Vyhnání z ráje, které bylo započato jednoho lednového dne roku 1964 od narození krále králů, posledního z nejmenších, Pána všehomíru – no o pár měsíců dřív, pokračovalo přes celou základní školu a bylo v jejím závěru dovršeno, dá se říct, několika souběžnými událostmi.

Přechod z dětství k dospívání, od neodpovědnosti k odpovědnosti, a pak druhou stranou zpět, provázelo kouření tabáku, ať v dýmce či v podobě cigaret, pití piva a docházení do hospody. Tento klasický mustr dospívání doplnila na konci základní školy, vedle ztráty panictví, návštěva psychiatra v rámci prevence před blížící se hrozbou základní vojenské služby, která byla stejně jako základní škola povinná. To všechno byly příznaky toho, že končí legrace a začíná jít do tuhého. Vyhnání z ráje a konec věku nevinnosti ovšem završila jiná, zdánlivě nevinná věc – poesie. No poesie.

Jako každý druhý v onom věku jsem psal různé textíky, pro sebe, bez sebemenší ambice, literární či jiné, takové hořce ironické, ale ne zas nějak moc, tedy hořké nebo ironické. Každopádně v nich nebyl nějaký útočný sarkasmus, zkrátka žádné drama, víceméně bezelstné, prosté jakékoli rafinovanosti, když k tomu nepočítáme legraci, u čehož člověk vlastně už zůstal. Co se v mládí nenaučíš, ve stáří nenajdeš.

Půjdu mezi ovce

Bojím se samoty
bojím se, že zůstanu
sám v neporozumění

Půjdu mezi lidi
zaženu mraky
půjdu si s nimi
hezky popovídat
oni se však na mě podívají
jako kdybych nebyl
a tak vezmu skobu
žalostí se pověsím

Nebo půjdu do hor
mezi stádo ovcí
budu s nima každej den
na hoře žrát trávu
doufám, že mi nebudou
předčítat svý básně

Když jsem byl v 9. třídě, můj o šest let starší bratr ty texty vzal, a aniž bych o tom věděl, odnesl je ukázat Egonu Bondymu – prorokovi a básníkovi, který se po zhudebnění svých textů skupinou Plastic People a předčítání prosy Invalidní sourozenci invalidním sourozencům v hospodě v Klukovicích stal v 70. letech guru všech mániček, co se sešly v undergroundu. I když jsem sice v té době už místo Beatles poslouchal The Fugs, Dégéčka a Plastiky, a vedle Vinnetoua, kterého jsem louskal do zblbnutí pořád dokola, jsem četl Vonneguta, Becketta a Thortona Wildera, invalidní sourozenec jsem nebyl, neb jsem byl dosud výrostek, a když mi Bondy po bratrovi vzkázal, abych se za ním zastavil, že by si rád se mnou promluvil, bylo mně to divný – proč ho zajímají texty nějakého puberťáka?

U dveří na pavlači v domě U Zeleného jelínka na Malé Straně v Nerudově č. 51 jsem zazvonil s jistými obavami, co po mně ten člověk chce. Otevřely se dveře, ve kterých stál postarší chlapík spíš menšího vzrůstu, se střiženou bradkou a zapálenýma očima, které hleděly na vás a zároveň za vás. Měl přes sebe přehozené dvě spíchnuté deky, tvořící jakési pončo, sepjal ruce, jako když se modlí k nebi, a pisklavým hláskem zvolal:

„Pane Placák, to je zázrak, ty texty, ve vašem věku!“

Bondy zásadně všem vykal, stejně jako všichni vykali jemu, až na pár výjimek, jako byl jeho víceméně adoptovaný syn Martin Machovec, kterého Bondy využíval jako svého sekretáře, nebo básník Pavel Zajíček, který s Bondym soutěžil v psychiatrických diagnózách, zdaleka ne jen v DG 307.

