Kapitola první: KONEC

Případ Rosy Svobodové, Šípkové Růženky, jak jí na policejní stanici ve Švestkovicích přezdívali, se v databázi místních případů datuje k roku 2020 a není to příběh se šťastným koncem. Složka, ve které je popsaný, se před ostatními tlustými a ohmatanými policejními záznamy malomyslně krčí v rohu, protože co se obsahu týče, na ně prostě nemá. Na rozdíl od sebejistějších složek se celý případ Šípkové Růženky vejde na pár smutných stránek těsnopisu, jeho ještě skromnějšího přepisu a pár zaregistrovaných obálek materiálů z místa činu.

Tělo Šípkové Růženky ve Švestkovicích neleží. Stanice ho po ukončení vyšetřování nechala na žádost jejího otce převézt do Milána. Rosiin otec, Riccardo de Luca, je starší drobný šedivějící Ital, kterému kdysi ve škole kvůli dlouhým hubeným nohám říkali Celer, podle tyčinek z celerové natě. Míval je trapně často k svačině, což mu kamarádi nikdy nezapomínali připomenout. V tom se člověk může na kamarády ze základní školy spolehnout.

V den, kdy pan de Luca přijel na stanici podepsat dokumenty pro transport toho, co zbylo z jeho dcery, bylo chladno. Zvlášť oproti klimatu v Miláně, kde bývá i na podzim docela přátelské počasí. Před vstupem do šeredné komunistické budovy márnice a policejní stanice v jednom stál čtyřicet osm minut na chodníku před vchodem a kouřil. Chtěl to mít za sebou, ale nemohl se přinutit ohledně toho cokoli udělat. Čekal, že to bude nejhorší zážitek jeho života. A taky že byl, jenom horší, než čekal. Vlastně o hodně horší. Navíc se mu do cesty připletly nepříjemnosti, za které vůbec nemohl, a to zrovna v den, kdy za celý život nejvíc potřeboval věci usnadnit. Bohužel, život byl k panu de Luca ten den pěkná kurva.

Po čtyřech a půl cigaretách se nejprve vydal na stanici, aby ještě před předáním těla vydyndal z inspektora, který smrt jeho dcery vyšetřoval, nějaké bližší informace. Na vrátnici se zeptal na cestu. Jenže syn vrátné Věry, Tonda, se to ráno u snídaně loudal, a Věře kvůli tomu ujel autobus. A to na něj běžela, což normálně nedělá. Zadýchala se, zaprasila si boty, zničila účes a stejně přišla pozdě, příště se na to může vykašlat. Měla náladičku a velmi hrubě panu de Luca naznačila, že ji obtěžuje, že milostpán nemluví česky. Pan de Luca se za svoji neznalost a neomalenost omluvil.

Když se konečně dovolal pozornosti pověřeného inspektora, ten mu odmítl vydat jakékoli informace o vyšetřování, aby neohrozil soukromí osob spojených s případem. Je si pan inspektor svým závěrem ohledně toho, co se na té hrozné svatbě stalo, naprosto jistý? (Naprosto.) Nepřijde panu inspektorovi zvláštní, že Rosu našli za daných okolností zrovna v bazénu? (Ani ne, měl jste to tam vidět.) Mohl by to tam pan de Luca vidět? Alespoň na fotografiích? (Nemohl.) Může pan inspektor říct něco málo o ostatních hostech, kteří u toho byli? (Banda kamarádů, tak nějak odevšad.) A jací byli? (Normální.)

Většině z nich šplouchalo na maják, pomyslel si inspektor. Ve skutečnosti se bál panu de Luca, jakožto cizinci, spis ukázat. Vyšetřoval už pár dní požár v zahrádkářské osadě, vypátral kulový a místní důchodci se po něm vozili. Nestačil si proto na pana de Luca udělat domácí úkol. Jaký asi pro cizince platí protokol, když chtějí nahlédnout do dokumentů patřících jednotkám státu?

Jak se ale inspektor s otcem oběti loučil, nechtěně zamával složkou ve vzduchu a pár fotografií vypadlo na podlahu. Pan de Luca se pohotově sehnul, aby je policistovi pomohl sesbírat, a přitom je hladově hltal očima. Viděl na nich Rosiiny zlaté třpytivé šaty, jeden zlomený jehlový podpatek, otisky prstů na světle modré dlažbě bazénu a čtyři vystrašené a unavené postavy v pyžamech choulící se na terase krásné secesní stavby. Na poslední fotce, kterou se mu povedlo sevřít, se slunci vystavovalo malé, ale hluboké jezírko v lese. Kdyby se nejednalo o průkazný materiál ohledně smrti jeho dcery, fotografie by byla malebná. Skoro na ní bylo vidět, jak nehybný tichý les dělá psst. Jako úplně poslední se k zemi snesla fotka nedojedené večeře, při pohledu na niž inspektorovi zakručelo v žaludku. Nabručeně poztrácené snímky sebral panu de Luca z rukou a halabala je hodil k ostatním, které z desek neunikly. Když se ke svému hostu naklonil, v nose ho zašimral smrad z cigaret, který z otce oběti táhl. Dal mu ve spěchu podepsat patřičné papíry a poslal ho do márnice. Byl rád, že se ho zbavil.

