Plácek v mé hlavě

Jak to vlastně bylo? A bylo to vůbec? Kdysi jsem věřil, či spíše nabýval dojmu, že se cosi vyjevuje ve svém počátku, ale dneska cítím, že už tenkrát to byl konec všeho, co se právě děje, co má vůli neustále pokračovat a snad i překračovat sama sebe. A kdyby jen to! Jako by se vše hromadilo přes sebe a všechny ty pocity z dřívějška se najednou dostávaly do úplně jiného odstínu, odstínu mně dosud neznámých barev, vůní i hlasů! Celý ten klam, kterému jsem tenkrát propadl, a to ještě předtím, než se to stalo, je dneska tak trapný, že se mu už jen směju. Já vím, je to celé zbytečné, co tu povídám, už dávno je všechno k ničemu, mluva věcí se vytratila, nemá smysl cokoli říkat, ale opravdu bych si rád vzpomněl, jak to začalo, a začalo-li to vůbec, možná se všechno točí kolem jednoho a téhož motivu, jakési melodie či odstínu barev, anebo že by všechno začalo jen matným stínem? Zahlédnutím snad stopy světla či vrženého stínu?

Byla tenkrát zima, všechno končilo, a potom přišlo poslední zoufalé jaro. Nejdříve se vytvořil tenký povlak světla, pokrývající bílý rohový dům se zahradou. Světlem zahlcený den, nikde ani stopa šedi na bílém kameni, jen ten jeden náznak postavy. Nikdo z přihlížejících tomu nepřikládal žádný význam. Jak světlo nabývalo na ostrosti, stín tmavnul, až nakonec vycenil svůj pevný tvar. Tak dlouho se blížilo poledne, až nastoupil večer. Slunce pomalu zapadalo a stín začal celou svou energii vtlačovat před sebe. A právě v ten okamžik, kdy slunce zapadlo úplně, vynořil se ze zdi člověk ještě bledý ve své tváři, připomínající čerstvě rozdrolenou omítku. Zbylý pruh světla ho stále pronásledoval. Musel počkat. Teprve později, až za úplné tmy, vyrazil do ulic, na jejichž ocelově černém povrchu zářil jeho namodralý obraz.

Spatřit zázrak stvoření nelze ospravedlnit ničím, ani naším náhlým oslepnutím, neboť od té doby ho už nikdo nespatřil.

Bývalým Jánským náměstím

Byl hrozně unavený ze všech těch let, kdy mámil jazyk. Mnohé bylo vrženo, ale nic se nenabízelo a zůstávalo dál ve své stopě. Vyšel na prostranství, kde se řasilo světlo, zavíjelo a měnilo v postavu. Tvar vábil. Nevěřil už ničemu, neměl potřebu se vracet k minulým gestům. Tak seděl, poloduše a polostín s vyboulenýma očima. Vzpomněl si, že jako malý chlapec si hrával se vším, co bylo na dosah. Pak se začal dusit. Lehce sebou škubl, jako by se chtěl z něčeho vytrhnout, ze spánku nebo ze života. Všechno kolem nyní ustupovalo do pozadí své stopy, kterou se jen marně zaštiťovalo. Motýl zbavený třepotu existence, pouhý obraz na skle. Venku netrpělivě čekala krajina, až se prázdnota znovu zaplní neřestným smíchem.

Za Invalidovnou

Jednoho rána jsem se probudil a nevšiml si ani, jestli jsem muž či žena, nějaké zvíře anebo dokonce věc – dál se svobodně za barevnými okny a v tiché nerozlišenosti pohyboval svět. Klouzal po svém povrchu, plul ve svém vlastním čase na hony vzdálen každé skutečnosti, zařezával se svým světlem do mých popuzených očí, hýřil barvami a měnil tvary. Pomalu nastával všeobecný rozptyl.

V Kateřinské zahradě

Moje království obepínají má slova. Den za dnem jejich hranice rozšiřuji a libovolně posouvám, až jsou slova stejně jako moje kralování uprostřed nich nakonec neudržitelná. Jazyk kolem mě se přestal rozpínat a všechno se zase začalo smršťovat. Od té doby vše zmenšuji a ze svých přísně střežených hranic ustupuji.

Včera ráno jsem zjistil, že v době, kdy jsem vládl vzdáleným končinám, mi někam moje slova zapadla. Propadla se do hlubokých proláklin a já se ocitl bez hranic a sám – odevšad napadnutelný a zcela bezbranný. Jiná slova se mi vtrhávala do úst a ucpávala mi hrdlo!