První, co mě při tomto úvodním extatickém výjevu napadlo, bylo, že ten bizarní stařík bude asi opravdu pedofil, který chce rybku ulovit na udičku poesii. Tyhle obavy byly ale během chvíle pryč, a ne jen proto, že v mrňavé garsonce byla i paní Julie – mírná a klidná Bondyho družka, která byla o deset let starší než její druh. Na její tváři bylo vidět, že přestála mnohé životní útrapy a Bondy vedle ní působil jako dítě – nemyslím fyzicky, ale mentálně, jako kdyby Julie nebyla Bondyho milá, ale jeho matka, která má na krku puberťáka, a ono to tak asi i do jisté míry bylo. Bezpochyby to jistě byla její zásluha, že se Bondy neuchlastal nebo že nespáchal sebevraždu jiným méně náročným a méně zdlouhavým způsobem.

Přišel jsem do Nerudovky za týden, jak jsme se domluvili, a Bondy o té samé věci prohlásil:

„Tak takhle tedy, pane Placáku, ne!“

Odsudek přitom vynesl se stejným zaujetím a vnitřním přesvědčením, jako před týdnem ten samý text vynesl do nebes. Vůbec mě to nepřekvapilo. I když nuance Bondyho osobnosti objevoval člověk postupně, hned zkraje mi bylo jasné, že Bondy je autentický cvok, a že jeho plusy a mínusy musí brát člověk s rezervou, respektive v odpovídajícím kontextu. O to ale vůbec nešlo.

Podstatné bylo, že Bondy nebyl součást hry na spořádanou společnost, že se vymykal všem dobovým školním či společenským rekvizitám, a k tomu patřilo i to, že člověka – přes dvougenerační rozdíl a propastný rozdíl ve vzdělání i všem ostatním – bral od začátku s veškerou vážností takového, jaký byl, blbce, který nic nevěděl, coby sobě rovného, jako svébytnou, celistvou bytost. S Bondym jako kdyby se člověk ocitl v horách mezi stádem ovcí, se kterými žere trávu. Byl to první tzv. dospělý člověk, který k bližnímu svému nepřistupoval jako k debilovi, budižkničemu, flákači, který to nikdy nikam nedotáhne. U Bondyho se výše uvedené naopak zdálo být základem jakékoli důstojné existence. To bylo príma, a o to víc, že ho člověk bral vážně a zároveň z něj měl i legraci. Byl to sice „dospělák“, ale nebyl to učitel či jiná člověku nepřátelská osoba disponující katedrou nebo soudní stolicí, ale guru, tudíž exot, něco jako lovec mamutů, tedy dokonalý opak. Takže zázrak, včetně takhle tedy ne, to byl, ale vice versa.

Největší legrace byla Bondyho apokalyptická lamentace – o smyslu existence, světa, o režimu, o sobě… V tom mazlavém každodenním šedivém prázdném normalizačním pinožení zněla jako kůry andělské, k tomu dechovka a navrch, jako když někdo tahá kočku za ocas – to byl Bondyho orchestr, nebo spíš orchestrion, přičemž to nebyla vůbec nějaká bohapustá improvizace. Tahle úžasná kakofonie, která jako apokalyptický pištec vyháněla všechny dobové krysy z děr, vše dobově přijímané a přijatelné, byla umocněna tím, že ji vyluzoval blázen a posera, který měl titánské vize a zároveň si naříkal nad svou nicotností a srabáctvím, přičemž obě dvě polohy se u něj nerozlučně prolínaly a jejich původce a zdroj – autor obě dvě prožíval smrtelně vážně.

