On a ona

Šel s hlavou svěšenou, v hlubokém zamyšlení. Cítil se starý. Čím dál tím víc si uvědomoval, jak každé rozhodnutí nabývá na závažnosti. Jak s každým rozhodnutím ubývá možností jiných voleb a příležitostí k opravě, bude-li rozhodnutí chybné. Tak se mu do úvah v podstatě finančních začala míchat fenomenologie času, a to ho dočista znechucovalo. A tížilo.

Tím víc, že se mu do toho pletl přidrzlý, výsměšný, a přece tak důvěrně známý hlásek, který ho v životě provázel, co si jen pamatoval. Jistým způsobem byl vítaný jako starý kamarád, ale teď byl zároveň matoucí a nechápající tu hloubku a tu závažnost. „Tak to jsi to pěkně dopracoval, starej papriko,“ pravil ten hlas už pěkně nahlas, už s neskrývaným výsměchem. „Aby ses z toho neposral!“ A pak trochu smířlivěji: „Přece jsi nikdy nebýval takový srab. To už jsi opravdu starej dědek?!“

„To se lehce řekne,“ bránil se. „Nechce se mi na stará kolena někde žebrat s kytarou, a těch pár akordů by mě stejně asi neuživilo. A co ty revmatické klouby…!“ Ale ten rebel v něm se nechtěl nechat umlčet. Hrál to na správnou strunu; posmíval se mu, a to opravdu ťalo do živého. Tak šel dál s hlavou svěšenou, v hlubokém zamyšlení. Tížilo ho to.

A najednou to zas ucítil. Jako zamlada. Jako by dostal ránu elektrickým proudem, v celém těle ho zabrnělo. Pozdrav ze zdánlivě zapomenutých časů, a přece tak známý. Ještě než vzhlédl, už věděl, co uvidí. Šla přímo proti němu, nádherná. Pohazovala hustou kšticí, na tváři mírně zasněný a nepřítomný úsměv, prsa ten správný zhup a dlouhýma nohama to přebírala jako závodní koníček. Ani na okamžik nemusel přemýšlet, co a jak udělá; ostatně ani na to nebyl čas. I když mnohé může časem trochu zareznout a ztratit lesk, ten fortel v tom pořád zůstává jak v koze lůj. Asi na čtyři kroky před ní prudce zarazil a ona zareagovala přesně, jak měla. Udělala ještě krok a pak už jen malý krůček, a tak stála před ním sotva na dva kroky, zaražená, s tázavým a možná i maličko polekaným pohledem upřeným na něj. Podíval se jí zpříma do očí a řekl s nenucenou samozřejmostí: „Jestlipak vám už někdo nedávno řekl, že máte nádherný úsměv?“ A šel dál, právě tak nenuceně, jako by se vůbec nic právě nestalo.

Dobře cítil v zádech její zmatený pohled, který měl u žen vždy tak rád. Věděl, že se nesmí otočit, nebo snad dokonce zastavit. Celé by se to pokazilo. Kdyby chtěl a mohl v této chvíli filosofovat, určitě by nám vysvětlil, že toto není hra o zasetí a sklizni. Toto sázení je z čisté radosti, hravosti a přebytku, kdy se na sklizeň ani nepomýšlí. Jenže on filosofovat a vysvětlovat nechtěl. Prostě šel dál, překvapivě pružným mladistvým krokem, nezatížen pochybami, záda rovná, s hlavou vztyčenou.

Domů přišla ještě v oparu okouzlení. Vydrželo celých pár vteřin. Ještě se nevyzula a z obýváku se ozval manžel, překřikující televizi. „Kde se flákáš?! V baráku není co jíst, holky nemají udělaný úkoly, a milostpaní si…“ Jeho hlas milosrdně utonul v řevu davů, neboť někdo někde právě vsítil gól a manžel se přidal k všeobecnému jásotu. Obě dcerky přiběhly, nastrojené do máminých nejlepších krajkových košilek, daly jí spíš takovou obligátní přivítací pusu a s chichotáním odtančily zpátky do svého pokoje. I když se před odchodem do práce snažila uklidit, v kuchyni byl binec; výlevka plná špinavého nádobí a něco lepkavého jak na kuchyňském pultu, tak i na podlaze. S povzdechem se pustila do úklidu a zároveň se snažila připravit pro rodinku spíš jednoduchou večeři. Tušila, že jí tu jednoduchost manžel asi vyčte, a už si v duchu chystala kousavou obranu. Ale měla štěstí. Manželův oblíbený klub zřejmě utkání vyhrál, a tak povečeřeli celkem v klidu.

