03_vyroci_02
Svatava Antošová

Viděl jsem lidskou nicotu jak nikdy. Cyprian Norwid (24. 9. 1821 – 23. 5. 1883)

Snad by se tam někam nad vchod patřilo vytesat (samozřejmě v polštině) básníkovo vyjádření otištěné ve výboru Černé květy, které bylo patrně i jeho celoživotním přáním: „Mějte trochu pokory a uznejte, že nejsem blázen – že nepíšu temně, ale že vy temně čtete.“

Drobná publicistika – Výročí
Z čísla 15/2021

Rok 1821 dal světu několik významných literátů, kteří se svým dílem a myšlenkami stali nesmrtelnými. Patří mezi ně například Fjodor Michajlovič Dostojevskij, Gustave Flaubert, Karel Havlíček Borovský, Nikolaj Alexejevič Někrasov nebo Charles Baudelaire, jemuž jsme věnovali Tvar 7/2021. K posledně jmenovanému má svou tvorbou i životem asi nejblíž ještě jiný jubilant, jehož 200. výročí narození si připomínáme právě tento měsíc – „prokletý“ básník polského romantismu, malíř, rytec, sochař a myslitel Cyprian Norwid.

Někdy v sedmdesátých letech minulého století se mi dostalo do ruky album Enigmatic polského hudebního experimentátora Czesława Niemena (1939–2004). Sestávalo ze zhudebněných děl básníků, z nichž jedno neslo název „Bema pamięci żałobny rapsod“ (Smuteční rapsód na Bemovu památku); jeho autorem byl Cyprian Norwid. Bylo to mé vůbec první setkání s jeho poezií, a i když jsem textu v polštině příliš nerozuměla, skladba mě naprosto uchvátila.

I zapátrala jsem po českých překladech Norwidových básní a narazila na výbor z jeho lyriky Mramory a blesky (Mladá fronta, 1968) v překladu Václava Renče (1911–1973). Obsahoval i onen smuteční rapsód věnovaný odkazu generála Josefa Bema (1794–1850), který bránil Vídeň před císařským vojskem a velel osvobozenecké uherské armádě v Sedmihradech a Banátu v revolučních letech 1848–49. V češtině a bez Niemenova exaltovaného projevu ovšem svou mocnost poněkud ztrácel. Bohatýrské písně nejsou od toho, abychom si s nimi zalezli do kouta a v podvečerním tichu si je mlčky četli; bohatýrské písně musejí burácet! Posuďte sami:

Kam to ujíždíš, Stíne, přes pancíř položiv paže,
s plamenem pochodní, která déšť jisker k nohám ti háže? –
Na meč zelený laurem slzy voskovic kanou,
škube se sokol a kůň tvůj bočí tanečně stranou.
Vlají váhavé vlajky a vlajíce zdraví jen sebe;
jako ty kočovné stany vojů, jež křižují nebe.
Dlouhé trouby se zalkly ve vzlyku, na smutný dosah
sklesly prapory, svěsily křídla, znaveny prací.
Jako ti kopími zbodení gryfové, ptáci a draci…
Jak tolik myšlenek velkých, kterých svým kopím jsi dosáh…

Tolik první sloka. Czesław Niemen celý text umocnil zvukem zvonů, temnými tóny elektronických varhan, přidanými chorály a samozřejmě svým nezaměnitelným, jako žiletka ostrým hlasem. (Ve chvíli, kdy tento text píšu, znovu Niemenovo pojetí Norwidova rapsódu poslouchám na YouTube a stejně jako při prvním poslechu narážím na nemožnost uchopit jej slovy.)

Já vím, jak dopadnou – zaniknou!

