T. S. ELIOT

Ráno u okna
Ve sklepních kuchyních zní řinkot ranních talířů
a při okrajích prochozené ulice
tuším už i ty vlhké duše služek,
jak otupěle klíčí u domovních vrat.

Chuchvalce hnědé mlhy vrhají až ke mně
zkreslené tváře ze dna ulice
a strhnou ženě s blátem na sukni
bezděčný úsměv, který pluje vzduchem
a vytrácí se nad úrovní střech.

(1914, přeložil Jan Zábrana)

Daniela Vodáčková

Rozpomínám se na ráno, kdy mi Adam Borzič poslal tuto báseň. Bylo to obzvlášť krásné ráno a odvíjelo se už od počátku dobře. Nemívám problém s tím vstát brzo, ten den jsem vyšla z domu ještě dříve než obvykle, potřebovala jsem se cítit celistvá a připravená. Čekal mě náročný den, a tady shledávám, kromě toho rána samotného, druhou spojnici s textem. Šla jsem jít učit pečovatelky seniorů, ženy, které jsou všestranně nápomocné a dost tvrdě pracují. Se svými kolegy jsem připravila kurz, jehož cílem je rozvíjet dovednost paliativního opatrovnictví právě v této službě. V oblasti péče o seniory je to potřebná, ale ještě dosud ne zcela uchopená sféra. Klienty této služby jsou přitom velmi staří lidé, kteří by rádi žili a dožili doma. Občas o předpokládaném konci svého života potřebují mluvit. Také je obvyklé, že se zdravotní stav těchto křehkých lidí často rychle zhorší. Otevírá se tedy řada důležitých témat, a všichni u toho mívají pochopitelně dost obav. Jednou z hlavních starostí bývá, kdy, co a jak říkat. Těžké téma pro pečovatelky, které nejsou školené v takovýchto dovednostech a ani v sebereflexi. Jejich klienti ale potřebují zralý, lidský, a přitom profesionální přístup. Vymysleli jsme s kolegy šetrné laskavé postupy, které dokážou pečovatelky bezpečně donést k vlastním prožitkům. Aby se přitom dokázaly soustředit na obojí – vlastní prožívání i užitečné kroky –, hrajeme jim takové modifikované divadlo. Předvádíme, na jejich přání, různé situace: Klient například říká:

Já vím, že už tady dlouho nebudu, ale neříkejte to dceři, aby se netrápila.

A druhý den zmíněná dcera říká pečovatelce:

Ona maminka se tak zhoršila, bojím se, že už to nebude dlouho trvat, ale dělám před ní jakoby nic, hlavně aby jedla…

a my s kolegy hrajeme pečovatelky, seniory i členy rodiny, zkoušíme a ukazujeme různé možnosti. Skutečné pečovatelky oceňují, že předvádíme my, a ony se mohou jen dívat a do hraní vstupovat jen opatrně, takže se u toho pořád cítí bezpečně. Jejich prožitek bývá silný, opravdový, vede k zážitku „aha“ a mívá katarzní účinek. A to je třetí, nepřímá, spojnice s básní. Klíč k ní nacházím například v Eliotově eseji „Hamlet a jeho problémy“.

Jde o Eliotův pojem „objektivní korelát“. Zcela otevřeně říkám, že mě k tomuto bodu navedl Adam:

V umění lze určitou emoci vyjádřit jedině tak, že pro ni nalezneme objektivní korelát, tedy určité předměty, situace či řetězce událostí, které budou vzorcem právě pro tuto emoci. A právě tuto emoci pak okamžitě pocítíme, budou-li dána určitá vnější fakta vyúsťující ve smyslovou zkušenost.

Báseň samotná přináší několik obrazů, které jsou „obsazeny“ silnou emoční energií. Zastavím se u čtyř: „Ve sklepních kuchyních zní řinkot ranních talířů.“ Těžké a depresivní brzké ráno, nepříjemný hlukový vjem, který se děje pod úrovní terénu. Pokud lidské vědomí začíná v přízemí, tento vjem přichází z hloubky nevědomí a připomíná něco nepříjemného, hlučného a rušivého, rozhodně to není nic, co by v tuto chvíli už slibovalo vůni kávy s croissantem. Básník se může cítit stísněně i se zlobit, že byl vyrušen. „Vlhké duše služek“ – Co je jim? Jsou uplakané? Je to erotická představa? Jsou zamokřené od nekonečného nádobí? Jsou „oslizlé“ necitlivými požadavky svých zaměstnavatelů? „Jak otupěle klíčí u domovních vrat“ – Kruté, říkám si, mám na Eliota zlost. Měl v tu chvíli zlost také? Jde o sociální výčitku? Jde snad o nějaký druh autorova strachu?

Chuchvalce hnědé mlhy vrhají až ke mně
zkreslené tváře ze dna ulice
a strhnou ženě s blátem na sukni
bezděčný úsměv,

Na ulici je tmavo, nevlídno, tak hnusně, až se tím sama depresivní energie spotřebovává a odplouvá.

Eliotova strategie „objektivního korelátu“ je vědomá. Není to disociace od prožitku (racionalizovat emoce, uzavřít se před pocity), je to něco jiného. Autor vlastní emoce v básni představuje vědomě z bezpečné vzdálenosti – jsou přehledné, konkrétní, hmatatelné. Jsou modulovatelné, a tak, po jejich externalizaci, je básník může o něco bezpečněji uložit zpět – v utříděné a méně bolestivé podobě. A přesně tak jsme zcela cíleně postupovali i my v naší „hře na pečovatelky“.

Úplnou koncovku tomu dala má přítelkyně, která si kurz od nás objednala:

Ta báseň popisuje situaci našich pečovatelek před kurzem. Teď jsou si jistější, cítí péči o sebe sama a snadněji o sobě mluví.

Uzavírám si to tak, že i když „eliotovská“ strategie byla zachována, vytvořili jsme, a jsem tomu ráda, jakési antidotum k této básni.