Bůh není
pivo už mi nechutná
co je láska jsem zapomněl
Co mi ještě zbývá –
Vlastní život?
Ten jen prázdnotou zívá
O něco se snažit – proč?
Básně psát – vždyť je to onanie
Smradlavé hovno ve mně hnije
Jiní mají spartaky a televizi –
Mně i příroda je cizí
Mám manželku a syna
Je to zásluha neb vina…

Bondyho žalmy, které kmitaly z fyziky do metafyziky a zpět, na padrť rozbíjely svět, do kterého nás chtěl uvrtat režim a jeho základní škola – s jeho maloměšťáckým chápáním kultury, vlastenectví, rozumu, citu, člověka, muže, ženy, rodiny, práce…

Po 50. letech, kdy se všelijak protloukal na okraji společnosti, žil jako lúzr a ochlasta, s neustálými sebevražednými pokusy, se Bondy pokusil v 60. letech zachránit tím, že se odřízne od dosavadních kumpánů a bude dělat akademickou kariéru. Dopadlo to tak, že skončil v Bohnicích a v trvalém invalidním důchodu na hlavu. Realitu zkrátka nešlo ožulit.

Mohla za to především slepá ulička lidstva, které se už v době neolitu vydalo špatným směrem, a bylo třeba se maximálně soustředit, aby to člověk dokázal přesně pojmenovat, protože jedině tak, když se věci přesně pojmenují, je určitá naděje, ani ne tak nějaké nápravy, na to věci došly už příliš daleko, ale na lidskou existenci aspoň v tom minimálním modu. Rok 1975, předtím i potom, režim i opozice, celá ČSSR, stejně jako Sovětský svaz a USA jsou jen dobové haraburdí, které odvádí pozornost od toho podstatného, a přitom času k záchraně lidstva a planety není nazbyt. Bondyho sen o radostných zítřcích skončil ještě dřív, než začal – 25. února 1948, přičemž kapitalismus je ještě horší než komunismus, který je stejný jako fašismus. Z toho, v čem člověk žije, není ve skutečnosti žádného východiska, není kam se podít, co dělat…

Bondy propadal depresím. Proč a k čemu se točí zeměkoule? Nic nemá smysl. Vesmír je prd ontologična. Čím víc studuje, tím je blbější. Ke všemu nezvládá alkohol, stárne, kůže na něm volně visí, a když pohlédne do zrcadla, civí na něj

shrbená ramena, tenký krk, tučná záda a povislá stařecká prsa, vyvalené břicho, které dole visí, až zakrývá genitální ochlupení, svraštělá prdel a hubené nohy, obrácené špičkami k sobě. Tvář vymykající se popisu. Tvář, kterou ani fotografie nezachytí,

popisuje Bondy v prose Leden na vsi svou fyziognomii a dodá:

Teď teprve chápu, co musela Julie vydržet, když jsem se s touto tváří chlastem ještě nadto zblbělou do rybovitosti válel, kde mne napadlo, ožralý po zemi a roztloukal si záda, hlavu, páteř, ledviny. A naprosto žasnu, že jsem aspoň to chápal!

Přitom je ale Bondy, když ne jeden z největších filosofů, tak jistě jeden z největších básníků, což Bondy netvrdí, ale ví – na základě své letité literárněkritické analýzy. To je ale všechno k ničemu, protože o něm nikdo neví, nevyšla mu jediná básnická sbírka, stejně jako nikdo nezná jeho filosofické práce, ve kterých po tisíci letech myšlenkového úsilí svých předchůdců dospěl na samý práh poznání. Navíc má problémy se sexem. Sní o mladých holkách (Mladý holky), zatímco jeho milá, kterou si vydobyl, je o deset let starší, stará a nemocná.

Vrátil jsem se domů a opět jsem se setkal se ženou jejíž
přítomnost mne souží
[…]
A přitom nemiluji žádnou jinou
jsem pouze poněkud vzrušován vzhledem jiných holek
poněvadž ona je o deset let starší mne
[…]
Ani po hospodách s ní nechodím
a jen jí čtu a čtu
abych našel aspoň jeden záchytný bod
v němž bych znovu mohl uchopit svoji lásku…

A k dovršení všeho neštěstí je nucen spolupracovat s tajnou policií Československé socialistické republiky – fašistického státu, který z celé duše nenávidí, protože na to, aby se režimu vzepřel, nemá, psychicky, fyzicky, ani nijak. Může v lidských dějinách existovat větší pech?