Manžel se vrátil k televizi a ona zasedla s dcerkami nad úkoly. Bylo to utrpení, žádné z nich se do toho moc nechtělo. Ulevilo se jim, když to měly konečně za sebou a kupodivu dcerky dnes měly docela povídavou náladu. V poslední době spíš odsekávaly „nevím“ nebo „nic“, když se jich ptala, co je nového. Přišlo jí to líto, že je musela odbýt, že má ještě strašně moc práce. Musela uklidit po večeři, nachystat čisté oblečení pro všechny na zítra, možná se i podívat na odborný článek, o kterém mluvil její šéfík. Děvčatům řekla, ať si ještě chvíli čtou.

K smrti unavená šla konečně spát. Od počítače ve vedlejším pokoji slyšela tlumené, ale neklamné zvuky strojeně vášnivého milování. „Asi zas kouká na porno,“ pomyslela si v polospánku. Kdysi jí to vadilo. Hodně. Ale teď jí jen problesklo hlavou: „Snad si aspoň udělá dobře sám a mě nechá na pokoji.“ Sama sebe se polekala; to jsme to dopracovali! Ale únava ji začala obestírat osvobozujícím spánkem.

Přišel za ní celý rozpálený a začal se jí domáhat. Odstrkovala ho, rozespalá, ale nic nepomáhalo. Ani sladké sliby, že snad zítra, ani rozhořčené odmítání. Nakonec pochopila, že bude-li se chtít jen trochu vyspat, asi mu bude muset vyhovět. Tentokrát byla ráda, že sotva do ní vnikl, bylo po všem. Než se vrátila z koupelny, už spokojeně pochrupoval. Zato jí se spánek rozehnal a hlavou jí táhla, v různých obměnách, stále stejná myšlenka, velice skličující. To jsme to ale dopracovali!

Když se spánek konečně dostavil, vklouzla do krásného, výpravného, barevného snu. Tančila. Tančila na rozkvetlé louce, lehounká jako pírko, nohama se sotva země dotýkala, jen se půvabně vznášela jako víla, kterou si pamatovala ze svých dětských pohádek. A byla opravdu půvabná, to věděla a cítila v celém těle. Na mezi seděl muž a pozoroval ji.

Najednou si uvědomila, že by to mohl být ten muž, který ji odpoledne tak znenadání zarazil, ale nevěděla to jistě. Ostatně moc na tom nezáleželo. Důležité bylo, že ji pozoroval zálibně, nadšeně, s neskrývaným okouzlením, a přece bez náznaku jakékoli akce. Nic po ní nechtěl, jen se zdál tu chvíli vychutnávat a nechat se jí unášet. Jen se zdál vychutnávat a obdivovat ji a její tanec. A ta zvláštní nevýbojná pasivita ji zároveň nesmírně vzrušovala a také rozrušovala. Snad to tak ani nechtěla, ale pociťovala v tom jistou výzvu. Tančila se stále větší naléhavostí a oddaností, se stále rostoucím sebezapomenutím, až se trochu lekala sebe samé, jak byla odvážná a jak odložila všechny zábrany. Ani se už nepodívala, ale cítila v celém těle, jak je ten muž okouzlený a vášnivě sleduje její stoupající vášeň – a přece po ní stále nic nechce, jen sedí na mezi a vděčně oceňuje a přijímá ten půvab, co mu nabízí.

Vzrušilo ji to tak, že v polospánku jí ruka sjela mimoděk do klína. Překvapilo ji, že byla doopravdy tak vzrušená jako ve snu, snad ještě víc. Po několika navyklých pohlazeních, ale skoro okamžitě, s nebývalou silou vyvrcholila. Ani si nepamatovala, kdy to s ní naposledy tak otřáslo, pokud vůbec. Když zase trochu popadla dech, snažila se vklouznout zpátky do spánku a pokračovat v tom nádherném snu. Měla štěstí, povedlo se jí to.

Zas krásně tančila, i když ten muž tam už nebyl. Stejně tančila dál, teď už méně naléhavě, spíš s vláčnou rozkoší. Byla skutečně šťastná. Nikdo, ale vůbec nikdo po ní nic nechtěl. A ona nikoho, ale vůbec nikoho nepotřebovala. Tak tančila. A tančila. Sama.

Kdo by se s tím páral

„Sepiš to,“ pravil můj bratr, snad i trochu popuzeně. „Jen se s tím zbytečně nepárej a piš!“ Protože má za velkou nespravedlnost, že on, profesionální psavec, se musí za příběhy honit, zatímco za mnou, profesionálním naslouchačem, chodí prý příběhy samy. A já je prý hříšně marním.