Ztracenou Cikánskou ulicí

Zastav se na chvíli v mém čokoládovém městečku, sbírám v něm staré hadry a větve polámaných stromů. O víkendech balím do papírů osamělé loutky – opičku, pejska a lva. Hedvábnými strunkami zavěšeni k pojízdnému mechanismu tiše a bezbranně krouží na malém kolotoči, nehnutě zírají a zpívají:

 
„Nejdříve se ti roztečou ústa,
pak přijdou na řadu nohy,
jakmile uděláš pohyb.
Nakonec jsou to obě ruce.
Odcházíš s tlukoucím srdcem,
když ti tečou oči.“
 

To je pak v mém obchůdku veselo. Kolem teče čokoládové městečko celé z hnědi a cukru v požáru letního slunce. Zato za noci nastává takový chlad, že každá nerovnost na cestě se hned zhmotní, pohyb ztvrdne a zamrzne. Lidé ztuhlí v zaprášených šatech mrtvě hledí vstříc dalšímu dni jako nějaké sochy a čekají, než se roztečou. Sochy, hračky a loutky. A mezi nimi já – jediný s tlukoucím srdcem.

Sklepení v Řetězové

„Proč se cítím tolik sám? Je svět skutečně zlý? Jaké to je, najednou nebýt? A můžu toho vůbec dosáhnout?“ S takovými otázkami, ozývajícími se jakoby mimochodem zpoza naší scény, se kutálel dolů ze schodů malý barevný míček. A jak skákal stále výš, dopadal pořád níž. Za ním běžel malý chlapec, který do něj surově kopal. Minuli východ, jako by oba hodlali nechat se vláčet po chodbách sklepení jakousi tklivou libovůlí a zamýšleli zanechat jej kdesi nahoře, vysoko nad sebou, napospas sobě i svému osudu. Ano, vrh kostek nikdy nevyloučí náhodu, ale říká to Štěstěna. Je to však jen model, i když nezvratný.

Za Obecním dvorem

Vstoupil jsem dovnitř a uviděl či neuviděl všechno dohromady promícháno v proměňující se bujení. Byl jsem a nebyl. Svět je neskutečný. I já jsem neskutečný.

Stará čistírna v Bubenči

Já sám, vítr s neujasněnou myslí, co se žene napříč poli, na nichž ještě přetrvává příroda, vidím, jak se zelená pomalu proměňuje v zasněžené tvary a černé skvrny hloubek. Na jejich povrchu se mihotá světlo a vábí mě, abych je čechral, když v létě provívám mezi stébly trav anebo prsty chodců, co kráčejí po studených chodbách metra. Já zapomenutý vítr, jehož hlava se ku, kuku, kutálí a směje jako rána nateklá krví.

U Nuselského pivovaru

Byla to jakási nezřetelnost, co nám oběma podkopávala nohy, a naše klopýtající stíny, otloukajíce si o sebe své hlavy, neustále se vrhaly hlavami napřed přímo do jejího nezřetelného středu, jenž se vyjasňoval až k úplnému zmizení. Jako zalíbení v potoce čeřil jsem svůj obraz, než se výraz nezřetelnosti ozřejmil. Nemám oči ani ústa, avšak slyším, jak o mně všechno mluví, a nemohu se bránit. Potok byl ucpaný břehy. Nesnesu oranžové fazole. Jediným skutečným bydlištěm je řeč.

Bezejmennou uličkou

Jiní jsou jiní, nikam nespějí a jen tiše žijí. Potloukají se po ulicích bůhvíkde. Trpí závratí a touží, spalují svá těla i chatrné mozky. Mají milé myšlenky a září. Jiní však nevědí o jiných, v tom jsou stejní. Nemůžou v klidu číst a netrpělivě po všem pátrají prsty obnažené ruky. Lesknoucími se dlaněmi se vkrádají jiným do dveří a vykrádají jim jejich byty. Celý jejich život se smrskává na jednu jedinou otázku, jak být jiný a necítit se přitom osamělý?

Uličkami kolem Týna

Snil jsem tak dlouho, až mi staletá únava zachvátila prázdné hrdlo. Zachvátila celý můj život, život bez vývoje, zavinutý do touhy jako spící dítě choulící se před deštěm do deky, zabalené do útěchy. Nechci už psát, jen tiše spát a na nic nemyslet. Hlava mi skáče jako půlměsíc, bimbam, bimbam, sem a tam kývou se prázdné skořápky pendlovek s chcíplotinou ptáčka. Kostřičky k pochroumání i pomilování. V kavárně Týna civím do prázdna.