Zřízenec márnice dal panu de Luca podepsat další stohy papírů a pak ho omylem zavedl ke špatnému tělu. Bylo ohořelé. Požár v místní zahrádkářské osadě, svíčky jsou zlo, prohlásil.

V tu chvíli, kdy si pan de Luca představil, jak jeho jediná holčička umírá v plamenech uprostřed záhonů s mrkví, pórkem a celerem, toho už na něj bylo moc. Co naplat, že zřízenec po pročtení lejster hned vysvětlil, že se jednalo o omyl, snažil se ho dotáhnout ke správnému tělu, a dokonce se i malinko omluvil. U nich na dědině skoro nikdy dvě těla najednou nemají, tak se spletl, no. Pan de Luca už ho moc nevnímal. Pomalu se opřel o chladicí box číslo pět, zavřel oči a centimetr po centimetru začal sklouzávat směrem k zemi.

Je vůbec možné, že ještě ani ne před týdnem večeřel úplně klidný a nic netušící se svým dobrým přítelem v jejich oblíbené restauraci? Jak byl spokojený, teď se mu z toho dělalo úplně na nic. Povídali si o bonbónech, které měli jako děti rádi, taková nicotná konverzace. Je to vůbec normální, aby zrovna rozhovor o bonbónech byl ten, při kterém se naposled v životě zasměje? Rosinka už v té době byla mrtvá a on do sebe lil, co mu dali, a smál se jako idiot. Během večera mu volalo neznámé zahraniční číslo, které nevzal. Když následující den zavolal nazpět, přál si, aby se byl raději jedním tím bonbónem udávil.

Nikdy na sebevraždu nepomyslel, ale v ten den nechtěl být, vnímat, myslet, cítit. Nechtěl už ani plakat, neměl co. Chtěl, aby byl konec.

Kolem Vánoc stejného roku zkoušel člověk, který byl za Rosiinu smrt zodpovědný ze všech nejvíc, své rozmašírované mysli ulevit mimo jiné tím, že vyhledával statistiky, kolik podezřelých úmrtí se odehraje na svatbách. Nic solidního nenašel, ale vypadalo to, že absence tvrdých čísel neznamená, že se s takovým scénářem vůbec nepočítá. Le Monde například uváděl, že ve Francii může člověk oficiálně pojmout za manžela či manželku i někoho po smrti, pokud prokáže, že dotyčný nebožtík měl sňatek v úmyslu. Úlet. Deník Indian Times popisoval, jak v Indii zemřela nevěsta uprostřed obřadu na srdeční zástavu a ženich si místo ní vzal její sestru. Rodina deníku prozradila, že se potýká se „smíšenými pocity“, protože ano, bylo zvláštní, aby se mladší sestra provdala za ženicha, zatímco tělo původní nevěsty leží v pokoji vedle. Ale všichni souhlasili, vyjádřil se jeden ze sourozenců. Týmová práce.

Zpravodajství iDnes nakonec nabídlo hororovou, ač nepodloženou pověst ze zemí Koruny české o svatebním masakru z šestnáctého století, podle které zrazený handlíř od Velké Bíteše povraždil svou bývalou snoubenku, jejího zbrusu nového manžela i celý svatební průvod na jejich cestě z kostela. Příběh byl doplněný i všeříkajícím obrázkem záhrobní nevěsty v bílém, která na sjezdu u Domašova honí zděšené vozy a prosí o pomoc. Zklamání je opravdu nebezpečná věc. Na pověsti bylo nejsmutnější, že nevěsta si očividně nakonec vybrala správného ženicha, protože ten původní byl zjevně sociopat. Ale už bylo pozdě, její chyba se udála dlouho předtím, než se vdala, a nebylo cesty zpátky.

