Začátkem tohoto roku u příležitosti 10. výročí hnutí Occupy Wall Street napsal Matěj Stropnický minisérii textů, v které shrnoval, analyzoval a komentoval toto hnutí (Tvar 5, 7 a 11/2021). K jeho textům bych chtěl přidat pár poznámek o několika dalších zajímavých a relevantních aspektech Occupy, jak jsem je poznal na vlastní kůži, když jsem byl jeho aktivistou. Zážitky navíc pocházejí z jednoho z protestních táborů daleko od toho původního v parku Zuccotti na Manhattanu, na který se zaměřuje Stropnického analýza.

Jak Stropnický naznačuje, Obamovo rozhodnutí zachraňovat hlavně banky a víceméně ignorovat lidi (což Joe Biden v nynější ekonomické krizi způsobené pandemií covidu–19 nedělá), pomohlo vytvořit podmínky ke vzniku hnutí Occupy. Jako kdyby se Obamův slavný slogan pro prezidentskou kampaň „Ano, můžeme!“ zvrhl v „Ne, nemůžeme – alespoň ne pro vás“. To vyvolalo odpor na levici, včetně mnoha Obamových stoupenců, a v kombinaci s obecným hněvem a pocitem ekonomické nejistoty vytvořilo sud s prachem, který pak zapálila malá skupina anarchistů, když 17. září 2011 založila kemp v parku Zuccotti. Hodně z nás v provinciích (tj. v těch částech USA, které se nacházejí mimo New York City) si díky stále častějším reportážím v mainstreamových médiích povšimlo, jak se ke kempu přidávaly tisíce a tisíce lidí, kteří tam navíc experimentovali s přímou demokracií. Inspirováni tím, co jsme viděli, začali jsme plánovat vlastní tábory.

Ochota bivakovat v parku a riskovat zatčení

Chronologie těchto táborů se však od New Yorku nutně lišila. Zatímco na Manhattanu „nultá fáze“ (jak to označuje Stropnický), v níž aktivisté, kteří usilovali

o vytvoření hnutí odporu proti dopadům finanční krize předešlých let,

akci plánovali a proběhla v létě 2011, naše nultá fáze Occupy Tucson (v Arizoně) začala v týdnech následujících po 17. září. V té době však už bylo Occupy Wall Street v první fázi, když obsadilo park Zuccotti, a již na začátku října bylo ve své druhé fázi, což je, slovy Stropnického,

nejúspěšnější fáze hnutí, jediná, během níž se stalo hnutím v pravém slova smyslu, přestalo být omezeno na okupující v parku, ale dokázalo v širší společenské alianci mobilizovat několik set tisíc lidí.

Naše první fáze však začala až 15. října, což bylo dohodnuté datum (samozřejmě konsenzem), kdy jsme obsadili pečlivě vybraný park v centru Tucsonu.

Byla to pozoruhodná a zcela nová věc, jako by se energie a spontánnost aktivistů v New Yorku šířila po celé zemi a 15. října dorazila do Tucsonu. A když přišel ten den, byla to zkušenost, o které jsem já – občasný aktivista, který vyrostl „v dlouhém stínu“ studentského a protiválečného hnutí šedesátých let a hnutí za občanská práva – předtím jen slyšel, převážně od aktivistů starší generace, když vyprávěli o „the sixties“ jako o zlaté době aktivismu. Jinými slovy: Obyčejně je v Tucsonu, jak jsem už napsal v článku „Příběh dvou Occupy“ (A2 8/2013),

obtížné dát dohromady pět lidí, kteří by se postavili na roh ulice s transparenty proti nerovnosti příjmů nebo korupčním praktikám bank. Najednou tu však bylo několik stovek lidí, kteří nejen ochotně demonstrovali, ale byli ochotni bivakovat v městském parku a riskovat zatčení policií.

Jak jsem také v článku poznamenal, byla to jiná situace, než za jaké hnutí Occupy Prague na jaře následujícího roku založilo protestní tábor na pražském Klárově. Přestože byl pražský kemp lépe postavený a uspořádaný než ten tucsonský (alespoň mi to tak připadalo, když jsem ho několikrát navštívil), u Occupy Prague naprosto chyběla spontánní energie a karnevalová atmosféra typická pro hnutí Occupy v USA.