Rozvaliny domu v ulici, která zmizela

Pozorujme chvíli věci a nenechejme nic náhodě. Zde je stůl a k němu přisunuta židle. Místností se kolébá vzduch. Lehce se vzdouvá světlemodrý závěs zahalující otevřené okno, kterým proniká vítr. Knihy rozhozené po podlaze, v koutech prach. Rozsvícená stojací lampa vrhá stín i kužel světla na postel, kde píši.

Psát znamená to jediné, mít co říct, jedno jak. Všechno ostatní je zbytečné.

Nad Lövitovým mlýnem

Nažluto bylo nahoře. Nažluto bylo krásné. A bylo i dole na papíře. Na počmáraném nebi plulo nažluto ohnuté pod mrakem. Tryskáče létaly a míjely nažluto zavěšené jako koule. Linie se dole sbíhaly a vytvářely domy. Kráječ v domě krájel maso, chlapec stál a díval se na namalované nažluto. Naprázdno polknul. Naprázdno se zadívalo z okna a vytvořilo prázdné špinavé nebe bez toho nažluto. To leželo pomačkáno vedle kráječe v opuštěném domě.

K Olympiku

Pomateně chodil ulicemi Invalidovny a vybíral od lidí peníze. Starý prošedivělý pán ve vlhkem promodralé uniformě revizora. Belhal se před svým rozplácnutým stínem, který vlekl za sebou jako těžký balvan své identity, cosi si tiše mumlal a požadoval po lidech jízdenku. Kontrolor, co kdysi dávno vypadl z tramvaje jako ze svého vlastního času, aby chytal černé pasažéry i za hranicemi vozidla. Doprava se mu rozšířila na celý svět a on v něm tiše přestupoval z tramvají na autobusy a z autobusů na chodníky měst. Ani nevím, jak ten člověk skončil. Myslím, že se ještě pořád potlouká po ulicích Invalidovny, vetchý stařec, z něhož zbyla pouhá uniforma, odívající stále choulostivější a křehčejší tělo, které toho moc nesní, neboť se už jen vyprazdňuje.

Podél Negrelliho viaduktu

Nebyl schopen mluvit souvisle. Příliš zdůrazňoval pauzy mezi jednotlivými slovy, jako by četl napsaný text. Nijak se nesnažil mezery zacelit, dát jim význam, vůbec ne, prostě je všechny se strojenou pravidelností zachovával, zároveň jim však vůbec nevěnoval pozornost. Nebylo proto těžké jeho řeč znovu zrekonstruovat a vtisknout jí psanou podobu, postrádající třetí rozměr hlasu: „Píšu napříč prázdnem. Téměř dohola oholený prostor uprostřed otlučených zdí. Na stole papíry a tužky, stíny ptáků na vázách. Za okny, která jsem otevřel, stojí nic – rozevřenými okny se otevřely průhledy do nikam.“

Má zbavenost mě zbavila sil.

Od Haštala cestou domů

Nejdříve si jako malý chodíš hrát na pískoviště a v tom je celý smysl. Ale najednou všechno kolem tebe zestárne a unaví se. Nikdo si už na pískovišti nehraje, všichni z něj odešli a jen ty v něm pořád ještě hledáš smysl, i když kolem tebe je samý písek. I kdyby ses na pískoviště vrátil, nové děti už tě mezi sebe nepustí. A tak chodíš kolem pískoviště jako kolem smyslu – všechny ty ztrhané a otlučené tváře dole v metru, které s tebou jezdí do práce, jsou tytéž děti, které si s tebou kdysi hrály, jen jim trochu zežloutly tváře a sáhla na ně smrt, když jim to pískoviště stejně jako tobě vzali.

Království koberců z únorové laviny cen.

Kostel sv. Josefa na Náměstí Republiky

Přicházela na ulici každý den, v koutcích úst se jí shromažďovala jemná beznaděj. Úzkost se jí vždycky vzpříčila v hrdle, nemohla polykat, když žebrala. Hřbety rukou měla napuchlé jako dva namodralé balony. Žebrala pravidelně kolem Staré Celnice a Josefských kasáren, než z nich udělali Palladium. Pozoroval jsem ji a bylo mi nanic z toho, že se mi vymyká stejně jako ty domy, které nás oba obklopují, že jsem schopen vytvořit jen její bídný obraz, který po přečtení stejně zahodím, že tu stojí s celou svou existencí, do které stejně nikdy neproniknu, a jediné, co můžu udělat, násilím si ji poznamenat, že tu byla. Svědčit můžu jen o něčem, co zmizelo, jako by ani nebylo.