[…]

Bondy ovšem nebyl pouhá loďka, bezvládně zmítaná na hladině oceánu jeho psychického vyšinutí a panického strachu z tajné police a vězení. Podle mne stvořil Bondy pana Hydeho do jisté míry i vědomě, aby mohl dr. Jekyll sloužit Mr. Hydeovi jako vějička úřadům – tomuto světu. Bondy předhodil ovečku Zbyňka Fišera vlkům, aby si zavřený ve svém ovčinci mohl volně psát, co myslel, strukturovat to, co cítil, protože na to, aby StB vzdoroval, neměl a je otázka – pomineme-li osobní rovinu, kdy Bondy svými výpověďmi někoho poškodil –, kdo koho vlastně přečůral: Podle mne Bondy vlivem svých textů, které svými nahrávkami zpopularizovali Plastic People of the Universe, uškodil režimu nezměrně víc, než udělal, mohl udělat, coby spolupracovník StB pro režim. (Minimálně od procesu s Plastiky se o Bondym obecně vědělo, že je srágora, která na StB vykecá i to, co neví, a že tedy není radno tahat ho do věcí, které byly choulostivé, jak to občas dělal Magor, který v tom byl magor, nebo Petr Uhl, který – díky svému ideologickému zapálení – v tom neměl soudnost.) I když ale třeba Bondy nad Mefistem vyzrál, sám nad sebou ne.

I když to Magor s Uhlem nevěděli, nebo to jen přehlíželi, Bondy sám si své postavení Fausta nebo jen šaška na Luciferově dvoře zvaném Československá socialistická republika mučivě uvědomoval a přes svou megalománii viděl sebe jako zbabělé, podlé, k ničemu neužitečné hovado, zbavené jakéhokoli mravního opodstatnění, což bylo v záplavě různých sebestředných blbů, kteří se tvářili, dodnes tváří, moudře, neřku-li mravně, rovněž osvěžující. Ačkoli byl vysoce inteligentní a bezpochyby si dokázal kde co okecat, nebyl cynik, vše hluboce prožíval, a taky nebyl snob, ve vztahu k sobě stejně jako k druhým – k jazyku, kultuře nebo filosofii, stejně jako k pohlaví, postavení, vzdělání, věku a o věci kolem sebe se zajímal bez předsudků. A nikdy si taky nehrál na hrdinu, rebela, nebo snad odpůrce režimu, což bylo mezi různými zakomplexovanými blby obzvláště rozšířené, tedy hlavně po listopadu 89.

Musím veškerou budoucnost vidět spíš hrůzně a černě, úměrně mým proviněním, jež jsem za život nastřádal. Nemyslím tím jednotlivé zlé skutky, jichž je nepočítaně, ale ten neustálý zřetel jen sám na sebe, to podřizování všeho jen vlastní práci. To je grunt mé amorality. Každičká vzpomínka, každé pomyšlení na cokoli z mého života mi byly k zblití,

napsal Bondy v roce 1986 v prose Bezejmenná rok poté, co ho StB znovu zlanařila, a dodal:

Ono to na první pohled vypadá hrozně vznešeně. Ale je to klam, je to maska, kterou nám nasazuje opice Svět. Ve skutečnosti mohu říct z vlastní zkušenosti, která není jiná než zkušenost ostatních, kteří podřídili vše své práci, že se tak z člověka stává mrtvola bez citu a bez ohledu na bližní a právě na bližní. A člověk přestává být člověkem.

Bondy ví, že úpis Mefistofelovi přes všechny dílčí výhry prostě nefunguje, že to je klam. Psaní pro psaní, práce pro práci ztrácí smysl, pokud se ospravedlňují samy ze sebe, stojí mimo člověka, vytrženy ze sítě sociálních vazeb, které – ve své složitosti i jednoduchosti – dělají člověka člověkem, dávají lidskému životu smysl.

