02_rozhovor
Rozhovor s Lucií Faulerovou

Ve své podstatě jsme temní

Ptá se Vojtěch Němec

Dřív byl autoritou bůh a zdroj naší síly nebo našeho neštěstí se dával něčemu vyššímu, a teď je tu spíš snaha vnímat to vyšší sám v sobě. Což může v člověku generovat větší zodpovědnost za vlastní činy, ale zároveň to taky může zasmrádnout narcismem.

Rozhovory – Rozhovor
Z čísla 19/2021

V předchozích rozhovorech s Jáchymem Topolem (v Knihovně Václava Havla) a Danielou Drtinovou (pro DVTV) jsi působila optimisticky, covidu navzdory. Přidržím se tohoto pozitivního myšlení: Když nás pandemie nezlomí, co v nás může posílit?

Já bych ale přímo neřekla, že nás pandemie nemůže zlomit. Podle mě to má na každého trochu jiný efekt a především je to něco, co se pořád děje, a způsob, jak na to lidi reagují, se proměňuje. Vidím to na sobě i na lidech kolem sebe: První vlna a karanténa spoustu lidí hecovaly k tomu, aby něco dělali. Tehdy jsem měla spíš vizi, že nás to může posílit… Když to přišlo ale podruhé, lidi byli už trochu otrkaní… vždyť se nám v první vlně „zas tolik nestalo“. Navíc druhý lockdown trval dlouho, lidi naopak upadli do skepse a frustrace, mnoho z nich se stalo nedůtklivější a línější a neproduktivnější.

Ano, disciplína v lockdownu je problém. Co si myslíš o on-line čteních v karanténě? Funguje to aspoň trochu, neztrácí to plasticitu?

Je to lepší než nic. Podle mě se cení snaha, aby se něco dělo. Sama jsem zažila pár čtení, která probíhala on-line. Kdyby to mělo dlouhodobě nahradit živá čtení, přestalo by to asi většinu bavit, ale jako řešení nouzové situace mi to přijde dobré.

Jáchym Topol se divil, že dnešní mladí si neužívají svobody, kterou jsme si v roce 1989 znovuzískali, že je zajímají „temná“ témata. Není to proto, že ve vzduchu visí fantom další nesvobody?

Tak možná to také souvisí s tím, že ta mladá generace se kolem roku 89 teprve narodila, takže onu změnu neprožila. Možná by tedy trochu podle téhle logiky naopak měla temná témata přitahovat tu starší generaci, která se z temnoty vykopala… Jenže myslím, že tahle přitažlivost nakonec vůbec nesouvisí se změnou společenského ovzduší po dlouhé době. Je to spíš lidská přirozenost jít po tom temnu.

Proč je to lidská přirozenost?

Spíš bych to nazvala přitažlivost temnotou. Ve své podstatě jsme temní, řekla bych. Život je vlastně zápasení dobra a zla v sobě samém. Když se podívám na to, co je bazální nebo evoluční přirozeností člověka, tak jsme nízcí tvorové. Máme v sobě spoustu až špinavých pudových věcí, tužeb, které si bojíme mnohdy přiznat i sobě samým, zvrhlých myšlenek, které nenaplníme, protože nám v tom brání rozum, etický a morální kodex. Vědomě si odpíráme to, co by nás mohlo stáhnout k něčemu dekadentnímu, ale obava z toho jen potvrzuje, jakou to má sílu a jakou to může mít moc. Balancování nad propastí je něco, co je přitažlivé a děsivé zároveň. Ale ve finále… co já vlastně vím? Možná je to jenom můj zápas.

Ve tvé Smrtholce (Torst, 2020) to spatřuji v mísení komičnosti s tragičností. V rozhovoru s Danielou Drtinovou jsi řekla, že píšeš knihy především pro sebe. Když se ti díky poslední knize ozývají různí překladatelé, nemění se tím tvůj postoj? Nestáváš se už součástí něčeho většího?

Ale na tom, že píšu primárně „pro sebe“, se nic nemění. Když knížka vyjde v mém jazyce a stane se z ní tak předmět komunikace, je to skvělá satisfakce a to, co ono psaní „pro sebe“ povýší někam, kde to v určité pokoře sleduju. A že se to nad tohle všechno překládá někam ven, je ještě trochu jiný vztah, uvědomuju si, že jsem součástí už něčeho, co těžko můžu kontrolovat nebo stíhat sledovat, ale neovlivní to můj prvotní postoj. Tedy že usedám k psaní, protože to potřebuju kvůli sobě a protože mi to dělá radost.

