YVETA SHANFELDOVÁ

* * *

někdy, když učím, slyším, jak po domě chodí duch
Italský koncert
volná věta meditace
každodenní úkony mi nosí útěchu

To rodinné ikony žebrají. Minulost, sladká polyfonie
vzrušení, sklízí utrpení v tmách.

(Z cyklu „Máma“, Skromná místa nespaní, 2020)

Daniela Vodáčková

Větu „Hudba je krásná“ užíváme v mém pěveckém kvartetu jako válečný pokřik, zoufalý povzdech i ironickou připomínku. Nevím, proč zrovna touto formulací začínají na letních hudebních kurzech někteří muži konverzaci s ženami. Zjištění, že hudba, zejména její studium, má také svou temnou tvář, náročnou a krutou, přivedlo nejednoho studenta hudebních oborů na hodiny psychoterapie (v lepším případě).

Ve třinácti letech jsem pochopila, že mě uchvacuje především hudba rané a pozdní renesance (v té době jsem to neuměla ještě takto definovat) a rozhodla jsem se, že za tím systematicky půjdu. Vyhnula jsem se přitom, možná pro nedostatek talentu, ale myslím si spíš, že jsem se naštěstí neocitla včas na správném místě, studiu na konzervatoři. Později jsem si našla učitele v Holandsku a Německu, založila dva komorní ansámbly a bez vnucených bolestí, které nám způsobují umělecké školní instituce, jsem se se svými přáteli usadila v oblasti „poučené interpretace“ staré hudby. Tím nechci říct, že by má cesta byla bezbolestná. Studium hudby, pokud to myslíme vážně, vždy nějaké utrpení s sebou nese. I já jsem se dost naplakala.

Nedá mi to, občas nějakou báseň věnuji hudebním tématům, vyhýbám se přitom vzletným i jinak nebezpečným formulacím, které by snad mohly vytvořit dojem, že snad chci říct, že by hudba mohla být krásná.

Nedávno jsem se osobně seznámila, na dálku, kterou dělí oceán, s Yvetou Shanfeldovou, básnířkou a klavíristkou. Nedalo mi to a – kromě jiných věcí – potřebovala jsem se jí ptát na její názor na hudební témata v básních. A samozřejmě mě především zajímalo, zda ona sama jako hudebnice v básních o hudbě píše. Na rozdíl ode mě je v tom zdrženlivější. Je to možná tím, že hudba je její profese anebo i tím, že jako studentka hry na klavír prošla náročným drilem, její cestu k radosti z hudby komplikuje více životních okolností. Explicitně o hudbě Yveta píše sporadicky. Nasměrovala mě na jeden z mála takových textů, báseň, v níž určitou roli hraje pomalá kontemplativní věta (andante) v Bachově Italském koncertu. Mám za to, že v tomto textu je přesně zachycena ona ambivalence spočívající v různých a možná i dost protikladných typech prožitku.

Yveta říká, že to, co ji jako autorku zajímá mnohem víc, je hudba v básni samotné. Yvetiny básně jsou akustické. Kromě zvuků v nich často hraje důležitou roli coby určitý druh zvuku i ticho, různě (a dle mého precizně) pojmenované:

hřbitov, hřbety hrobů, hřeby
hřejí a udržují táhlý tón tich;
(Skromná místa nespaní, s. 15)

rytmy, které jako každá živá bytost přirozeně tvoříme a jimiž jsme také utvářeni – dech, mrkání, pulzace živých tkání, rytmy zdraví i rytmy nemoci:

ležet, vstát, hroutit se, cirkadiální rytmy
v rytmu bušení a tepání
meditace, průchody mezi stavy
šedo-bíle

hrdlička na schránce.
(tamtéž, s. 29)

Z autorčiných básní slyšíme echa, slova se vzájemně odrážejí, narážejí na sebe, rozezvučují se navzájem i rozprskávají a tříští se o sebe, slyšíme jejich souzvuky i disonance,

jak tam stály stromy, ztráty
bubny pršely jak překlepy
vertikální vrypy rybí skály
smyšlených bicích laviček
(tamtéž, s. 12);

slova i hra s jejich zvukem navracejí prožitek směřující k počátku života, k dětství, období, které rytmizovaným a předpojmově zvukově utvářeným obsahem zve k historickému a hlubinnému uchopování akusticky pocitových vesmírů.

Těším se, že s Yvetou v povídání o hudbě v poezii budeme pokračovat, navzdory tomu, že obě tušíme, že to přinese i různé odstíny a stíny.