrajinský prozaik a novinář Taras Prochasko, s nímž můžete nasednout do vlaku a projet třeba Zakarpatí. V rubrice Výročí si připomínáme básníka Nikolaje Gumiljova v překladech jednoho z nejtalentovanějších mladých básníků Tima Postovita. A výročí má i jiný velký ruský básník N. A. Někrasov, jehož dílo ve své studii přibližuje Vladimír Novotný. A když už jsme u velkých autorů, tak se na stránky Tvaru alespoň na skok vrátil náš oblíbený Hans Magnus Enzensberger v překladu Pavla Novotného.

Z řady dalších textů bych vás rád upozornil na ukázku z chystané knihy francouzského myslitele Bruna Latoura Kde to jsem? Lekce lockdownu v překladu Markéty Jakešové. Text pro mě až překvapivě odhaluje existenciální rozměr jeho myšlení. Tuhle část asi dlouho nezapomenu:

I když se snažím dodržovat řádný odstup a obtížně dýchám přes chirurgickou roušku, moc daleko se nedostanu, neboť jakmile naplním svůj nákupní vozík, vzroste úzkost: Tento šálek kávy ničí tropickou půdu; toto triko uvrhá do bídy dítě z Bangladéše; z krvavého steaku, na který jsem se těšil, vane metan, urychlující klimatickou krizi. A tak naříkám a fňukám, vyděšený z proměny – probudím se ještě někdy z této noční můry; budu jako dřív: svobodný, nevinný, pohyblivý? Ach, člověk minulosti!

Člověka to až bolí číst. Ostatně James Lovelock, který svojí hypotézou Gaia ovlivnil i Latourovu koncepci návratu na zem, nedávno označil covid za první varování Gaiy. Jací budeme v budoucnosti? Změníme se? Budeme muset? Nebo se všechno rozpadne? Podle jaké mapy máme postupovat? Něco už tušíme. Ale i tak kráčíme hodně potmě…

Přeji vám živé čtení.