Daniela Vodáčková

Báseň v odraze XV. (Rosanna Warrenová)

Báseň „U Villeneuve-lès-Maguelone“ je hodně akustická, ale i doteková, kinestetická, vizuální. Je v ní prožitek přítomného okamžiku zesílený zvuky a pohyby moře, zvukem větru, rozlohou prostoru; je až slastné kontrastovat svou vlastní nicotností s nekonečnem pevniny, moře, oblohy.

Drobná publicistika – Slovo
Z čísla 15/2021

 

ROSANNA WARRENOVÁ

U Villeneuve-lès-Maguelone

Na táhlém pobřežním pásu, který kdysi napadli Saracéni
a biskup ho před nimi bránil, dnes hučí jen příboj –
klesání a klid a syčení vln na mírném ohni.
Ležíme tu bez hnutí, popraskaní jak naplavené dříví.
Hodil nás sem střední věk. Sůl spaluje každou vlnu,
písek ti krabatí obočí a krajíčky uší,
slunce rozžhaveně slízává hřeby přílivu.

Hypnóza pěny: ten věčný zvuk vln.
Nic není nekonečné. Maguelonská katedrála
ční jak otlučená skořápka na ostrově bitém větry.
Na stožáry v cypřišovém stínu usedají mořští racci.
A jestli to nás dva, uložené na písek, sežehne
jak obětinu, nebude to pro žádné božstvo,
a moře, které nás kolébá, si předpoví jen zmar.

Přesto jsme už odevzdáni. V tu chvíli den ustane,
polibek se přetaví na solnou fata morganu,
tvé prsty na mém boku zabolí pálivým sluncem.
Místo pohledu na tebe se odvrátím,
vzhlédnu a obloha se zřítí dolů – a tam, kde
jsme byli, už nejsme: jen vodorovný třes

akvamarínu. Plivance vln. Rozechvělý břeh.

(Přeložila Yveta Shanfeldová, zatím nepublikováno)

 

Daniela Vodáčková

 

Zvuk, hudba, ticho. Povídání s Yvetou Shanfeldovou

Cítím vůni vzduchu, na jazyku mám chuť mořské soli, zespoda se na tělo nalepil vlhký šedobéžový písek. Slyším zvuky, pokřik racků, mělké kolébání vln přírodních mořských jezer, kontrast dlouhého dozvuku široké vodní pláně s ostrým zakončením, jak vítr usekává kusy slov.

Jeli jsme s mým mužem autem po dlouhé pobřežní kose, poslední výspě pevniny, mezi otevřeným mořem a slanými jezery, od španělského pobřeží do Montpellieru. Tehdy jsme od městečka Villeneuve-lès-Maguelone byli jen jedenáct kilometrů a nevěděli jsme o něm. Minuli jsme ho a litujeme. Přesto, někde uvnitř, jsem si vytvořila představu/vzpomínku podobnou obrazu v neostrých přelévajících se pastelových barvách: Jsme tam jen my dva, manželský pár po padesátce. Úžasné období – vychutnáváme si zajímavé kombinace – sílu, křehkost, zkušenosti, nové hledání, radost ze samoty, touhu po jemném doteku prstů na slaném obličeji i pevné sevření, když nám z toho větru začne být zima. Takhle bychom mohli, v souladu s tím, co je okolo i uvnitř, klidně i umřít. Není nic důležitějšího než přítomný okamžik, v němž jsme i nejsme zároveň. Báseň ve mně dosedá do nějakého předem vytvořeného místa.

Petr Borkovec, který překlad básně od Yvety Shanfeldové dostal, navrhl, že by se hodila právě do této rubriky. A pak mě s Yvetou seznámil a propojil. S Yvetou jsme po Skypu dlouho mluvily. Yveta říkala, že se k této básni dostala náhodou, dlouho cizelovala a vyvažovala slova, což si myslím, že je patrné v až křehké přesnosti překladu. Mluvily jsme spolu mimo jiné o hudebních básních a hudbě v básních, explicitních a implicitních hudebních významech, je to téma, v němž budu moc ráda spolu s Yvetou pokračovat. Požádala jsem ji, zda by napsala i svou reflexi k básni. A zde je:

Já tu báseň mám ráda mimo jiné i proto, že její ticha a přítomnost jsou vlastně zvuky a minulost. A ozvuky, ohlasy. Echa. Příběhů v ní je až až, ale náznakem. Navíc to ani nejsou příběhy, ale osudy, osud, a taky náznakem. Náznak osudu – to je báseň! A velká. A té velikosti kolikrát dosáhne maličkostí, slůvkem, třeba i takovým tím, co tam není. Taky se mi na ní líbí její jazyk, hrozně stručný a zvučný.

Báseň „U Villeneuve-lès-Maguelone“ je hodně akustická, ale i doteková, kinestetická, vizuální. Je v ní prožitek přítomného okamžiku zesílený zvuky a pohyby moře, zvukem větru, rozlohou prostoru; je až slastné kontrastovat svou vlastní nicotností s nekonečnem pevniny, moře, oblohy. Vlastně by se mi v tomto místě chtělo přestat mluvit. Je podivuhodné, jak se autorce pomocí slov podařilo dospět v závěru básně, v níž hučí mořská voda, k efektu vnitřního ticha a slastného zmizení.

 

Rosanna Warrenová (1953)

je uznávaná americká básnířka, autorka řady básnických sbírek: Pastorale (1980), Snow Day (1981), Each Leaf Shines Separate (1984), Stained Glass (1993), Departure (2003), Ghost in a Red Hat (2011), literární vědkyně a kritička, univerzitní profesorka, studovala také malbu. Překlady jejích básní se v současné době zabývá Yveta Shanfeldová.

Chviličku.
Načítá se.
  • Daniela Vodáčková

    (1964, Praha) vystudovala český jazyk a jednooborovou psychologii na FF UK, pracuje jako psychoterapeutka, lektorka, autorka výcvikových programů v oblasti krizové intervence, autorka několika odborných publikací a básnické sbírky Z období prvních řas (dybbuk, ...
    Profil

Souvisí

  • Možná, tati, že jste se v nebi potkali zrovna se Zdeňkem Neubauerem a pokaždé, když jdete z rajských hub, si vyměňujete právě nabyté zkušenosti a ladíte své kuchařské recepty.

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 14/2021
  • Tak tedy, jaký je to pohled? Dlouhý a zaostřený? Dlouhý a rozostřený? Anebo kratší zákmity pohledu? Jde o pohled s náznakem slz jako u světců v blížícím se orgasmu náboženské extáze? A v jaké poloze jsou oční víčka? Jsou oči doširoka otevřené anebo přivřené do tvaru úzké mandle?

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 13/2021
  • Co by mohla být ta bílá nemoc? Vše kolem je doběla rozpálené, děj na nebi má bílou barvu, básníkovy oči jsou unavené, pravděpodobně chronickým nevyspáním.

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 12/2021
  • Všude je hodně vody, i uvnitř – bouře, déšť, voda do půli lýtek, coca-cola, rum, pláč, další (nepojmenované) tělesné tekutiny, bažina bezbožných lásek (taky tekutá) a v blízkosti oceán.

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 11/2021