Proces tvorby a její další život tedy od sebe striktně odděluješ.

Ne striktně, přirozeně. Nenechám si vzít svůj vlastní prožitek a krásné zadostiučinění pak je, když to rezonuje dál v někom jiném. Je pak super slyšet zpětnou vazbu, pročítat recenze nebo číst osobní dopisy, které mi teď začaly chodit. To všechno mě zajímá. Ale ve chvíli psaní na ně nemyslím.

Máš v té zpětné vazbě zkušenosti s něčím „temným“, co tě třeba rozčílilo?

To ne. Nejvíc mi bylo líto nebo mě vyvedlo z míry, když mi někdo vyčetl něco, co jsem s plným vědomím schválně použila. Nevím, jaký bych rychle vytáhla příklad – třeba samotný název Smrtholka je pitomý, a já ho schválně proto, že je „tak trochu pitomej“, použila. Takže když pak někdo zahájí recenzi tím, že zkritizuje název, je mi to trochu líto – spíš proto, že tím, že to recenzent takhle pochopil a předává dál, potenciální čtenáře, kteří by třeba rozkryli záměrnou pitomost, to odradí od četby. Ale tohle je zrovna pitomý příklad… V první řadě už především nechci a nemám nic dovysvětlovat. Co jsem napsala, to jsem napsala, dál se děj vůle boží a recenzentova.

Věříš, že ve slovesném díle je vždy jen to, co tam autor/ka chce, nebo tam může být i leccos nevědomého?

Rozhodně tam je něco navíc.

V tom případě ale přece mají kritici „právo“ říct něco, cos „tak nemyslela“, ne?

To právo jim rozhodně neberu. Ale otázka je, jestli to „nevědomé v díle“ nevědomě napsal autor nebo si to do toho nevědomě vkládá kritik. Každopádně jsem ráda i za negativní recenze, když mi něco vytknou, je to naprosto legitimní. Bylo by divné, kdyby se všem líbilo všechno, co napíšu. To by mě znervóznilo, jsem ráda za tu protiváhu. Je mi sympatičtější, když se to někomu vyloženě nelíbí, než když řekne: „Hm, šlo to.“ A vzápětí na to zapomene.

Takže bereš pozitivně i to „rozčílení“?

No akorát se fakt zrovna nad recenzemi asi nerozčiluju… spíš beru pozitivně i negativní kritiky. Některé můžou být konstruktivní a třeba mě přimějí přemýšlet o tom, na co si příště dát radši pozor…

Asi to vstupuje do dialogu, a o to jde.

Je to sebevyjádření, které ale vede k tomu, že ho vyjádříš „ven“ pro někoho jiného. Když už je tohle autor schopen podstoupit, měl by být asi i schopný unést reakce, které to vyvolá. Právě proto, že je to dialog, tu druhou stranu bych si měla vyslechnout.

Někde ses zmínila, že nechceš působit „namyšleně“ ohledně třeba Ceny Evropské unie, kterou jsi na jaře 2021 (mimo jiné autory z různých zemí EU) získala. Je to proto, aby sis zachovala odstup?

Nevím, v jakém kontextu jsem se o tom takhle zmínila… takže těžko na to reagovat. Odstup je asi podstatné si zachovat – takzvaně se ze sebe nepodělat. Koneckonců žádná cena není důvodem, proč píšu. Je to skvělým bonusem, kterého si vážím, a nemůžu popřít, že mi to udělalo velkou radost. Ale zároveň ceny rozdávají lidi, kteří mají svůj názor, jsou to individua. Z knih, které se ten rok sejdou, těm vybraným individuím zrovna něco sedne a vyberou to. Možná jsem tedy tím, že nechci působit „namyšleně“, spíš myslela „nevděčně“. Protože vděčná jsem, ale dost dobře si uvědomuji, že kdyby složení poroty bylo s jiným vkusem, asi bych to pravděpodobně nevyhrála. Vůbec ale nejsem proti oceněním. Literární ceny jsou fajn, protože toho vychází mraky, takže se díky nim i lépe orientuje na knižním trhu.

Je v pořádku, když je oceňování knih přímo napojené na knižní trh? Není to střet zájmů, jak říkáš, mimo tu „reálnou hodnotu“?