Kdesi se pro ni chystá ticho, do kterého se jednou ponoří. Možná hned vzápětí za těmito řádky.

Nad Kaprovou ulicí

Ti lidé tam dole venku na ulici pode mnou jako by náhle změnili styl všeho možného i nemožného, pohybů, oblečení, gest i své vlastní mluvy, a najednou nebyli. Jako by vše zničehonic zestárlo, zkrabatělo a ponořilo se do nesrozumitelnosti hraničící s okolními domy.

Namísto tehdejších lidí tu zejí díry.

Na Nuselském mostě

Nejdříve vyrostou z člověka znavené oči, jimiž do něj vstupuje svět, teprve potom nos i ústa, aby měl odkud promlouvat. Pak přijdou na řadu nohy, aby se mohl plazit po zemi, a poté ruce, aby se na nich ještě chvíli udržel. Teprve nakonec dorůstá tělo, kterým se celý klade do hrobu.

Nebe nad Vychovatelnou

Byl to grandiózní podnik, slovy změřit naše zoufalství, které jsme se ani nepokusili zastavit. Spíše naopak, jako bychom se každým pohybem blížili propasti, kterou jsme si sami potají vyhledali. Něco nás neustále nutilo, abychom se poměřovali se zoufalstvím jiných, a přitom zanedbávali své vlastní, kráčeli jsme spřízněni děsem po vymřelých ulicích a vyhledávali sobě rovné. Proč jsme to dělali? Co nás pudilo bez zastavení se hnát za marností, co se skrývala ve všech našich činech? Co se to vlastně s námi stalo, co se to v nás zakořenilo během našeho vyrůstání, že už nejsme schopni vytrhnout se ze všeho, co jsme si v hluboké minulosti našich životů stvořili? Jak to, že nejsme schopni na všechno zapomenout a přestat se vzpírat větru, aby nás konečně rozevál do nejnemožnějších koutů světa a nikdy nás nedal dohromady? Nejsme už schopni zapomenout a s děsem a hrůzou stojíme na místě své vlastní rotace, kterou někteří z nás ještě považují za stoupání vzhůru. Ale ti, kteří vědí, že už jsou na konci, unaveně usedli a jenom se ohlížejí na ty, kteří ještě nedorazili. Je nás však čím dál víc a za chvíli se náš hrob stane nesnesitelně těsný.

Moc žvaním v poslední době. Vážně. Už mě to nebaví. Zvláště v tuto chvíli. Stejně si myslím, že všechno nejde vylíčit v hýřivých barvách. Stejně skoro nic nevím. Trvalo by to pěkně dlouho, hezkou řádku let, než bych vysvětlil všechny ty okolnosti a důvody, které mě dovedly až sem, k tomuhle příběhu, který nemá s událostmi vlastně co dělat. A s příčinami, s těmi nemá už vůbec nic společného. Vždyť co je to taky příčina, jedině ztráta času! Nejde najít žádnou souvislost mezi ničím, rozumíte, mezi ničím! Všechno je rozmetáno na kusy a nejde to vrátit zpět. Sám, jak slyšíte, znám jenom nepatrnou část, jen zlomek toho, co původně bylo zřetelné, hmatatelné a jasné. Dneska holt to není, co dřív. Říkám vám, je konec, naprosto a zoufale. Nejsme nikomu nic naplat, jedině ptákům, těm snad ano, a možná dravcům, němým šelmám v lese, které na nás se svéhlavou trpělivostí v jiskřivých očích číhají, zatímco my jen čekáme. Ale na co proboha čekáme, na nějaký hlas? Copak to nejde vyjádřit očima, mlčením, gestem, pokrčením ramen, odchodem do hor? Prostě všechno zpovzdálí sledovat, a pak se jít vykoupat? Co bylo možné říct, ztratilo dávno smysl, zůstalo jen to němé: Vzdouvání moře, let ptáků, chůze žen, jaro, které nakonec přišlo, skvrny světel dopadající na kaluže vod po dešti…

Je konec, slyšíme, jak všichni nastupují do vozu, hvězdy na černém nebi se tříští a zase seskupují, prásknou dveře, startuje motor a všichni odjíždějí mezi topoly po silnici vedoucí mimo čas i prostor. Ale už jsou zase tady, ani nezestárli, vracejí se, vystupují, hlavy vykloněné z oken mávají. Tiše sněží. A pozítří, po mrazivém ránu, mělo by konečně přijít jaro. Nakonec možná pozvedneme své hlavy k nebi a věci opět zazáří. Ale nepředbíhejme. Zatím není proč doufat.