V objevování Cypriana Norwida jsem pokračovala i v dalších letech. Toulala jsem se po antikvariátech v naději, že se mi podaří sehnat první české překlady jeho sbírek Legendy a novely (Marta Florianová, 1921 – přel. Josef Matouš) a Litanie k nejsvětější Panně Marii (Marta Florianová, 1934 – přel. Jaroslav Janouch), leč bez úspěchu. Jednoho dne se na mě ale přece jen usmálo štěstí – to když mě mé toulky přivedly k výpravné publikaci Černé květy (Československý spisovatel, 1970). Jednalo se o ceněný čtvercový formát z edice Klubu přátel poezie s přibalenou mikrodeskou, na níž Jiří Adamíra recitoval dva úryvky z Norwidovy snad nejznámější básnické skladby „Chopinův klavír“. A jak bylo u této edice zvykem, výbor obsahoval kromě průřezu autorovou tvorbou i bohatý výtvarný doprovod (básníkovy vlastní kresby a autoportréty), podrobnou biografii a ukázky ze soukromé korespondence – to vše proložené citacemi Norwidových myšlenek, jakož i názorů, které o něm vyřkli jeho současníci (např. Adam Mickiewicz, Juliusz Słowacki, Zygmunt Krasiński) nebo ti, kteří se k jeho dílu nějakým způsobem vztahovali (např. André Gide, Henri Bergson, Czesław Milosz). Jedinou vadou na kráse této publikace bylo jméno Jan Pilař (1917–1996), který celý výbor uspořádal, pochopitelně z vlastních překladů, a napsal k němu i obsažný úvod. Pro ty, jimž jeho jméno nic neříká, připomínám, že byl zároveň šéfredaktorem nakladatelství, které Černé květy vydalo (taková malá domů, řekli bychom dnes), a v letech husákovské normalizace coby její významná stranická opora se vrátil na post ředitele Československého spisovatele (zastával jej už na přelomu padesátých a šedesátých let) a za své věrné služby režimu se dočkal ocenění Národní umělec.

Cyprian Norwid na podobnou kolaboraci nikdy nepřistoupil, byť mu byla o více jak sto let dříve nabízena toutéž východní velmocí – tehdejším carským Ruskem, pro něž bylo Polské království pouhou kolonií: Pokud by vstoupil do vládních služeb v Petrohradě, čekala by jej skvělá umělecká kariéra. Odmítl a stal se psancem. Putuje napříč Evropou, chudý a hladový, žijící z příležitostných honorářů za malířské, rytecké a sochařské práce, postupně hluchnoucí a většinou nešťastně, vpravdě romanticky zamilovaný do nedostižných žen.

Žádný umělec a spisovatel zodpovědně pracující není závislý na žádné protekci. Jsou i ti, kdo uměle za pomoci falšující publicistiky zaujímají skvělá místa… ale já vím, jak dopadnou – zaniknou! Je pravda, že i já bych mohl mít hezký ateliér a v klidu něco velkého udělat – nebo že bych mohl vydat včas některý ze svých obsáhlých rukopisů, které leží ve stole – ale k tomu je zapotřebí moc peněz…

píše z Paříže roku 1858; z té Paříže, před kterou o několik let dříve prchl, stejně jako před celou Evropou, neboť v ní nenacházel pochopení, na druhou stranu zeměkoule, do Ameriky…

 

U tebe jsem byl v ty dny, Fryderyku!

Ale ani tam se nepotkal se světem, který by mu rozuměl – a jemuž by rozuměl on. Je naopak zděšen tamní honbou za penězi, bezbřehým utilitarismem, rasovou nenávistí a nicotností člověka, které vnímal v celé jejich úděsnosti už během plavby lodí přes Atlantický oceán. Se svými pocity a pozorováními se svěřil v básni „První list, co mi přišel z Evropy“ své důvěrné přítelkyni Marii Trębické. Mj. v ní napsal:

Viděl jsem lidskou nicotu jak nikdy!
Leč nelhanou, leč doopravdy nahou;
viděl jsem lidi naze nicotné,
viděl jsem prostoduchost nicotnosti
bez příkras mudrování, víry, ctností.

