15/2021
Jenže jak výstižně Kultánová říká, tvůrčí nezdary nás můžou něčemu naučit – v případě psaní třeba znovu číst vlastní texty. A díky tomu pak začít psát nově a jinak.
Milé čtenářstvo Tvaru,
zpovídanou osobností patnáctky je jedna z nejvýraznějších mladších českých prozaiček, Zuzana Kultánová. Za svůj debutový román Augustin Zimmermann obdržela v roce 2017 Cenu Jiřího Ortena a v současnosti chystá k vydání další román Zpíváš, jako bys plakala, z níž naleznete na s. 7 krátkou ukázku. A na stránkách Tvaru můžete poměrně často číst recenze, které pro nás píše, z čehož máme nemalou radost. Je mi ohromně sympatické, že jedním z tematických okruhů tohoto poctivého a otevřeného rozhovoru jsou i tvůrčí nezdary. Sám jsem rok psal sbírku básní, kterou jsem se rozhodl nikdy nedopsat, protože se mi ty básně přestaly zamlouvat. V naší společnosti posedlé úspěchem a výsledkem se selhání a nezdarů až nezdravě bojíme. Možná to souvisí s celkovým strachem ze všeho zranitelného a křehkého, možná se v tomhle strachu ukrývá starý dobrý strach ze smrti, která v naší materialistické kultuře nese vždy stigma prohry. Jenže jak výstižně Kultánová říká, tvůrčí nezdary nás můžou něčemu naučit – v případě psaní třeba znovu číst vlastní texty. A díky tomu pak začít psát nově a jinak. Nietzsche jednou poznamenal, že za každým dobrým autorem a jeho dílem jsou stohy napsaných textů, které se příliš nepovedly a skončily po zásluze v kamnech. Ale z jejich popela vyšlehly pak texty silné a svítící do dáli.
Když už jsme u zajímavých autorek, vřele vaší pozornosti tentokrát doporučuji rubriku Právě vychází, kde naleznete ukázku z románu slovenské prozaičky Aleny Sabuchové Šeptuchy, který v roce 2020 získal nejprestižnější slovenskou literární cenu Anasoft litera a nyní vychází v českém překladu. Román pojednává o tajemných šeptuchách – léčitelkách a svého druhu šamankách z oblasti mezi Polskem a Běloruskem.
Letos je rok mnoha významných výročí. Některým jsme se už věnovali, dalším se ještě budeme věnovat a ty ostatní přenecháme jiným. V tomto čísle pojednává v rubrice Výročí Svatava Antošová svého milovaného polského romantika Cypriana Norwida, básníka, malíře, rytce, sochaře i myslitele. Norwid byl očividně z rodu prokletých básníků a vydechoval své omamné černé květy do světa, který jeho tvorbě nerozuměl a pro nějž byl převážnou dobu psancem.
Když už jsme u velkých postav minulosti, upozorňuji ještě na rubriku Kniha v tisku, kde překladatel Petr Babka představuje dílo švýcarského nositele Nobelovy ceny Karla Spittelera, básníka, prozaika, dramatika a esejisty, který svými texty ovlivnil i Friedricha Nietzscheho.
Přeji vám živé čtení!
To hlavní
-
Ale celkově je moje knížka o naději – a taky o tom, že úzus velí, že musíte milovat jednoho člověka, jenže to není vždycky možné. Občas se tak stane, že máš ráda dva lidi.
-
Ze sedmisetstránkového svazku těžko vytvářet rozmanitost na sedmi stranách, a proto zde stůj ukázka z eposu o 270 stranách Prométheus a Epimétheus z roku 1881, jehož četba podnítila Nietzscheho k vytvoření Zarathustry.
-
Pokud by Filip Topol ještě žil, nemyslím si, že by dovolil, aby jeho nedopsané texty vyšly knižně. Zcela logicky by k tomu neměl žádný důvod.
-
Pomalu nás zabydlují tiší obyvatelé,
fíky a monstery, rámy obrazů
určují souřadnice,
rozmisťují těžiště pokojů,
panašují čas,
hledají symetrii stěn,
doutnavé vědomí otevírá okna,
rozletět se tak,
jako ptáci proti šedivému nebi. -
Snad by se tam někam nad vchod patřilo vytesat (samozřejmě v polštině) básníkovo vyjádření otištěné ve výboru Černé květy, které bylo patrně i jeho celoživotním přáním: „Mějte trochu pokory a uznejte, že nejsem blázen – že nepíšu temně, ale že vy temně čtete.“
-
Klíčový smysl se Mirčevovi a lidem ztrácí, je až fyzicky na dosah ruky, ale vždy proteče mezi prsty, čímž se dostáváme k motivu bezmocnosti. Mirčev a každý člověk je ve světě pouhým outsiderem, jehož konání naráží na očekávání celé společnosti i jeho samotného.
-
Jenže v roce 2018 vyslala NASA dvě výzkumné družice do vesmíru a ty zachytily slyšitelné rádiové vlny, které vydávají energetické částice v magnetosféře Země, a vědci spojili pět nahrávek z družic do jedné melodie a každý si teď může poslechnout zpěv planety, po které chodí.
-
Báseň „U Villeneuve-lès-Maguelone“ je hodně akustická, ale i doteková, kinestetická, vizuální. Je v ní prožitek přítomného okamžiku zesílený zvuky a pohyby moře, zvukem větru, rozlohou prostoru; je až slastné kontrastovat svou vlastní nicotností s nekonečnem pevniny, moře, oblohy.