Zakryli jsme si prací oči, zacpali jsme si uši, ucpali nos, abychom necítili vlastní smrad, a nakonec se stáváme nelidmi,

píše Bondy a vynese nad sebou i svým dílem ortel:

Nemám už v sobě nic, o co bych se mohl opřít nebo z čeho bych čerpal. Uvědomuji si souvislosti. Souvislosti s tím, že jsem eticky diskvalifikován po všech stránkách – ale co to je po všech stránkách: je jen jedna jediná etická diskvalifikace, a to je egocentrismus. A já jsem žil a psal zcela egocentricky. Z Julie jsem si udělal posluhovačku, která mi vaří a obstarává moje potřeby, abych já mohl psát. Celá léta letoucí, co jsem s ní, jsem podřizoval její život jenom svému užitku. Kvůli psaní, kvůli psaní pro svět, jsem obětoval Julii. Před ní jsem už utýral svého vlastního otce, ale tenkrát jsem aspoň chlastal, takže to nebylo všechno tak vypočítavě hnusné. […] Má dnešní situace souvisí s tím, že jsem v namyšlenosti na své psaní úplně a dokonale zapomněl na to unum necessarium, ať už ho nazýváme jakkoliv, na to, co musí být cílem a obsahem každého opravdového života, na osobní vnitřní pochopení a zažití život přesahující poznání…

Když Bondy pohlédne do zrcadla, vidí jen zvířecí masku, která se na člověka šklebí den co den. Bondy rezignuje na jakoukoli možnost, jak smysluplně strukturovat, ozřejmit tento svět a svou existenci v něm. V Lednu na vsi odmítá jakoukoli pointu svého díla, které dal dohromady bez ladu a skladu:

Chtěl bych, aby mne všichni viděli v celé blbosti a že nemám žádný nárok na to, abych někomu něco říkal. K apelování a poučování jsou jiní, kteří se na to cejtěj. Mně se nepodařilo ani zbavit se kouření…,

mluví Bondy k netečnému amorfnímu světu, který není vně něj, ale uvnitř něj.

Po desetiletích studia, přemýšlení, psaní, usilovné práce na ozřejmění smyslu světa a naší existence v něm, kdy podepsal úpis Mefistofelovi, aby stavbu své babylonské věže, která se měla dotknout nebes, stihl dokončit, byl výsledek ten, že se ani nedokázal odnaučit kouřit! To je dokonalé. Neznám silnější výpověď o marnosti všeho pozemského pinožení a lidské bídě, kterou by nějaký autor demonstroval sám na své osobě a svém díle, jak to dělá Bondy, který předvádí svou vivisekci v přímém přenosu. Právě ale díky tomu, že to dokázal, porazil Mefistofela, i když přitom obětoval sám sebe. A právě když je na tom nejhůř, na samém dně, kde už nejde v lidské existenci klesnout níž, vypadne z něj démant.

Až přijde chvíle jednou zas
že nazpět bude téci čas
až přijde chvíle poslední
v níž mrtvý čas sám sebe sní
zjeví se tma a význam v ní

Ti, kteří píší o Bondym jako o agentu StB, jako kdyby to mělo být něco, co ho, jeho osobu a jeho dílo určuje, aniž by nahlédli, že jeho spolupráce s StB, aspoň v době normalizace, nevycházela z jeho vůle, či dokonce nějaké ideové či jiné spřízněnosti, ale že to byla směs jeho psychoušství se strachem a asi i snahou si krýt záda, že ve skutečnosti režim nenáviděl kvalifikovaně jako málokdo jiný v této zemi, pohlížejí na člověka a tento svět úplně stejně, jako na ně pohlíželi estébáci, kteří zdrhli od soustruhu měřit lidské osudy jako obráběné tyče a udržovat v chodu jednorozměrný svazácký svět, zastrčený do zásuvky nehybné debility, ve kterém křesťanství po dvou tisících letech mravenčí práce na vinici Páně chcíplo na úbytě.