Dva roky strávené v Americe jej zbaví všech iluzí, že někde existuje místo, kde by byl schopen žít a tvořit. Sílu mu dodávají pouze vzpomínky na vlast, jejíž ztráta (už nikdy nebude mít příležitost se do Polska vrátit) mu teprve umožní plně pochopit smysl tohoto pojmu. Žije ze dne na den, je nucen stýkat se s lidmi, kterým se nedá věřit a které nelze milovat, všechno v něm usychá. Ale protože je vidoucím a dokáže dohlédnout dál než mnozí jeho současníci, pochopí, že i evropskou inteligenci nečeká nic jiného než proměna v „v peněžní buržoazii“. A navzdory svému stesku po vlasti dokáže také nemilosrdně demaskovat polskou mentalitu: „Poláci se nalézají vždycky mezi flámskou krčmou a francouzským salónem… a nikdy nejsou ničím polským, kromě národních slz a národních barev…“ (Jak aktuální, že?) Má dvě možnosti: Buď vezme Evropu na milost a vrátí se „domů“ (míněna je Paříž), nebo zemře. V roce 1854 volí první možnost – a před sebou má tak ještě třicet let pozemského pekla.

Jsou to roky, kdy vznikají básně „Občanu Johnu Brownovi“ a „John Brown“ (obě 1859), kterými vzdává hold americkému farmáři, jenž bojoval za zrušení otroctví a byl odsouzen k smrti oběšením; podle Norwida tak Amerika pověsila na šibenici sebe samu a všechny své ideály a myšlenky o svobodě. A zatímco o protest Victora Huga napsaný o něco později se v Paříži praly různé noviny a časopisy, aby jej mohly otisknout, Norwidův protest, ačkoliv jej autor k otištění nabízel ihned po oné události, byl všude odmítnut.

Vzniká také již zmíněná skladba „Chopinův klavír“ (1863), o níž Václav Renč v poznámkách na konci sbírky Mramory a blesky uvádí, že byla psána jako

ohlas varšavských událostí za nezdařeného atentátu na carského náměstka gen. Berga (19. 9. 63). Výstřely a pumy atentátníků přišly z paláce Zamoyských, ihned byli zatčeni všichni nezúčastnění obyvatelé paláce, dům dán v plen vojákům, drancování trvalo celé hodiny a za oběť padlo mnoho cenných kulturních památek, mezi nimi i Chopinův klavír.

Norwid navíc tyto události propojil s osobním zážitkems jednou ze svých posledních návštěv u Chopina v roce 1849, čili krátce před jeho předčasnou smrtí v říjnu téhož roku.

U tebe jsem byl v ty dny, Fryderyku!
Tvá ruka, její úbělové stíny
ladností při zdvihu i při dotyku
jak pštrosí péro chvějnou konturou
splývaly v očích s klaviaturou
ze slonoviny.

Pro úplnost dodávám, že Chopinův klavír nese název i další český výbor Norwidovy poezie, který vyšel v roce 1983 v nakladatelství Odeon a který taktéž pochází z překladatelské a editorské dílny Jana Pilaře.

Nepíšu temně, ale vy temně čtete!

Sedmdesátá léta 19. století začínají prusko-francouzskou válkou a Norwid se přihlásí mezi polské dobrovolníky; když však během výcviku neslyší pro svou hluchotu povely důstojníka, není nakonec přijat. Následuje Pařížská komuna, s jejímž antiklerikalismem a ateismem se nedokáže coby katolík ztotožnit. V té době hledá nakladatele pro sbírku své vrcholné lyriky Vade mecum. Marně. Sbírka vyjde až sto let poté, co byla napsána… V roce 1872, zesláblý a vysílený, začíná vykašlávat krev, a o pět let později je umístěn do Útulku sv. Kazimíra ve francouzském Ivry, kde dožívali chudí polští emigranti. I tady stále píše, maluje, kreslí, a sní dokonce o ilustrování Bible. Tuberkulóza však učiní 23. května 1883 všem snům konec.

 