Jen do určité míry. Pořád jsou komerčnější tituly prodávanější než ty, které vyhrály nějakou cenu, takže to není tak rozhodující. Že si tady pár lidí vybere několik titulů, ocení je a ty se pak lépe jeden rok prodávají, podle mě vůči ostatním knížkám nefér není, nebo se spíš tak na to podle mě pohlížet úplně nedá. Mám zkušenost, že Cena EU za literaturu prodejnosti mých knih pomohla a stoupnul rapidně zájem o překlady, ale kdybychom to porovnali třeba s nějakou letošní autobiografií youtubera nebo novým románem mainstreamovějšího autora, tak rozhodně nemám nejvyšší prodejnost.

Jak ses změnila, když porovnáš Lucii Faulerovou jako autorku Lapačů prachu (Torst, 2017) a Smrtholky (tamtéž, 2020)? V rozhovoru pro Vltavu ses zmínila, že tvá prvotina byl svého druhu naratologický experiment. Dovedeš se odstřihnout od literární vědy?

Při psaní první knížky jsem sice byla asi ovlivněná tématem, kterému jsem se věnovala v doktorandském studiu, ale neřekla bych, že vznikla jen kvůli tomu. První poznámky k Lapačům jsem si dělala ještě předtím, než jsem na doktorát šla. Každou tu knihu jsem psala jinak, protože jsem se pokaždé nacházela v jiném rozpoložení, prvotina byla horečnatý stav a druhá knížka toho ode mě nějak víc chtěla. Nedokážu zhodnotit, jak jsem se změnila, spíš se asi změnila doba, ve které jsem osobně byla, a ta logicky ovlivňuje to, o čem uvažuju, jak o tom uvažuju. Ale motivace a přístup k psaní mám podobný asi teď jako tehdy: Cítím potřebu se zabývat daným příběhem a nějak ho vyprávět. V něčem ale ty dvě autorky asi byly jiné. Třeba když jsem byla na zkoušce Lapačů prachu, které teď hrají v Dělnickém domě v Brně, tak jsem si říkala, že jsem tenkrát musela být hodně „v prdeli“, když jsem to psala. Teď už bych to takhle nenapsala, byla jsem trochu „na dně“ a zároveň samotné psaní mě na to dno házelo. Ždímalo mě to a bylo to pro mě strašně bezútěšné. Smrtholka má podle mě jiný nádech, ale to možná budu schopná zhodnotit až za pár let s větším odstupem.

A co chystáš teď?

Teď s mým mužem a režisérem Martinem Krejčím píšeme scénář k celovečernímu filmu… Je to pro mě něco úplně jiného, protože píšeme společně a protože scénář není literatura, byť jsem si myslela, že to od sebe zas tak daleko nemá. Zároveň se mi pomalu něco rozbíhá v hlavě, co zatím ale nemá jasné obrysy… Nechávám to běžet a občas si zapisuju poznámky.

Do určité míry je každé psaní terapie. K čemu ti jsou ony „hříčky“ v textech? Všiml jsem si, že jsi docela hravá vypravěčka.

No pro zábavu, pro čirou radost.

Takže je to hygiena.

Je to zvědavost, co mi jazyk umožní. Jak může psané slovo nahradit smysly, zkrátka čirá radost z krásy češtiny. Zjišťování toho, co zmůže literatura. A zároveň mě baví, když to má ve vyprávění i další funkce než jen hříčka pro hříčku.

Není možné si nevšimnout onoho „huhlání“ [vypravěčka knihy má překousnutý jazyk, pozn. red.] ve Smrtholce. Trénovala sis to?

Jo. Protože jsem si vzpomněla na hodiny fonetiky a uvědomila jsem si, že když nebudu mít špičku jazyka, tak nebudu moct vyslovit nějaké hlásky. Vypsala jsem si celou abecedu a podle toho jsem dávala dohromady ty repliky.

To jsi postupovala vědecky. Co ale docela „nevědecké“ hranice mezi sugestivností a autobiografičností? Sedělo by ti odhodit všecky své vypravěčské stylizace?

Myslím, že ne, protože to by mě tolik nebavilo psát. Mě totiž třeba nebaví vést si deník, několikrát jsem to zkoušela a jsem při tom úplně nepochopitelně svázaná pravidly nebo spíš představou, jak by měl vypadat a jak bych to měla napsat a chronologicky a co nejpřesněji, a přitom se mi úplně vytrácí chuť psát. Nevidím pro sebe smysl si to jen zaznamenat. Netvrdím, že v mých knížkách není nic z mého života, ale nebavilo by mě držet se jen toho. Přijde mi, že větší očisty dosáhnu tím, že píšu fiktivní příběh a snažím se vžít do jiné postavy než do sebe.