Aby ovšem mohl Bondy v tomto schizofrenním modu existovat a neoběsit se na první Ztichlé klice od dveří, musel jako dr. Jekyll požívat psychofarmaka po kilech, a k tomu se pro sichr občas pořádně ožrat. Aby tyhle léčebné postupy přežil, měl kalendář, kde byly červeně vyznačené dny, kdy bere antabus, a modře dny, kdy pil, aby se při studiu neupil.

Amitriptylin Thioridazin
Dormogen Meprobamat
Nitrazepam Diazepam
tři dvanáctky a tři rumy
Encephabol Lipovitan
v malé dávce je vždy vítán…

zpívali Plastici Bondyho psychické či psychiatrické recepty. Vedle doktora filosofie mohl být Bondy docela dobře i doktor farmacie.

Po mé první návštěvě u Bondyho v Nerudovce č. 51 následovalo zhruba pět let, kdy jsem Bondyho navštěvoval pravidelně, týden co týden, pokud jsem byl v Praze. Kdo by si myslel, že Bondy byl vyšinutý člověk, který měl problém být při smyslech, mýlil by se. Bondyho škola měla i jistý učební plán – Bondy mně půjčoval knihy, samizdaty, sborníky básní, posílal mě do knihovny v Klementinu a do Umprum nastudovat západní časopisy o moderním umění, které se tam daly jako v jedné z mála institucí prezenčně zapůjčit, doporučoval mi, kterou výstavu zhlédnout, na jaký koncert jít – co si přečíst, co vidět, co slyšet.

Umění byla jedna z věcí, kterou bral smrtelně vážně, jako naději a spásu – něco, co umožňuje člověku existovat. Umění byla jeho teologie a autory, které uznával, měl za svaté. Pamatuju se, jak jsem mu jednou přinesl text, ve kterém jsem si dělal šoufky z Ladislava Klímy, kterého všichni „povinně“ uctívali, a Bondyho z toho málem trefil šlak, jak ho to rozčílilo, což bylo ale zase v jeho maniakálním modu existenciálního strachu z křehkosti lidské existence, který neměl nic společného s vytvářením nějakých falešných model, klišé a stereotypů. Naopak. Dům U Zeleného jelínka byla škola, jak zbavit kulturu, sám sebe, všech institucionálních, státních, národních, politických, ekonomických, sociálních, náboženských či ideologických předpojatostí, klišé, stereotypů, vlivů a zájmů, a to včetně etických i estetických soudů či jen odsudků.

V tom byl Bondy dokonalý antipod svazáctví, které jsem nesnášel od mala: tedy dohled nad chováním druhých – ze strany pionýrů, esesmanů (SSM), učitelů, všímavých občanů a dalších fízlů, frustrovaných systémových blbů, často jen sviní, které si hrají na rodiče a vykonávají dozor nad jinými dobrovolně, rádi a s perverzní potěchou, jako ti, kteří jsou ti praví, a to tedy jsou, což kvete tím víc, čím je ten který režim, společnost zhovadilejší. Jestli tady něco drží při životě normalizačního ducha, tak je to morální rozhořčení svazáků všech druhů a velikostí, kteří si hrají na mravnost, na hájení národních zájmů, na vzdělanost, kultivovanost, konzervativismus, sociální cítění, křesťanství – ve straně, v církvi, v novinách, ve vládě, v hospodě, na Akademii…

Bondy byl antisvazák, i když sám si svazáckým obdobím taky prošel, když se koncem 50. let pokusil odříznout od svého dosavadního života na okraji společnosti studiem na vysoké škole a následnou akademickou kariérou, kdy mimo jiné žaloval na své spolužáky – z ideových důvodů, idiot. Tohle jeho odpudivé období, kdy se podle všeho sám, o své vůli zapojil do systému, skončilo v roce 1967, kdy se stal psychiatrickým invalidním důchodcem na hlavu. To ho zachránilo, jako takového – ne pochopitelně od průšvihů, výšin a pádů.

