Malá ochutnávka

Už za rozbřesku se sneslo krupobití tak husté, že nebylo vidět na dva kroky. Vichr se bez ustání vztekal a plnou silou roznášel, sypal, metal a házel okolo řezavou, sypkou hmotu. Někdy kolem desáté zastavil před naším domem jakýsi zvláštní útvar ve tvaru saní, tažených voly. Můj ty světe! Jak chatrný to byl povoz; nemaje předku, bočnic, ni zadní části. Na hrubě vyřezaných, řetězem svázaných sanicích byly položeny dvě tenké desky a na nich nasypána trocha slámy coby sezení. Na to pak rozprostřeli naši deku, řkouce, že to bychom měli, a že tedy můžeme vyrazit. Zachumlal jsem se úžeji do svého kožichu, přetáhl si čepici přes uši, a protože sedět nebylo lze, nezbylo mi, než se položit naznak na seno. Pušku — svého nepostradatelného druha —jsem ukryl pod kabát a moji čtyři psi se věrně uvelebili po mém boku.

Vyrazili jsme. Oj, jaká to byla jízda. Zde věru nebyl našinci platný ani kožich, ani čepice. Mrazivý vichr a kroupy, padající nyní již smíšeně s deštěm v hustých provazcích, prostupovaly mnou až do morku kosti. Mí nebozí psi kolem mě kňučeli, drkotajíce při tom zuby, a pudově se přimkli až těsně ke mně, hledajíce ochranu a trošku toho tepla — byť to vlastně byli spíše oni, kdo mi jej trochu málo propůjčoval. Ležel jsem pod kožichem nehybně jako mrtvý a netroufal si vystrčit byť jen špičku nosu.

Už se schylovalo téměř k polednímu, když jsem u starohuťské školy nabral na sáně Lajose Klacskóa, učitele, jenž zároveň vykonává i kantorskou činnost. Můj kantůrek se mi uvelebil u nohou a hlavu si zakryl pláštěnkou. Takto jsme pokračovali ještě asi hodinu, když povoz zastavil na kraji veliké rokle a náš dobromyslný forman nám oznámil, že dále už jet nemůžeme, nýbrž že máme sestoupiti a spustiti se pěšmo na dno rokle, k domu truchlících. Horkotěžko, podpírajíce jeden druhého, jsme dospěli až k nuzné chatrči.

Už cesta byla sama o sobě mizérií, to však nebylo nic proti nuzotě, jakou jsem nalezl v onom domku. Všechny domky v rudohorských vesnicích bez výjimky jsou stlučeny z bukových trámů. Na tuto trámovou kostru pak přijde u každého domku malta a omítka, některým z nich dokonce vyplňuje zdivo i sláma, šindele, či nejrůznější tu i onde sesbírané desky na ochranu proti zimním mrazům a běsnění sněžných bouří. Nejsou to věru žádné paláce, je však mezi nimi možno nalézti i několik skutečně útulných, ba i na pohled pěkných; ten však, do něhož nás nyní zavezli, platil dokonce i mezi chatrčemi nanejvýše za dvacátou kategorii. Pod nízkou šindelovou střechou, zalátanou tu doškovou slámou, jinde zas suchým listím smíchaným s hlínou, se nacházely všeho všudy dvě místnosti. V jedné z nich, jakési předsíňce, přežvykovala na hrstce nevalné ovesné slámy špinavá kravka s teletem plným zcuchaných žmolků. Odtud jsme pak dvířky tak nízkými, že jsem jimi dokázal projíti jen v předklonu, vstoupili do samotné jizby. Nuže, ani ona se od vorzimmeru mnoho nelišila! Nízký prkenný strop byl celý černý od sazí a kouře z otevřeného ohniště a hlavní trám procházející jeho prostředkem táhl shrbeně na zádech celou tíhu na něj naléhající půdy. Téměř třetinu místnosti zabírala veliká cihlová pec rozvalující se v rohu, na zápecí byla rozložena někdejší, potrhaná ovčí kožešina a z tohoto pelechu zvedala tu a tam rozcuchanou, slámově žlutou hlavičku tři nebo čtyři skoro nahatá, bledá děcka oděná do pouhých špinavých košilek. Byla tam shluklá právě jako ta selátka v kotcích se slámou. Ze starého trámu visely dolů na kusu provazu zavěšené necky. V nich kolébala jejich matka nejmladšího, z plna hrdla křičícího hošíka. Vedle na píď dlouhého, bedlivě utemovaného okna bídné lůžko, na jehož slaměném pytli zápasila se svými asthmatickými plícemi stařenka vyschlá jako houba. Pod postelí vyhloubená jáma, v ní trs zpola jedlých, zpola již shnilých brambor. Tohle je tedy jejich spižírna. Vedle postele lavice s prohnutou deskou, před ní stůl s rozviklanýma nohama, jedna nebo dvě hrubě opracované, rozhrkané dřevěné židle. Před stolem uprostřed pokoje další necky a v nich leží rozprostřeno na hrubém domácím plátěném utěráku s červeným lemem ono ubohé mrtvé děcko, kvůli kterému nás sem přivezli. A nyní si ráčejí představit, jaké je v tom pokoji ovzduší.

A v takovéhle díře, do níž se vchází rovnou ze stáje, se tísní na jedné hromadě těžce nemocná pacientka, mrtvé děcko, šest či sedm zdravých osob, a nyní ještě tím spíš, že se tu ke všemu už od včerejška sešlo vartující, truchlící obecenstvo, aby tu celou noc pilo kořalku. Dusný, zapařený vzduch byl bezmála zažloutlý vším tím smradem a špínou. Ještě štěstí, že jakmile jsme přišli, přibili mužští navrch necek, položených na zemi, ještě jedny podobné, a rázem tak byla hotova prostá rakev horského lidu. Bůh ví, že mi nad nimi srdce usedalo. Nebohé slovenské děti! V neckách vás kolébají a v nich vás také pochovají!

Ukázka z překladu, za nějž Adéla Gálová letos získala tvůrčí prémii v rámci Cen Jiřího Jungmanna. Mladý maďarský kněz přichází v tomto cestopisu na konci 19. stol. do Sedmihradska, ze Slováků z Bihoru je… u vytržení. 

Foto (c) Lukáš Houdek: Slavkovský les.