Co myslíš „absurditou bytí a nebytí“, jak jsi v jednom rozhovoru zmínila? Je absurdita vynález posledních pár desítek nebo stovek let, nebo tu byla vždycky? Naživo působíš dost optimisticky, proto mě zaskočilo, kde se v tobě takový negativní rejstřík bere…

Myslím si, že je to mimo kategorii optimismu a pesimismu… Podle mě tu ta absurdita a přemýšlení o ní bylo dávno, v pravěku asi měli jiné starosti, ale ve starověku se tím filosofové už zabývali. Vždyť absurdita bytí a nebytí souvisí s hledáním smyslu života. A jakmile se nad tím smyslem víc zamyslím, skončím u toho, že je ve své podstatě absurdní o tom přemýšlet a najít nějakou odpověď.

Fascinuje mě tvé důsledné psaní pod vlivem hudby. Když se ptám jiných autorek či autorů, zda při psaní poslouchají nějakou hudbu, často se mi zdá, že si v duchu ťukají na čelo. Čím to, že tě hudba tolik oslovuje? Zmínila jsi rytmus – ve Smrtholce je to v těch vlakových citoslovcích až hmatatelné. Ale co melodie či celková nálada? Vstupují ti tyto elementy do vyprávění?

Jako malá jsem si na kazeťák nahrávala z rádia písničky, co se mi líbily, byla jsem hudební sběratel, zvyklá pořád něco poslouchat. A dnes to mám stejně. A protože jsem vyrůstala dlouho se svým starším bráchou a ségrou v jednom pokojíčku, tak v době, kdy mí vrstevníci vyrůstali na Dádě Patrasové a Šmoulech, tak já vyrůstala na tom, co si pouštěli mí sourozenci – Nirvaně, The Cranberries, nebo soundtracky k Poslednímu mohykánoviStatečnému srdci znám díky bráchovi nazpaměť. Soundtracky jsem si vlastně v docela nízkém věku oblíbila i já, všímala jsem si, jak to spoluvytváří, nebo dokonce mění atmosféru scén. Tak možná proto je to pro mě tak přirozené s hudbou při psaní počítat, je pro mě inspirativní. Při některých skladbách vidím situaci, jiná jsou jako zakonzervovaný pocit, co potřebuju zachytit, a jiným jsem dedikovala celou svoji knihu, protože ve mně rezonují, jako kdyby byly hudebními adaptacemi mojí knížky. A pak samozřejmě řeším rytmus i víc formálně, zvukomalebnost slov, tempo vyprávění… je to pro mě ale celé vlastně spíš intuitivní, než že bych převáděla nějakou naučenou teorii do praxe.

Nedávno jsme ve Tvaru otiskli sloupek [„Komu zvoní vesmír“, publikováno v čísle 15/2021, pozn. red.], ve kterém kolega Lukáš Senft zmiňuje Pythagora, jenž tvrdil, že hudba je přítomná úplně ve všem, že vesmír je hudební rezonance a „hudba sfér“ že je podstata všeho. Není to tím, že se vracíme k podstatě?

To jsi na mě už příliš chytrý a mně k tomu chybí nějaké znalosti… Ale podle mě nám hudba beze slov nechává širší pole interpretace, hlubší prostor pro ponor.

Jen jsem se zasnil. A kdy a kde se nejraději noříš do tvorby?

Denní dobu ani místo přesně dané nemám. Potřebuju na to klid a většinou tedy hudbu, ale jestli si ji pouštím do uší dopoledne v příjemné kavárně nebo večer ve svojí pracovně, to je mi celkem jedno. Spíš je u mě důležité nějaké vnitřní nastavení, které nedokážu nijak naprogramovat, to samo… a ovlivňuje to pak to, jestli sednu a chrlím, nebo sednu a cítím, že to moc nejde. Nejsem disciplinovaná ani rituální autorka, nemám to tak, že v devět hodin po procházce tři hodiny píšu a popíjím u toho čaj. Ale tuším, že se tohle budu muset trochu přeučit. Narodí se mi dítě a hádám, že usednout k psaní, kdykoli to tak „budu cítit“, nebude dost dobře možné.

