Asi nejzvláštnější přátelství mého života mě spojovalo s Egonem Bondym. Poznal jsem ho jako osmnáctiletý v Bratislavě. Seznámil nás Ľudo Zupko, knihovník a na Slovensku jeden z jeho nejbližších lidí.

Bondyho básně a romány jsem už intenzivně četl. Hltal jsem i vše od Kundery, Vančury, Hrabala, Demla, Váchala, Hodrové, Boučkové a dalších.

S Bondym jsem se seznámil v Moyzesově síni na koncertě avantgardního seskupení, jehož lídr devadesát minut kousal klavír. Bondy navrhl, abychom ho s kámošem Ľudem doprovodili domů do Laurinské ulice 21,
kde bydlel. Sebral jsem odvahu a u budovy Právnické fakulty jsem mu zarecitoval báseň, kterou jsem mu věnoval. Naštěstí si ani za svět nemohu vzpomenout, jak začínala, ale poslední dva verše zněly:

Města jsou tábory koncentrační,
jenom americký filmy,
ty jsou akční

– variace na Bondyho slavnou veršovačku

Všechno je v prdeli,
ve všední den i v neděli,
jenom ty filmy sovětský,
ty jsou vědecký.

Starý zenový mistr s papučemi na nohách a igelitkou K-Mart v ruce můj text oduševněle analyzoval na dlouhé Štúrově ulici. Vysvětlil jsem mu, že to byla jen drobnost na jeho počest. Píšu hlavně prózu. Požádal mě, abych mu přinesl ukázky k přečtení, a tak se zrodilo naše kamarádství.

Stal se mým nekonečně trpělivým prvním editorem. Ale nepředstavujte si stařecké sentimentální pochlebování. Na pohled mírumilovný a křehký Bondy byl v uměleckých otázkách nemilosrdný, ale spravedlivý a oduševnělý kritik.

Když jsem přinesl jednu povídku, označil mě za největšího lenocha pod sluncem a žádal dvě. Váhavě jsem mu podsunul novelu a on prohlásil, že kdybych více psal a méně pařil, mohl to být román. Lou Reed má pěknou píseň „Work“ o Andym Warholovi, v níž v podobných souvislostech zmiňuje svého producenta. Kromě znalostí kompozice, stylu a korektur vštěpoval guru Bondy svému žákovi, že spisovatel potřebuje samotu a sitzfleisch.

Úpravu hotového textu považoval za téměř stejně důležitou jako psaní. Učil mě, že méně je více. Psaní je tajemná a těžko vysvětlitelná činnost, ale má i své pevné zákonitosti a pravidla, která se dají naučit a zlepšovat. Vštěpoval mi, abych si rukopisy četl nahlas. Vděčím mu za mnohé a je mi jasné, že podobné tvůrčí partnerství už nezažiju, protože některé věci se nedají zopakovat.

Během závěrečných patnácti let svého života poznal Bondy Bratislavu lépe než většina jejích obyvatel za celý život. Ke kulturnímu životu metropole přispěl zdarma více než armáda placených úředníků a institucí. Vytvořil si množství kontaktů, zpíval urbanistický folklór s kapelou Požoň sentimental, hrál v divadle Gogolovy Hráče a podobně.

Když mu v metropoli něco chybělo, tak to chtěl okamžitě vytvořit. Vnímal například absenci osobitého bratislavského městského folklóru, jaký znal z pražských hospod. Proto svými Urban Songs (Atrakt Art, 2001) přispěl k rozvoji nového postmoderního proletářského folklóru s vlivy německé městské hudební tradice. Jeho spolutvůrcem se stal slovenský skladatel Marek Piaček.

Vzpomínám na něj, když na nesčetných webových profilech teenagerů vidím větu: Politika je nejnudnější věc na světě – pro Bondyho angažovanou generaci nepředstavitelný výrok. Mistr přehánění a vlastní mýtotvorby často prohlašoval, že byl prvním postmodernistou v Čechách, ne-li na světě, ale ve skutečnosti zůstal až do konce života modernistou. Přesvědčení, že umění je nejen středobod, ale samotný smysl života, dokázal přenést na jiné, a tím je navždy změnil.

Dnes, kdy se část intelektuální scény opět pokouší mermomocí ideologizovat kulturu, vystupuje do popředí jeho permanentní kritičnost tváří v tvář moci, ať už komunistické nebo kapitalistické. Roky před jejím příchodem předpověděl i globální hospodářskou krizi roku 2008. Za nejtemnější den československého disentu považoval ten, kdy se Václav Havel poznal s Václavem Klausem.

Bondy se intenzivně zajímal o nové trendy v kultuře. Nosil jsem mu japonské manga komiksy, americké undergroundové grafické novely, cyberpunkové romány Williama Gibsona nebo Neala Stephensona.