Jak se dalo čekat, žádná z nabízených informací nedopřála nešťastné osobě klidu, ale přivedla ji do labyrintu nekonečných úvah o tom, v jakém bodě se udála chyba na svatbě Rinaldiových, kde přišla o život Rosa Svobodová. Co by se v řetězci událostí, které vedly ke smrti Šípkové Růženky, muselo změnit, aby případ namísto v hnilobě, lítosti a výčitkách skončil… no, dobře? Ideálně tak, aby žádný případ nebyl, protože z poslední švestkovické svatby odjeli všichni účastníci živí a zdraví. Nebylo by vyšetřování, ani tělo k transportu do Milána, ani zlé sny pronásledující svatebčany i do světa prášků na spaní, podsvětí těch, kteří si opravdový spánek nezaslouží.

Nabízelo se tolik odpovědí. Možná by stačilo Rosu přimět večer před svatbou k hovoru. Nebo hosty ubytovat v jiných pokojích. Nebo pozvat jiné hosty a Rosu vynechat. K čertu, proč rovnou nezrušit samotnou svatbu? Nebýt svatby, Rosa by určitě zemřela jako obyčejná protivná vrásčitá stařena v nemocnici na kapačkách místo toho, aby ji tým forenzních techniků vytahoval nafouklou a zlámanou z bazénu, zatímco se přetažení svatebčané kupili u oken a pozorovali, jak jí ze slizkého nosu crčí voda.

Jenže ani na svatbu se to celé hodit nedalo. Myšlenka, že zrušit svatbu by nemuselo znamenat, že se Vánoc dožije také všech ostatních deset lidí, kteří do Švestkovic nakonec přijeli, se nedala odbýt. Tak kde by tedy změny ve vláknu nešťastných událostí musely začít? Nebo bychom se možná měli zeptat kdy by musely začít?

S rozumem v koncích se danými úvahami štvaný člověk obrátil na svou drahou polovičku. Manželé by přece měli tíživé věci sdílet a víc hlav víc ví. Ukázalo se ale, že neví, jenom otevírá prostor pro víc keců. Jak si pořád dokola kladli jednu a tu samou otázku na tisíc způsobů, došli k myšlence, že se těžko dá určit, co by se muselo změnit, když jeden člověk ani nemůže pojmout kompletní obrázek toho, co se vlastně stalo.

Donekonečna o událostech na svatbě i těch, které jí předcházely, doma diskutovali a nemohli se dobrat stejné verze pravdy. Kdo to přišel s tou historkou o strašidlech? Čí to byla vina, že se tamti či jiní lidé hádali? A kdo se to vlastně s kým hádal? Když přijdou na to, kdo si začal, přišli by i na to, kdo to skončil? Protože se nemohli shodnout, začali obvolávat ostatní svatebčany a naléhat na ně, aby jim řekli pravdu. Pravdu. Ovšem k jejich překvapení při hledání reality posbírali ještě větší množství verzí stejného příběhu, které se vzájemně vylučovaly. Kamarádi se s hlubokým přesvědčením o vlastní pravdě vrhali do obrany svých představ o sobě samých a neznali bratra.

„Nekecej!“

„Já nekecám, to ona!“

„Vždyť ona mi řekla, že to nemohl bejt nikdo jinej než ty.“

„Ona neví, co mluví! Nechci říct, že je to lhářka, ale možná si mě plete s někym jinym?“

„A s kym, prosim tě?“

„Co já vim. Každopádně povídam, že je to čistá pravda.“

„Představ si, že to mi to tvrděj všichni. Přece nemůžete mít všichni pravdu, když jdete proti sobě.“

„Coby ne,“ odpověděl jeden ze svatebčanů, „každej má svojí pravdu. Ty si snad vážně myslíš, že příběh v tvojí hlavě o tom, co se podle tebe stalo, odpovídá skutečnosti.“

„A ne snad?“

„Vsadím se s tebou, že tenhle rozhovor se v naší paměti bude shodovat tak nanejvýš na osmdesát procent.“

„Ty jsi kecka.“

„Je legrační, s jakou obsesí lidé lpěj na konceptu pravdy a lži a na tom, co je realita a co je iluze.“

„Reálně mi lezeš na nervy. Promiň, ale musím se z iluze, kterou mi věsíš na nos, vrátit na zem. Tak vážně mi k tomu, co se stalo, už nechceš nic říct?“

„Jo, něco jo.“

„Sem s tím.“

„Dej si voraz,“ řekl svatebčan a položil to. Osoba, která mu volala, ještě chvíli frustrovaně stála s mobilem v ruce a pak se šla dívat, jak venku v metropoli výjimečně krásně sněží. Bylo jasné, že voraz si nedá už asi nikdy, ale možná alespoň svařák? Záhada se nemusí rozluštit ještě dnes. A záleží vůbec na tom, coby kdyby? Co se stalo, se stalo, se stalo, se stalo. Někdy je lepší nevědět.