Zaujalo mě, že se zajímáš o různé kouče a duchovní guru. Ve tvé Smrtholce je to jeden z páteřních motivů. Je dnešní člověk opravdu tak zranitelný, že new-age apod. semináře sám potřebuje, nebo je jen více manipulovatelný PR rétorikou triků, které na ně lákají? Dá se sebeobrana, tj. kritické myšlení trénovat?

Na úvod té první otázky – odpověď samozřejmě nevím, sama si na to téma otázky spíš pokládám, než zodpovídám. Ale těžko říct, jestli je tak zranitelný dnešní člověk… Možná to tak s člověkem bylo vždycky, jen dřív ho v něčem upevňovala víra, dnes jsou to víc šamani a zavíračka do tmy. Dřív byl autoritou bůh a zdroj naší síly nebo našeho neštěstí se dával něčemu vyššímu, a teď je tu spíš snaha vnímat to vyšší sám v sobě. Což může v člověku generovat větší zodpovědnost za vlastní činy, ale zároveň to taky může zasmrádnout narcismem.

Kritické myšlení se rozhodně dá trénovat, ale musí se to zavést už do základních škol, a taky by se to mělo odrážet ve výchově. A to i v té úplně rané. Ale nedokážu říct, na kolik procent se v tom dá být úspěšný. Někteří lidi možná kvůli nějakému svému omezení nebudou schopní kriticky uvažovat nikdy a třeba za to ani nemohou. Fake news asi taky jen tak nezmizí…

Možná je ten balanc cesta ke zdroji?

Možná moje, že to hledám v sobě, protože jsem sama labilní, i v tom souboji dobra se zlem. Asi to nemám jen já, jen to každý pojmenovává jinak.

Chviličku.
Načítá se.
  • Lucie Faulerová

    (1989), prozaička, scenáristka a editorka. Vystudovala bohemistiku na Univerzitě Palackého v Olomouci a poprvé se představila jako spolueditorka – mj. s Kateřinou Šedou, Alešem Palánem – antologie rozhovorů, reportáží a příběhů ze sociálně vyloučené ...
    Profil
  • Vojtěch Němec

    (1983, Cheb), literární publicista, kritik, prozaik a příležitostný esejista či básník. Časopisecký a nakladatelský redaktor. Autor sbírky povídek Mozkobouře (Pro Libris, 2005), novely Uroboros (vl. nákl., 2008), románu Opus pictum ...
    Profil

Souvisí

  • Lucie Faulerová

    Smrtholka

    Pán v bílý košili říká, že si o tom zazpíváme, že si to totiž zpívají lidi po celým světě, že možná díky tomu pochopíme, jak je to očistnej proces. Paní ve žlutých šatech jde pro futrál s kytarou. Madla si opět pomaličku zasouvá pěst do pusy.

    Beletrie – Próza
    revue Ravt 8/2021
  • leheckova_uprav
    Mladá krev
    Rozhovor s Hanou Lehečkovou

    Člověk je osamělá bublina plující vesmírem

    Ptá se Vojtěch Němec

    Když píšu, nemusím psát nutně o situacích, jež jsem sama zažila, ale musím v sobě najít pocity, které ta postava v daný moment prožívá, a z nich vycházet.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 1/2021
  • 07_zikmund
    Cena Susanny Roth
    Rozhovor s Janem Zikmundem

    Talentované překladatele registrujeme i v Číně a Japonsku

    Ptá se Vojtěch Němec

    Obecně se soutěžící dají rozdělit do dvou skupin: na bohemisty, kteří se k soutěži dostanou během studia na univerzitě, a pak na ty, kteří sice bohemistiku nikdy nestudovali, ale jsou bilingvní, například proto, že mají jednoho z rodičů z Česka.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 19/2020
  • 03_daniel_hradecky
    Emil Juliš
    Rozhovor s Danielem Hradeckým

    Epika nechť bije lyriku

    Ptá se Vojtěch Němec

    Prožívám svůj život jako nekonečný, zmáhá mě strašná únava, a to mi není ani padesát, jak se to děsně vleče.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 17/2020
  • Limonov

    Limonov byl přesvědčen o tom, že přízemní šosák nerad cestuje. Cožpak ale nejsou mezi námi i pijavčí „šosáci“, kteří obletěli celou zeměkouli, toto své světáctví zvěčňují na síti, a ještě to stihnou dobře prodat korporacím?

    Drobná publicistika – Ohlédnutí
    Z čísla 11/2020