Occupy Prague se pokusilo zakořenit ve zcela jiné půdě. Ne v tom smyslu, že by znechucení zdejší vládou bylo u Čechů menší než u Američanů. Kvůli škrtům, které zahájila vláda Petra Nečase, bylo možná i větší. Ale v týdnech před obsazením Klárova zahájily odbory a občanské iniciativy kampaň „Stop vládě“, v rámci které pořádaly akce ve formě demonstrací, osvětových besed nebo seminářů. Kampaň vyvrcholila demonstrací 21. dubna 2012 na pražském Václavském náměstí – týden před založením tábora Occupy Prague – a byla to dosud největší demonstrace po roce 1989. Dalo by se říci, že kampaň „Stop vládě“ vzala aktivistům Occupy Prague vítr z plachet. Nebo že ho připravila o „kritické množství“ energie a lidí.

Occupy neví, co chce?

V USA však neexistovala žádná podobná kampaň, nic, co by mohlo nasměrovat, organizovat, odklonit (nebo snad kooptovat?) tento potlačovaný vztek a potřebu akce. Obama byl přece demokrat a z pohledu většiny odborářů a aktivistů byl rozhodně vhodnější než jakýkoli republikán. Odbory a občanské iniciativy tedy váhaly s uspořádáním nějakého protestu nebo vzpoury (ačkoli později – opatrně a strategicky – hnutí Occupy krátce podpořily, ale pouze s cílem posunout Obamův program poněkud více vlevo).

Těm lidem, kteří se shromáždili v parku Zuccotti a poté v parcích po celé zemi, nebránily žádné předem vytvořené politické struktury nebo seznamy požadavků. Rozdíl mezi hnutím Occupy a kampaní „Stop vládě“ je nejpatrnější v otázce požadavků, protože když Stropnický nazval svoji minisérii textů „Hnutí bez požadavků“, měl konkrétně na mysli, že Occupy

nikdy neformulovalo politické požadavky, o nichž by šlo někam vyjednávat, nebo s nimiž by šlo do voleb.

Kampaň „Stop vládě“ oproti tomu nebyla ničím víc než velmi specifickým seznamem požadavků, konkrétně: 1) zastavení vládních reforem; 2) demise vlády; 3) předčasné parlamentní volby.

Taková svoboda od jakékoli konkrétní politické struktury nebo programu znamenala, že tradiční formy politiky byly rychle zavrženy a vznikaly vzrušující nové myšlenky, které v nás vzbudily nesmírné nadšení – pro ty, kteří jsou náchylní k takovému aktivismu jako hnutí Occupy (včetně mě), je přece snazší nadchnout se pro budování utopické společnosti než nahradit např. Nečase Sobotkou. Tímto způsobem se zrodila myšlenka městského parku jako „ostrova nové společnosti“, na kterém „nasloucháme všem hlasům“, nejsou žádní vůdci, veřejný sněm vládne konsenzem a postupy přímé demokracie jsou neustále diskutovány a vylepšovány.

Jako každá avantgarda, i hnutí Occupy trpělo nedorozuměními a mylnou charakterizací. Neexistenci „stranické platformy“ požadavků si mnozí vykládali jako „Occupy neví, co chce“. Nebo ještě hůř: Někdo se objevil na sněmu a představil vlastní stranickou platformu, kterou si vymyslel v domnění, že se toho jako ztracené děti dychtivě chopíme. Také skutečnost, že jsme byli hnutím, které se hrdě hlásilo k tomu, že je „bez vůdce“, budila značné nepochopení. Jak může fungovat organizace bez nějakého schopného lídra, který by dělal kritická rozhodnutí a dával nám příkazy?

