Vážené a milé čtenářstvo,

toto číslo vychází den po sametovém 17. listopadu, a v tomto duchu si dovolím zabilancovat, ačkoliv jsem v roce 1989 tahal po dvorku kačera. Zkusím to odjinud: V rubrice „Kniha v tisku“ přinášíme ukázku ze vzpomínek chartistky Dany Němcové, která s nadhledem mj. vypráví, jak její děti schovaly před estébáky písničkáře Sváťu Karáska do skříně. V soudobém ovzduší, kdy se antivakcinační „aktivisté“ neváhají sami sebe označovat bezmála za nový disent a tvářit se na protipandemická opatření vpravdě mučednicky, není na škodu se ptát, zda nám svoboda paradoxně neprotéká mezi prsty. Nemohu než souhlasit, když Němcová říká, že

člověk má odpovědnost nejen za své osobní postoje, ale i za celou společnost. Nejsme pouze jednotlivci, žijeme ve spole­čenství a určitá pravidla by v něm měla platit.

Pokud svoboda jedince omezuje svobodu druhých, je to pouhá svévole. Jenomže co v rizikovém ovzduší pandemie? Není na čase se smířit s tím, že každý luxus – i ta naše „svoboda“ – je něčím vykoupen?

Je to situace krajně nepřehledná, leč je zjevné, že tento hodnotový chaos je zneužíván na obou stranách barikády – jakkoliv se bitvy vedou jen virtuálně a mává se prapory mnohdy falešnými. Jedni se bojí druhých, ať už nákazy virem, nebo infekce konformismem, přivíráním očí před údajným omezováním svobod. Jenomže kde je hranice mezi svobodou jedince a svobodou druhých? Zdá se, že celospolečenský individualismus – snad vypěstován na poli divokých devadesátek a pohnojen primitivním antikomunismem – dospěl do mrtvého bodu, kdy se na pozadí paranoidních nálad rozvírají nůžky už zdaleka nejen zevně, nýbrž také niterně: Cokoliv, co jen trochu zavání ohledem na ostatní, je glajchšaltováno na „komunismus“ nebo přízračný neomarxismus. Nezbývá než si svobodně brát, co mi svět nabízí, a neohlížet se napravo nalevo – to je status quo současného člověka: Jeho stopy sledujeme od nejvyšší politiky až po ty nejnižší hospodské či facebookové disputace, až nám to mnohdy splývá. Svoboda se stala zbožím, s nímž žonglují rozliční mluvkové, rozdrobila se na atomy. A tato kategorizace hodnot se vybojovává na vícero frontách a zdánlivě nevinnými prostředky – od buldozera Daniela Landy přes vyřvávače Lubomíra Volného až k roztomilému jurodivci Jaroslavu Duškovi – každý pěstujme spiklenecké teorie dle chuti. Čert aby se v tom vyznal!

Jak z toho Augiášova chléva ven? Pro začátek nám stačí literatura, ta zhojí všechny světaboly, neb se nad ně umí i povznést. Titulní rozhovor nám poskytla prozaička a scenáristka Lucie Faulerová, která nedávno obdržela Cenu Evropské unie za literaturu za svůj románový opus Smrtholka. Těší mě, že v mladší generaci tvůrkyň a tvůrců nevymřela přemýšlivost, ačkoliv svět posedlý honbou za instavýsledky nás rozemílá všechny bez rozdílu. Dále chci upozornit na antologii francouzských básníků, za kterou patří dík překladateli Štěpánu Hamajdovi. Poetové Bonnefoy, Sacré a Esteban se tak představují v pestrém výběru, a ani fakt, že dva z nich už z tohoto turbulentního světa odešli, nic z vitality jejich básní neubírá. A vůbec: Básněmi je toto číslo až zalidněno – beru to jako znamení, že úklid chléva tohoto světa můžeme zahájit poetickou transformací.

Přeji klidné, sametové čtení