To se lehce řekne „nepárej se s tím“. Ale jsou na to pravidla, dost přísná, co se smí či nesmí o psychologových klientech říct, kdy a jak. A co víc, dodnes slyším otcův hlas, jak mě nabádá, že slušný muž a opravdový gentleman nikdy s nikým nesdílí intimní podrobnosti o svých bývalých i současných partnerkách. Racionálně vím, že to je trochu o něčem jiném, ale zároveň silně cítím, že to má obecnou platnost i v mém oboru. A co ještě víc, čím dál víc věřím, že příběhy, kterým naslouchám, a jak jim naslouchám, vypovídají až příliš moc také o mně. A obávám se, že ani sdílení těchto intimností by můj otec tak docela neschválil.

Bratr byl asi okouzlen soucitnými a trochu zamženými povídkami Čechova. Nebo nedávno vyšlými psychoterapeutickými příběhy světoznámého amerického psychiatra; ty příběhy jsou plné hlubokých existenciálních vhledů a vznešených úvah o životě, smrti a lidských vztazích. Jenže jak se s tím nemám párat, když příběhy mých klientů jsou tak zásadně jiné? Chodí snad ke mně jiní klienti než k světoznámým léčitelům, nebo jim naslouchám jinak? Příběhy mých klientů jsou rozhodně také bytelné, ale obvykle mnohem víc zemité. Stydlivější. Uměřenější. Řekl bych, že se mí klienti nějak méně odkopávají.

Tak například pětatřicetiletý řidič vancouverského autobusu. Rozvedený, bezdětný, dobrý kytarista a vynikající strýc jedenáctiletého synovce, se kterým hrál kopanou, lyžoval a někdy jezdil na ryby a stanovat. Měl svou práci rád, s životem byl spokojený – až jednou, jak už to v příbězích bývá…

Až jednou mu do autobusu nastoupila skupina výrostků. Že nezaplatili a byli dost hluční, ani tak nevadilo. Ale když si vzadu zapálili a začali hrubě obtěžovat cestující, přirazil k chodníku, otevřel dveře a celkem klidně je vyzval, aby si laskavě vystoupili. Tu první ránu boxerem za ucho vůbec nečekal; přišla odzadu. Chvilku se ještě držel volantu, ale pak už jen ležel na zemi a snažil se chránit si hlavu, břicho, ledviny, ale moc to nešlo. Kopali a řezali do něj nelítostně. Ani nevěděl, jak dlouho, protože ztratil vědomí. Probral se až v nemocnici. Policie tvrdila, že celý útok snad trval jenom minutu; pak útočníci utekli. Léčení, operace a rehabilitace v nemocnici vzaly dva měsíce, i když na další rehabilitaci musel docházet ambulantně. Ale byl mladý, v dobré kondici, měl také zdatné lékaře a zdálo se, že se tělo hojilo dobře.

Ne tak duše, nebo co to vlastně je. Na návrat do práce nebylo pomyšlení; pouhá představa v něm vyvolávala nesmírnou, dechberoucí úzkost. Často se v myšlenkách vracel k tomu, že mu žádný z cestujících nepomohl, že se ho nikdo nezastal. Nechápal to a někdy se zlobil a vztekal, jindy z toho byl skleslý a smutný. Měl noční můry a moc toho nenaspal. Přestal se stýkat s kamarády i s přítelkyněmi. Když nemusel, nevycházel z domu a se synovcem se vídal jen zřídka, když byl pozván k bratrovi na večeři. Tu obvykle snědl nepřítomně a bez velké chuti. Po chvilce rozpačité a zadrhávající se zdvořilostní konverzace se omluvil a šel domů. Ale tam ho také nic nebavilo a dál už nebylo kam utéct. „Jestli tohle je všechno,“ říkal si, „co mi život ještě může dát, tak to nestojí za to.“ A myslel to velice vážně, jen zatím nevěděl, jak na to, a neměl moc energie za tím jít. Když mu lékař doporučil psychoterapii a poslal ho za mnou, rozhodně od toho moc nečekal. Ale přišel. Protože mu to už bylo celkem jedno.

Nebyl to dobrý začátek, i když mi byl brzy sympatický. A přece jsem k němu vůbec nemohl najít cestu. Cestu k trochu vřelejšímu osobnímu vztahu, ve kterém, jak věřím, se životní příběhy často opakují, ale s možností jiného a uspokojivějšího řešení. Jako bych narážel do neprůstřelné zdi. Znejistělý, začal jsem se utíkat k technikám, ve které naopak často tak docela nevěřím. Ale zkoušel jsem všechno, co jsem znal, od klasických desenzitizací až po ty nejnovější, nejmodernější a často také nejmódnější. Zase nic, spíš naopak; byl na tom čím dál hůř. Vrátil jsem se zpátky k dynamice základních existenciálních hodnot a vztahů, a zase nic. Deprese a post-traumatické příznaky se jen dále prohlubovaly, a teď jsem se už i já cítil mizerně. Už jsem byl pevně rozhodnutý se upřímně omluvit za svou neschopnost účinně pomoct a navrhnout zkusit někoho z kolegů, kteří by snad byli pomocnější. Až najednou, jak to už v příbězích bývá…

Až najednou mi telefonoval, že jestli chci, tak můžeme čtvrteční sezení zrušit, že se cítí báječně, že je mi nesmírně, ale nesmírně vděčný za mou úžasnou pomoc, že to přes víkend oslaví s kamarády a v pondělí půjde vyjednávat návrat do práce.

