V devadesátých letech představovalo Československo zázrak, který obdivoval celý Západ. Do našeho demokratického vývoje vkládal velké naděje.

A najednou to zas ucítil. Jako zamlada. Jako by dostal ránu elektrickým proudem, v celém těle ho zabrnělo. Pozdrav ze zdánlivě zapomenutých časů, a přece tak známý.

V tu chvíli, kdy si pan de Luca představil, jak jeho jediná holčička umírá v plamenech uprostřed záhonů s mrkví, pórkem a celerem, toho už na něj bylo moc.

Bobule už mají barvu plamenů. Vypadnout z domova, to každopádně. Pracovat. Účastnit se dění. Potkávat lidi, potkat ty pravý. Anebo číst, psát, sbírat materiál. Soustředit se. Chodit na němčinu. Něco našetřit. Zbavit se strachu. Ze sebe a ze samoty. Dává to smysl. Všechno teď dává smysl.

Bondy ovšem nebyl pouhá loďka, bezvládně zmítaná na hladině oceánu jeho psychického vyšinutí a panického strachu z tajné police a vězení. Podle mne stvořil Bondy pana Hydeho do jisté míry i vědomě, aby mohl dr. Jekyll sloužit Mr. Hydeovi jako vějička úřadům – tomuto světu.