Když jsem mu vyprávěl o zážitcích v Účku, v bunkru pod hradní skálou, poprosil mě i o novou elektronickou hudbu. Tak jsem mu přinesl The Orb a on mi na oplátku půjčil tři elpíčka Briana Ena, které si v 70. letech koupil v Londýně. Pustil jsem mu Aphex Twina, a on mně zase Philipa Glasse, Steva Reicha a další americké minimalisty. Zajímal se o techno, umění dýdžejů, remixy i samplování.

Bondy mi jako první vysvětlil, že ani to, co v umění vypadá jako radikálně nové, není bez předchůdců a starších vlivů. Dokázal věci fascinujícím způsobem zasadit do kontextů, vysvětlit pozadí, interpretovat, přiblížit. Netrpěl nostalgií za minulostí, přestože měl nepočítaně na co vzpomínat, žil současností a budoucností.

Když jsem mu poprvé pustil britské minimal techno, kontroval prastarou šamanskou hudbou Eskymáků, kterou etnologové zrekonstruovali podle dřevěných nástrojů uchovaných v ledu, a která zněla neuvěřitelně podobně. Vzal mě na Debussyho operu Pelleas a Mélisanda, která mě přivedla k vášni pro tento žánr. Objasnil mi, kde má kořeny ambient.

Bratislavě věnoval svou prózu Epizoda ’96. Měl pocit, že městu taková kniha chybí, a rozhodl se ji napsat. Celý text jsem pro něj přepsal z audiokazet. To už je dnes skoro nepředstavitelná autorská metoda, ale Bondy tak dlouhodobě pracoval. Postupně si vytvořil téměř nečitelný mikroskopický rukopis, celou prózu napsal rukou a pak kompletně namluvil do diktafonu. Když jsem souhlasil, že se toho ujmu, hodně jsem to podcenil. Nakonec jsem nad jeho textem strávil tři intenzivní letní měsíce od rána do večera. Samotné přepisování do počítače ani nebylo tak náročné, ale prakticky celý rukopis bylo nutné přeložit do slovenštiny a radikálně jazykově editovat. Bondymu velmi záleželo na tom, aby to byla jeho první „slovenská“ próza, ale ve skutečnosti ji namluvil česky s trochu směšným slovenským přízvukem. Ale byla to pro mě vynikající škola a pocta, že jsem s Bondym mohl redakčně spolupracovat. Škoda že v novém vydání z nepochopitelných důvodů změnili název pouze na Epizoda. Bondymu na tom časovém údaji velmi záleželo, neboť je to i dokument o Bratislavě v jistém historickém okamžiku. Město považoval za

podivný konglomerát, který má něco do sebe. I s tou svou proslule špatnou dlažbou.

Nechci knihu hodnotit, neboť v ní já i mnozí moji blízcí okrajově vystupujeme jako postavy a chybí mi od ní odstup. Doporučuji ji ale každému, kdo chce poznat Bratislavu Bondyho očima, koho fascinuje zbourané Podhradie a kdo v uličkách Starého Města, ale i Petržalky navzdory všemu hledá genius loci. A je to i pohled do temné duše člověka, který uprchl do nového, cizího města a snaží se v něm po těžkých tragédiích začít nový život.

Jsem z daleka. Přišel jsem starý. Celý život jsem prožil v jednom z nejkrásnějších a nejslavnějších měst Evropy. Co je tu asi ve vzduchu, že se cítím excitován i po vzácných vycházkách do tohoto města, dokonce i doma na hlavní ulici? Vždyť mi tu zemřela družka, pár měsíců poté, co jsme přišli, a bez ní na procházky nechodím, protože jsem se násilím přikoval k práci, abych nepodlehl demoralizaci opuštěného starce. Měl bych jen truchlit, nebo jaksi jen vegetovat – a město mi pomáhá.

Není třeba, ba bylo by zásadní chybou cpát nos do historických kronik, sbírek pověstí a pohádek, jakož i, jak se říká, do slavných stránek minulosti. To vše může být jen mrtvá a už neoživitelná hromada popela a hnoje, pokud není mýtus živý… Město mi pomáhá. Ale čím? Kdyby nemělo svůj mýtus, neznalo ducha místa, kde je, nenarodilo se s duší, nemělo by mi co říct.

A přesto, že zde opravdu nejsou hospody, jaké jsem celý život obliboval, i v některých na první pohled tuctových kavárničkách. Pokud budu zdravý a budu mít volný čas, chci se za ním vydat na delší pouť. Přitahuje mě – snad právě proto, že druzí to popírají. Jak činy, tak i slovy. Kdybych byl geologem, trval bych na tom, že hluboko uvnitř Země je na tomto místě zlom, kdybych byl etnografem, mluvil bych o ztrácející se vůni pozůstatků dávného společenství čtyř etnik. Kdybych byl historikem, narazil bych na to, že je to jediné hlavní město na světě, jehož katastrální hranice jsou současně hranicemi tří států, či naopak na to, že to bylo město vždy bezvýznamné, jako zastávka mezi jinými městy, opravdu velkými a velkolepými. Ovšem nejsem ničím z toho a moje profese filosofa je tomu všemu příliš vzdálená. Mohu být tedy jen malým dítětem, které se seznamuje s tím, co je pro velké natolik triviální, že si ani neuvědomují, že to existuje. Svět dítěte je světem, ve kterém neviděné je objevem, neceněné pokladem a zapomenuté odhalením tajemství.