[…]

Tehdy v Prešpurku to bylo naposled, co jsme se viděli. Nedlouho nato Bondy umřel. Kouřil v posteli, přesunul se do jiných světů a kunda realita ho zahubila – od cigarety vzplanuly deka a pyžamo a Bondy skončil jako Jan Palach, utrpěl popáleniny, které nepřežil. Pokud někomu připadá toto srovnání konce těchto dvou postav tuzemské historie nemístné, tak jen připomenu, že každý člověk, navzdory svým pádům a výšinám, pokud během svého života nepřestal hledat smysl lidské existence na této mrňavé planetě, ztracené v hlubinách vesmíru, ztraceného mezi světy, se počítá. Přispívá k tomu, aby se skutečnost, kterou žijeme, myslíme, cítíme, nepřekotila do propasti absolutní nicoty, z které neunikne ani hlásek, jediný cit, natož nějaká myšlenka.

Pročpak mu říkáš vole
ontologické pole?
Tolik jsi zblbnul z láhve
že se bojíš říct Jahve?

veršoval Magor za mřížemi valdických kartouz na adresu Bondyho, kterému kdysi kvůli jeho přitěžujícím výpovědím při procesu s Plastiky chtěl na zahradě zasadit osiku, aby se na ní jako Jidáš oběsil, a když se pak čtrnáct dní po návratu z vězení s Bondym potkali, tak ho Magor objal. Magor totiž nebyl, na rozdíl od magorů, deprivant. Ať už Jahve z láhve, nebo ontologické vole – Pánbů nebeský buď Bondymu, i Zbyňku Fišerovi milostiv.

V estébáckých materiálech z odposlechu bytu rodičů existuje z té doby záznam rozhovoru otce s Milošem Rejchrtem, ve kterém je uvedeno:

Pramen (pramen = štěnice) byl přítomen rozhovoru býv. mluvčího CH 77 MUDr. Bedřicha PLACÁKA se sig. CH 77 Milošem REJCHRTEM. Rozhovor, který se uskutečnil v bytě PLACÁKA, se v převážné míře týkal syna Petra PLACÁKA, jak poznamenal pramen.

V rozhovoru, který spolu vedli, PLACÁK poznamenal, že se hlavně jedná o Petra, který nechce dál studovat a chtěl by dělat nočního hlídače nebo jít někam topit. REJCHRT hned k tomu sdělil, že se s Petrem srazili v autobuse a již o tom tedy ví. Chtěl by proto seznámit Petra s nějakým svým známým, který něco podobného na sobě poznal. V rozhovoru bylo dále poukazováno na Petrovu povahu s tím, že je strašně nestálý, má hodně zájmů – hudbu, psaní, ale přitom nechce na sobě pracovat. Poté PLACÁK poukazoval na to, že na Petra má velmi špatný vliv BONDY, u kterého Petr vidí jen nepořádek a různé věci a přenáší to na sebe…

Ono to bylo ale naopak. Tento vyšinutý undergroundový básník, alkoholik, zloděj, blázen, egomaniak, narkoman, filosof, vizionář, psychiatrický invalidní důchodce, šaman, kuřák startek, prorok, sebevrah, maoista, který dospěl na práh křesťanské víry, antiestablishmenťák, který spolupracoval s režimní tajnou policií, a přitom myslel a psal svobodně jako málokdo v téhle zemi, byl ten, kdo vlastně člověka uvedl do společnosti, kdo člověka „socializoval“. Byl mostem ke kultuře bílé civilisace, kterou jsem dosud jako člen indiánského kmene ze střešovických Baterií vnímal za invazivní a nepřátelskou, i když to nebylo nic jiného než „bílá“ literatura.

Učitel, kterého člověk uznával, aniž by si ho musel vážit, natož aby jím snad pohrdal, který sám v sobě obsahoval celý divadelní spektákl, všechny kladné i záporné postavy, něco mezi knížetem Sternenhochem s Helgou, Panglosem s Candidem a s Kunigundou a Donem Quijotem s Rozinantou a Dulcineou de Tobosa, doplněno o Řehoře Samsu, ponechával studentům absolutní svobodu. Mohl existovat dokonalejší guru?