Daniela Vodáčková

něco jsem zahlédla na druhé straně

Beletrie – Poezie
revue Ravt 14/2021

Poslední autoportrét

(Théodora Gériaculta)

Stal jsem se lampou, kostelní svící,

uvnitř žhnu, svítím bolestí.

Zvenčí je vosk, bílá tvář mizející

couvá jak měsíc za mračno pelesti.

Jsem jeden z přízraků na vlastním plátně.
Už dávno svým vlastním modelem,
šílencem, koněm a tělem, co se neodvratně
pokrývá bělavým popelem.

Ještě se bojím pustit okraje.
Můj vlastní stín na mě číhá:
„Já jsem ta Smrt!“ Odchází tíha.
„Pojď se mnou, odvedu tě do ráje.“

 

Samota
Chodím po domě
oblečená jen do svých vlasů.
Ztráty po noční bouři:
několik popadaných zelených rajčat,
ulomená špička mladého kiwi.
Stateční odolali.
Dnes poprvé se v obřím smrku
objevilo město.
Po obloze jedou rejnoci –
nebeské vojsko Michaelovo,
Na zemi jeho předvoj –
keře rajčat ozbrojené
zprohýbanými vrbovými pruty.
Dopolední větrné příměří
umožňuje zachytit vlastní/okolní čas.
Stín poodešel, horko, poryv větru,
světlo z jiné strany, louže vysychá.
Má vnější bytost sedí na lavičce.
Propustila mne. Mluvím jinou řečí,
jen zdánlivě to jsou slova.
Čekala jsem dlouho.

 

Tisíce voltů

Doufala jsem, že to nenastane.
Kéž by elektrické výboje prskaly
jen uvnitř mé hlavy. Tati, prosím tě,
nechoď sem v noci takto.
Měl jsi pro mě vždy laskavou tvář.

Před sedmi dny, po tvém pohřbu,
jsem měla sen. Něco se protrhlo,
snad, jak jsi odcházel, škvírou
sem přišlo cosi, podivná entita.
Výboj roztříštil pouliční lampu.

Včera v noci, sama v celém domě,
na pět minut přestal jít proud,
pak se zapínal a vypínal televizor.
Chvíli jen světlo na obrazovce,
chvíli nějaký program, pak ticho a znovu.

Pokud jsi neklidný, pokud jsi přišel
dát o sobě vědět, dělej to jinak.
Ztratil ses? Ohrožuje tě něco?
Můžeme spolu mluvit, toho se nebojím.
Slíbila jsem tě doprovázet.

Potřebuješ-li něčím bouchat,
dělej to ve dne. Shoď sklenici,
zapni televizor, ale za denního světla.
Jsou místa, stodola, půda sklep,
kde jsem se bála vždy, tam za mnou nechoď.

Žádám vás, duchové stromů v zahradě,
žádám vás, veverky, ptáci i mlčenliví pavouci,
žádám vás, plameny, buďte tu s námi.
Jsem víc než křehká, slyším i to, co není.
Říkejte se mnou: „Všechno je v pořádku“.

 

Sny o Bloemendaalu

Zvuky se proměnily. Dům v noci
promlouval jinak. Vítr poháněl
oheň v krbu, prameny ohně rozpletené.
Noc hlídalo šest majáků.

Ve dne přestalo chrčet rádio
a dveře se snadněji otvíraly.
Z pootevřeného okna jsem zaslechla
rozmlouvat na dvoře dva stromy.

Teď dopoledne je příliš zataženo
na doteky větru z Bloemendaalu
a útržky hudby pobřežní kapely
ve Scheveningen. Tady v obchodě

herynky neprodávají. Vybavuji si
v těle a jeho paměti slastnou hrůzu,
když se letadlo zvedá ze země.
V prvním snu mi Rebecca ukazovala

nový look zahrady, fešné záhony s petrželí
a pomněnkami. Já v její řeči rozuměla
i zbylým dvaceti procentům angličtiny.
Dnes peču jelení maso. Včerejší sklo

bylo hodné, nepraskalo a nepálilo.
Vyrobila jsem hnědé ježovky a průsvitné
oválky s probleskujícím peřím.
Ještě nevíte, korálky, o nové skleněné míse.

Koupila jsem ji speciálně pro vás.
Některé milostné děje zůstanou ve spánku
nedokončeny. Snad proto je druhý sen
místem, z nějž vidím vlnící se vodu i trávu.

 

Stíny

I. Světlo

Usínám, slyším stíny, vedou monology.
Dva mužské hlasy, třetí okrový.
Nic po mně nechtějí. Když hlava spí,
mozek, přijímač, zachytí kdejaké vlny.

Kdybys tu se mnou byl a hlídal,
celou noc dával pozor, nesměl bys spát,
mohla bych s nimi mluvit, nebála bych se
ptát, nechat se zavést do jejich končin.

Plaším je lampou, ruším i sebe,
jedna má část je na pozoru. Možná by stačilo
jednou se odhodlat a prostě s nimi jít.
Už jako holka jsem se světlem chránila.

Co chtějí, nevím. Ode mě asi nic,
jsem shoda okolností, náhodný radar.
Nebo jsem maják a moje hlava – signál,
pevnina živých, zdráhám se vkročit do jejich moří.

II. Rozhovor

Branka v královské zahradě porostlá
popínavým keřem.
Volám ti, protože zdi se chvějí
vzpomínkami. Dostávám strach,
že se v tom ztratím, něco jsem zahlédla
na druhé straně. Zvuky tam mají barvy,
pro které nemám jméno.

Říkáš: „Jsme bytosti podobné stromům,
co už nepočítají čas.“
Říkám: „Mrtví odpočívají v našem stínu.“
Říkáš: „Je možné slyšet a mluvit skrz.“
Říkám: „Už vím, že i já mohu posílat slova
tak daleko, kam ještě může ozvěna.“

Chviličku.
Načítá se.
  • Daniela Vodáčková

    (1964, Praha) Vystudovala český jazyk a jednooborovou psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, psychoterapeutka, supervizorka, autorka výcvikových programů v oblasti krizové intervence mj. s přesahem do práce s ...
    Profil

Souvisí

  • Možná, tati, že jste se v nebi potkali zrovna se Zdeňkem Neubauerem a pokaždé, když jdete z rajských hub, si vyměňujete právě nabyté zkušenosti a ladíte své kuchařské recepty.

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 14/2021
  • Tak tedy, jaký je to pohled? Dlouhý a zaostřený? Dlouhý a rozostřený? Anebo kratší zákmity pohledu? Jde o pohled s náznakem slz jako u světců v blížícím se orgasmu náboženské extáze? A v jaké poloze jsou oční víčka? Jsou oči doširoka otevřené anebo přivřené do tvaru úzké mandle?

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 13/2021
  • Co by mohla být ta bílá nemoc? Vše kolem je doběla rozpálené, děj na nebi má bílou barvu, básníkovy oči jsou unavené, pravděpodobně chronickým nevyspáním.

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 12/2021
  • Všude je hodně vody, i uvnitř – bouře, déšť, voda do půli lýtek, coca-cola, rum, pláč, další (nepojmenované) tělesné tekutiny, bažina bezbožných lásek (taky tekutá) a v blízkosti oceán.

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 11/2021
  • Napadají mě dvě různé asociace: mučící tetovací stroj z Kafkovy povídky „V kárném táboře“ (totalitní sadomasochismus) a dobrovolná bolest vytvářející endorfiny, kterou musí člověk vydržet při tetování.

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 10/2021