Mít takového učitele považuji za své životní štěstí a přál bych podobného každému, kdo začíná tvořit. V postavě Egona Bondyho jsem poznal i ztělesnění neobvyklého, filosofického lidského typu v celé jeho rozporuplnosti, jaký se mohl zrodit jen v pražské druhé kultuře. Zařadil se k nejlepším českým spisovatelům dvacátého století, k tvůrcům originálním a nekonvenčním jako Ladislav Klíma, Josef Váchal či Ivan Jirous. Ačkoli Bondyho literární a filosofická práce určitě utrpěla nadprodukcí, jeho dílo už patří do středoevropského kánonu.

Marie Klečacká-Beyly ho ve svých pamětech Vzpomínky malostranské vykreslila jako pokrytecké lidské monstrum. Podle ní byl patologický narcis, vydřiduch posedlý penězi, narkoman a egocentrik, falešný levičák se slabostí pro luxus a sebevraždou posedlý psychopat, který na dno stahoval i druhé. Nejděsivější pasáže představují pronikavou sondu do chování a myšlení českého intelektuála v mezní situaci. Jenže ačkoli Bondy jako člověk mnohokrát selhal a uměl být opravdu nesnesitelný, měl v sobě zároveň takovou míru lidskosti, něhy a hlubokého pochopení pro tvorbu, s jakou jsem se u nikoho jiného nesetkal. I mimořádně talentovaní a moudří lidé dělají obrovské a zcela obyčejné chyby, jak víme už od antiky, a bude to tak zaručeně i v budoucnosti.

Mnozí Bondyho za jeho lidská selhání a chyby nemají rádi, ale já mu nepřestanu být vděčný za to, co pro mě v klíčovém období udělal. Nikdo ho nenahradil. Chybí mi velmi.

Martin Machovec jednou na téma spolupráce Egona Bondyho, či spíše Zbyňka Fišera, se Státní bezpečností prohlásil, že faustovsky podlehl přesvědčení o vlastní síle, myslel si, že „přechytračí ďábla“, ale samozřejmě démon ho oklamal a zneužil.

Nebo, jak to vyjádřil další jeho žák, spisovatel Petr Placák:

Když ale ,případ Bondy‘ budeme nazírat v neosobní rovině (o tu osobní ostatně Fišerovi ani Bondymu nikdy nešlo), uvidíme, alespoň podle mě, že Egon Bondy svým vlivem a působením udělal proti režimu stokrát víc než Zbyněk Fišer pro něj. Vyviňuje toto konstatování nějak občana Fišera? Vyzrál ďábel nad Fišerem, nebo Bondy nad ďáblem? Platí snad obojí? Nebo to je hloupě položená otázka? Co se týká mě osobně, Zbyněk Fišer byl monstrum, ke kterému nemám sebemenší vztah. Egon Bondy ale pro mě svým způsobem zůstal guru, i s tím jeho posíracím založením, neboť jak pravil podobně geniální kníže Sternenhoch, který ztrouchnivělou mrtvolu Helgy považoval za vytouženou krasavici: i slunce má své skvrny.

Často si zpaměti recituji jeho báseň „Po tolika letech“ z roku 1959:

Cesta je klid.
Kdo jde, tomu se nemůže nic stát.
Je pod širým nebem. Jeho dům se na něj nesesype.
Jeho majetek mu nikdo nemůže uzmout. Jeho práci mu nikdo neztrpčí.
Nikdo ho nezastaví, protože cesta je všude.

Bondy zemřel 9. dubna 2007 v bratislavské nemocnici v Ružinove na následky popálenin z cigarety. Odešel snad tam, kam v představách v románu Invalidní sourozenci, tam, kde

řvou nyní nadšením všichni vikingové s lebkou rozštípnutou sekyrkou, utopení v oceánu či na provaze skončivší, pějí všichni básníci, co jich kdy bylo, – neboť na výsostech básník básníka pozná a miluje ho –, pronášejí chvalořečení nečetní, zato však kapitální filosofové v čele s brankářem známého fotbalového klubu Arsenal Karlem Marxem, křičí všechny labutě a nebeští jeřábi, na nich poletují mí přátelé Lao-c’ a předseda Mao, takže hlahol na nebesích se v touž chvíli bude slívat s kapelou Plastiků v jednu jedinou nedokončitelnou symfonii…

Jeho nejlepší knihy ho přežijí dávno poté, co zpackané mediální výroky a lidské chyby upadnou v zapomnění. Podepisuji, co Bondymu v den jeho smrti vzkázal přítel Ivan Martin Jirous:

Přese všechno vás stále miluji.