Na smrt Poezie

Elegie
Ona je mrtva! … Znáš smutnější skon?
Jak pochovat ji, jak jí zvonit hranu?
Zlá choroba jí zasadila ránu,
jež nazývá se: peníze a shon.
Vzpomeň si dobře, jak jsem mlčky stanul
při jejím lůžku v strašném čase tom,
se slzou v oku, které poznat chtělo,
zda to, co hasne, duch je nebo tělo?
Ta (Poezie) směrem k oknu pak
mi svojí bledou rukou ukázala,
ať ztlumím světlo, které klame zrak,
vždyť krása jara se jí vysmívala.
Nevím, zda ranku zahléd jsem, či znak
pod levým ňadrem, jak se nahýbala?…
Ó byl jsem smuten, jak nikdy od těch dob,
co mám už hřbitov a na hřbitově hrob.
Ta (Poezie) odešla jak sen,
dvou nesmířených světů prostřednice,
oceán touhy, krůpěj rosy jen,
ta vládkyně a i ta nevolnice –
i obecná i zvláštní zároveň,
ta vlasatice i ta holubice…
A hrobaři, co pohřbívají rádi,
jdou zasypat už pískem její vnady!
V mlčení ukryt jako v pustých zdech,
po plochých dlážkách chodím osamělý;
hrob nepošlapu… ale dílo těch,
kdo hřbitov pískem zarovnali celý.
Až zamyslí se škůdci myšlenek,
zavolám hromy, aby burácely,
věda, že oheň pro ty, jež čas studí,
byť v křemeni spal, jednou se přec vzbudí!

Ivry 1877

(přeložil Jan Pilař)

 

Nicméně už dva roky po Norwidově smrti začal dávat dohromady jeho pozůstalost básník Wiktor Gomulicki (1848–1919) a jiný básník, Zenon Przesmycki-Miriam (1861–1944) zasvětil kompletaci Norwidova díla většinu svého života. Avšak historické a politické události editaci znemožnily – nejprve první světová válka, poté vpád hitlerovských vojsk. V norwidianách, jak sběr Norwidovy pozůstalosti nazval Václav Renč, pokračoval až syn básníka Gomulického, Juliusz W. Gomulicki (1909–2006), který se už za druhé světové války zasloužil o podzemní vydání některých Norwidových děl. Potěšujícím zjištěním je také to, že panství Głuchy, kde se Cyprian Norwid narodil, koupil v roce 1967 polský režisér Andrzej Wajda (1926–2016) se svou tehdejší manželkou, herečkou Beatou Tyszkiewiczovou (1938), a celé je nechali zrekonstruovat a zmodernizovat. Snad by se tam někam nad vchod patřilo vytesat (samozřejmě v polštině) básníkovo vyjádření otištěné ve výboru Černé květy, které bylo patrně i jeho celoživotním přáním:

Mějte trochu pokory a uznejte, že nejsem blázen – že nepíšu temně, ale že vy temně čtete.

Chviličku.
Načítá se.
  • Svatava Antošová

    (1957) je básnířka, prozaička a publicistka. V 70. letech vydávala své texty samizdatem, na počátku 80. let spoluzaložila Patafyzické kolegium Teplice – v té době publikovala v samizdatových časopisech Pako ...
    Profil

Souvisí

  • Nad knihou
    Karel Hvížďala, Jiří Přibáň

    O viru absolutní moci

    Reflektuje Svatava Antošová

    Sečteno podtrženo: Potřebujeme nějakou novou renesanční revoluci.

    Recenze a reflexe – Recenze
    Z čísla 14/2021
  • Mezi uměním a pornem
    Anketa s Alžbětou Stančákovou, Zbyňkem Fišerem, Elsou Aids, Romanem Krištofem, Karlem Škrabalem, Bořkem Mezníkem, Vítem Kremličkou, Františkem Dryjem, Zuzanou Lazarovou, Adamem Borzičem, Olgou Stehlíkovou, Janou Orlovou, Kamilem Bouškou, Tomášem Míkou, Annou Beatou Háblovou, Viktorií Rybákovou, Svatavou Antošovou, Petrou Strou a Ondřejem Hanusem

    To nejsou prázdné řeči, ale nádherná, vlhká pravda

    Ptá se Milan Ohnisko

    K pornu mám asi takový vztah, jaký má cestovatel k dokumentům o cestování. (A. B. Háblová)

    Rozhovory – Anketa
    Z čísla 13/2021
  • 02_rozhovor
    Rozhovor s Annou Luňákovou

    Poezie vytváří červí díru pro myšlenku

    Ptají se Adam Borzič a Svatava Antošová

    Poezie umožňuje vytvořit něco jako červí díru pro myšlenku – umožňuje nechat ji proklouznout do kontextu, ve kterém zasvítí prudčeji a rychleji.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 8/2021