Ale navzdory skutečnosti, že hnutí Occupy tvořila spousta hádavých a neústupných lidí z různých ekonomických a kulturních prostředí, to nějak fungovalo – a možná i k překvapení mnohých z nás. Je jistě pravda, že přímá demokracie může být vyčerpávající, a nelze popřít, že když je shromáždění větší než několik stovek lidí, vznikají strukturální problémy. Ale tehdy a tam to nejen fungovalo, ale jakákoli alternativa se stala nemyslitelnou. Můžu říct, že ještě dlouho poté, co jsem byl součástí Occupy, mi připadaly tradiční politické skupiny s jejich strukturou „shora dolů“ docela divné a nepochopitelné.

Od bezdomovců k Trumpovi

Dalším překvapením, o kterém se Stropnický zmiňuje jen stručně, bylo silné napojení Occupy na problém bezdomovectví. Abstraktně jsme samozřejmě věděli, že bezdomovci jsou nejen součástí oněch 99 procent [„We are the 99 Percent“ – „My jsme těch 99 procent“ bylo heslo, kterým se vymezovaly různé skupiny amerických obyvatel vůči jednomu procentu těch nejbohatších a vyjadřovaly tak podporu hnutí Occupy, pozn. red.], ale také jejich nejvíce trpící součástí. V parcích se však abstraktní stalo konkrétním. Bezdomovci byli původními obyvateli těchto míst a někteří z nich Occupy silně podporovali a rychle se k hnutí připojili. Ale překvapující bylo, že krytí, které jim tábor Occupy Tucson poskytoval – tedy že najednou bylo možné v městském parku postavit stan, nechat v něm své věci přes den a potom v noci spát v bezpečném prostředí, a dělat to tak den co den –, bylo pro mnohé z „armády“ bezdomovců tak důležité, že jich do parku přicházelo velmi mnoho, ovšem k táboru se přidávali jenom kvůli tomu, aby nemuseli spát na chodnících, na poušti nebo v noclehárně, a nikoli proto, že by chtěli být aktivisty. Tak bezdomovci na jedné straně vytvořili pro Occupy další nemalé logistické problémy, ale na druhé straně někteří z nich hráli v táboře klíčovou roli. Ovšem bezdomovci byli nablízku, ale takzvaní obyčejní lidé daleko, převážně na předměstích, a proto se pozornost hnutí začala přesouvat od původní široce založené ekonomické agendy „We are the 99 Percent“ nejen k záležitostem přímé demokracie, ale i na konkrétnější problémy, mezi něž patřilo např. postavení bezdomovců nebo (v Arizoně) boj proti některým drakonickým protiimigračním zákonům, které v té době projednával zákonodárný sbor státu.

To vše zdůrazňuje důležitost Stropnického závěrečné otázky. Přijímá argument Davida Graebera, že Occupy změnilo myšlení lidí a ukázalo nám, jak by mohla vypadat skutečná demokracie, ale pak se ptá:

Nebylo jeho cílem přeci jen změnit spíš materiální podmínky lidí, než o tom veřejně diskutovat?

Na což bych odpověděl: Ano, bylo to tak. Ale také bych polemizoval, že je tu jisté dilema, které se můžeme pokusit řešit dalším porovnáním hnutí Occupy s programem „Stop vládě“. Occupy se svou neomezenou kreativitou generovalo velkou energii, z níž podstatnou část následně politicky promarnilo. Kampaň „Stop vládě“ naopak generovala málo spontánní energie, ale byla dobře organizovaná a neplýtvala energií, která do ní byla vložena. Occupy zlomilo kouzlo neoliberálního řádu a pomohlo vytvořit podmínky pro inspirativní prezidentskou kampaň Bernieho Sanderse, Demokratická strana se stala poněkud méně neoliberální, ale nakonec byl prezidentem zvolen oligarcha Donald Trump. „Stop vládě“ s pomocí politických skandálů přispělo k odstranění škrtů a zmenšení vlivu politických stran ODS a TOP09, ale nakonec se premiérem stal oligarcha Andrej Babiš.

Co to všechno znamená? Možná toto: Bez ohledu na politickou strategii stojí mezi námi a cílem ekonomické spravedlnosti mnoho překážek (v tomto případě zejména ono „jedno procento“).