Milé čtenářstvo Tvaru,

po tematickém čísle o Bondym je tu netematická osmnáctka v tomto štířím čase. Listopad je divný, divný měsíc. Temný měsíc, z jehož soumračných vod vylézají prapodivné přízraky, měsíc, na jehož počátku reflektujeme smrt. Když přemýšlím nad aktuálním číslem, říkám si, že nás listopadově nabádá ponořit se s citem do hloubky. Rozhovor čísla nám poskytla polská spisovatelka Martyna Bunda, která byla letos hostem Světa knihy a pro Tvar ji zpovídala Lucie Zakopalová. Bunda je autorkou prózy Bezcitnost, která byla nominována na významnou polskou literární cenu Nike. Sága pojednává o traumatických válečných zkušenostech kašubských žen, které zažily znásilnění ze strany Rudoarmějců. Podle Bundy je ovšem její kniha o citlivosti, jež těmto ženám pomohla přežít. Velmi mě oslovuje, jak Martyna Bunda hovoří o senzitivitě jako o základní hodnotě tváří v tvář budoucnosti, a tak si neodpustím odcitovat její poslední odpověď z rozhovoru celou:

Před našima očima se zhroutila představa, že rozum a racionalita jsou lékem na zlo a násilí. Zkuste si přečíst texty pionýrů osvícenství, například v Polsku ceněného českého myslitele a pedagoga Jana Amose Komenského nebo jeho přítele Samuela Hartlieba, intelektuálního otce The Royal Society v Londýně. Vkládali velké naděje do rozumového rozvoje společnosti. To se bohužel nesplnilo. Nejde samozřejmě o to, abychom rozum zavrhli, moderní věda je neuvěřitelná, ale musíme rozšířit horizonty našeho myšlení. Žijeme v době dalšího přelomu a potřebujeme autentickou citlivost, abychom tu krizi, která přijde, přežili. Myslím si, že návrat k podstatě, k vlastní duchovnosti a ponoření se do hloubky je jedna z cest. Určitě se ale nemůžeme omezit jen na meditaci a kontemplaci bez konkrétních činů. Nevím, nakolik Češi vědí, co se děje na polsko-běloruské hranici. Jsem v duchu s těmi, kteří tam jeli, aby pomohli konkrétním lidem. Projevená citlivost nás duševně rozvíjí.

Z dalších textů upozorním na mimořádný esej Jakuba Chavalky „Resentiment z podzemí“ věnovaný Dostojevskému (a částečně i Nietzschemu). Tímto ponorem do podzemí připomínáme kulaté klasikovo výročí – 11. listopadu oslavíme dvě století od narození tohoto velikána. Většinu knih Fjodora Michajloviče, ke kterým jsem se dostal, jsem četl v chorvatských překladech v letním otcově domě. (A nikdy jsem nezjistil, proč se mi v chorvatštině čtou jeho knihy lépe než v českých překladech.) Každopádně jsem miloval ty výpravy do pekel i nebes lidství. Pamatuji si, že na konci Idiota jsem halucinoval, při četbě Zločinu a trestu prožil (jako snad každý vnímavý čtenář) čistokrevný děs, zda i ve mně se neskrývá potenciální vrah. S Aljošou a starcem Zosimou jsem zatoužil stát se světcem a cítil, že mezi pádem do hlubin rozvratu a výstupem na nebesa existuje dialektická vazba. Ivan mě naučil nikdy nevěřit žádné světové harmonii, pokud je podmíněna slzami i jednoho utýraného dítěte. Dnes, z určitého odstupu, mě jeho dílo něčím i trochu znervózňuje a uvědomuji si, že i jeho postava vrhá stín.

Přeji vám hluboké čtení.