Tak na tohle jsem rozhodně připravený nebyl. Začal jsem rozpačitě vysvětlovat, že bychom se snad přece jenom měli ještě sejít, rozebrat a pochopit, co tak najednou pomohlo, ujistit se, že to tak přetrvá, a vůbec nějak ukončit náš vztah… Proti svým zvykům mě přerušil, a že mě prý samozřejmě rád uvidí, kolikrát a kdykoli si budu myslet, že by to mohlo být prospěšné, že mě jen nechtěl připravovat o můj vzácný čas, když už se cítí tak báječně, a já bych mohl zatím pomáhat někomu jinému. Nebyla v tom ani stopa ironie, která by mi ostatně k němu ani neseděla, ale jak jsem cítil, byla by zasloužená. Myslel to vážně a ve čtvrtek se podle domluvy objevil. I když, bez přehánění, bych ho skoro nepoznal. To byste nevěřili tu změnu, když člověk setřese depresi.

Myslel jsem si, že jsem už nadělal škody dost. Tak jsem jen seděl a poslouchal. Bylo to, jako by se protrhla stavidla. Za všechny ty předcházející měsíce mi toho tolik nepověděl. A s takovým zápalem.

„Však sám víte, jak jsem se cítil pod psa,“ začal. „A do toho mi banda výrostků začala mlátit synovce a dvakrát mu ukradli i peníze. Starší kluci, tak dvacetiletí, rodiče zřejmě pracovali v Hongkongu a kluci v baráku sami. Tak si hráli na gangstery. Našel jsem si, kde bydleli, a vypravil jsem se tam. Ten hlavní seděl uprostřed mezi dvěma pobočníky. Požádal jsem je, aby nechali mého synovce na pokoji, a ten hlavní nevěděl nic lepšího, než utrousit: ‚A co když ne, starče, co pak?!‘ To neměl. Nevím, co to do mě vjelo, ale natáh jsem mu jednu pořádnou. Tiše se složil, zatímco jeho pomocníci vyskočili a začali dělat jakoby nějaké kung-fu. Jenže jak já už byl v ráži, tak jsem jim také jednu utřel, oba padli na zadek a nechali toho. Jen krváceli z nosu. ‚Tak vám to, kluci, povím, co pak,‘ řekl jsem jim. ‚Vím, kdo jste a kde bydlíte, a řekl jsem to svým kamarádům. Kdyby se snad, nedej bože, něco náhodou stalo mému synovci nebo mně, budete mít na krku asi dvanáct set strašně nasranejch autobusáků. A věřte mi, ti se s vámi nebudou takhle mazlit!‘ A práskl jsem za sebou dveřmi.

Jak jsem šel domů, najednou jsem si všiml, že se už udělalo docela pěkné jaro, slečnám to ohromně slušelo a já dostal chuť zavolat kamarádům a vzít je na pivo. Prostě jako by ze mne něco spadlo, jako bych se z něčeho vyhrabal. Nikdy vám to nezapomenu, jak ohromně jste mi pomohl!“

Co k tomu dodat. Příběh, stručný a hutný, se mi líbil a dával v mnoha ohledech velmi dobrý smysl. Ano, byl ozdravný a očistný. Ale naprosto jsem nechápal, jakou roli jsem snad sehrál já a jak jsem přispěl – pokud vůbec –
k uzdravení. Opatrně a neutrálně jsem se zeptal: „Tak co si myslíte, že vám tak nejvíc pomohlo?“

Podíval se na mě s nedůvěrou; vždyť to bylo tak jasné: „No přece když jste řekl, že se s tím nemám tak párat! To bylo přesně to, co jsem v tu chvíli měl a musel slyšet. Jak jste to jen věděl, to bylo geniální!“

Vsadil bych svůj roční příjem, že jsem nic takového nikdy neřekl, a byl bych ochoten to odpřisáhnout u soudu. Horečně jsem přemítal, zda jsem vůbec kdy řekl něco podobného, co by se s trochou fantazie či přání dalo takhle vykládat. Na nic jsem nepřišel. Až mě konečně napadlo – vždyť má pravdu, kdo by se s tím ksakru páral?! A v dobrém jsme se rozešli.

Tak tento příběh je, bratře, pro tebe. Žádný Čechov to není. Ale kdo by se s tím páral…