Případný čtenář do češtiny nedávno přeložené básnické sbírky indiánské básnířky Ofelie Zepedy by mohl důvodně předpokládat, že autorka míní její název – Síla oceánu: básně z pouště – ironicky. Jakou moc přece může mít oceán nad příslušníky národa Tohono O’odham, kteří žijí v arizonské poušti, tedy v „Zemi, které se oceán nedotkl tisíciletí“? Čtenář však nakonec zjistí, že oceán je vyvrcholením (tématem poslední skupiny básní ve sbírce) posedlosti autorky, vlastně posedlosti národa Tohono O’odhamů „vláhou“.

Takový zájem o vláhu snadno pochopí každý, kdo někdy žil na americkém jihozápadě. Tam je totiž tak malé množství vláhy, že její přítomnost, nebo dokonce už jen myšlenka na její přítomnost dostane člověka do povznesené nálady. Téměř po celý rok tu znamená vláha totéž, čím je slunce pro nebohé severní a střední Evropany v prvních teplých, slunečných jarních dnech, když se vrhnou do parků na lavičky a trávníky, jako by tak mohli naráz nahradit nedostatek slunečního světla nebo přesněji řečeno: vitamínu D po celé zimě. Ačkoliv titul sbírky odkazuje ke vzdálenému oceánu a některé básně ve sbírce vyprávějí o oblasti poblíž rezervace, kde se díky zavlažování pěstuje bavlna (např. „Muž, který se utopil v zavlažovacím příkopu“), odráží se tento důraz na vláhu především v básních o dešti. Jak sama Zepeda píše v úvodu:

Tak jako mí rodiče, i já jsem citlivá ke změnám počasí – zvláště k dešti. Nevím proč. Tak to prostě je. A tak mnoho básní v této sbírce je o dešti – dešti v poušti a jeho následcích.

Ženy se saguarovými bidly

Vidíme to v úvodní básni sbírky „Stahování mraků“, ve které protagonista sní o ženách s dlouhými bidly, jimiž stahují mraky, stejně jako o’odhamské ženy tradičně stahují ovoce z vrcholu osmimetrových kaktusů saguaro. Probouzí se kdesi v poušti vůní deště a „To poznání ho uklidní, otočí se / a spí dál“, dál sní „o ženách se saguárovými bidly na sklízení / zdviženými k nebesům“.

V další básni „O’odhamské tance“ se dozvídáme, že

Nastal čas obřadu
Tančit, zpívat, příchod deště přivolat
zemí tak znovu oživit;

v další s názvem „Ju:kĭ Ñe’i“ zní jediné řádky, které nejsou v o’odhamštině takto: „Budu ti zpívat písně deště. / Budu ti tančit tance deště.“ A v jiné, nazvané „Na:nko Ma:s Cewagĭ: Píseň mraků,“ se popisuje, jak se mraky vynořují a poté „Přibližují se v barvách černých / Náhle zčervenají a jsou tu.“

A v dlouhé básni „Vítr“ vzpomíná autorka na otce, jak sedával před domem a pozoroval přicházející vítr a těšil se z něho:

Takto se k němu mohl nejvíc přiblížit,
poznat jej, radovat se z něj a vědět, co přináší.

Říkával: „Uvidíš, až ustane vítr, / přijde déšť.“ Vyprávění básně poté přechází do tradičního příběhu o tom, jak se Vítr dostal do sporu s vesničany a byl poslán do vyhnanství, přičemž si s sebou odnesl své modré, červené, černé, bílé, suché a mokré větry a vzal také za ruku svého slepého kamaráda Deště. Brzy nato úroda vesničanů hyne, jejich zvířata mizí a oni sami trpí hladem a žízní. Lidé očividně udělali chybu, a „Jako po všech epochálních chybách bylo třeba / epochálních událostí, / aby se Vítr navrátil.“ Nakonec se jim to bohudík podařilo, a přestože při svém spěšném návratu Vítr zapomněl na modrý, bílý, červený a černý vítr, přinesl s sebou suchý, studený, mokrý a chladný vítr. A co je asi nejdůležitější, přišel s ním i jeho přítel Déšť.

Zepeda v těchto básních mluví o letních deštích, kdy na území Tohono O’odhamů (a v celé jižní Arizoně) spadne víc než polovina z toho mála celoročních srážek. Meteorologicky řečeno: Přicházejí každý rok, když se masy horkého vzduchu, které se drží nad Arizonou a velkou částí území Nového Mexika během května a června (tyto měsíce jsou velice suché a déšť ani nikdo neočekává), v průběhu července a srpna posunou na sever. Teprve tehdy může z Mexického zálivu nad jižní Arizonu proniknout teplý a vlhký vzduch. Horký vzduch z pouště, do které se neustále opírá nelítostné slunce, stoupá rychle nahoru, nyní ovšem na rozdíl od května a června obsahuje dostatek vlhkosti, ze které se ve vyšších a chladnějších vrstvách atmosféry vytvářejí bouřková mračna.

A právě zde se můžeme vrátit k básním Ofelie Zepedy a mluvit o něčem, co je všechny spojuje (kromě větru, mraků a deště), a to je naděje. Ta naděje, která přichází každé letní odpoledne a večer, naděje, že by mohlo pršet, že dojde k tomu podivuhodnému sestupnému proudění a přílivu studeného vzduchu z bouřkových mračen, po němž bude následovat déšť, jako by ženy skutečně mraky stáhly dolů.

Během července a srpna tato naděje určuje významným způsobem rytmus života. Samozřejmě jsme pořád v arizonské poušti, a ne v Indii, takže i když se jim říká monsoon rains (monzunové deště), nebude pršet ani každý den, ani na všech místech. Ale prší dost často, takže pokaždé, když v dálce nad horami člověk vidí stoupající bouřkové mraky, ví, že je tu naděje. Nemusí mít citlivost básníka ani hluboké propojení příslušníka národa Tohono O’odham s

Tou zemí horkého suchého vzduchu,
kde nebe končí v horách,

aby se při pohledu na tyto mraky zasnil a představil si, jak se v jejich horních vrstvách chladem srážejí páry, a upřímně doufal, že když mu bude štěstí nebo proudění vzduchu přát, tak zaprší.

O’odhamský Karel Hynek Mácha

Jsou to sice silné obrazy, dlužno však říci, že kdybych psal o sbírce Síla oceánu dříve, řekněme v roce 2019, kdy monzun proběhl normálně, pravděpodobně bych tento pocit nadějného očekávání vzal za samozřejmost a místo toho se zaměřil obecněji na problematiku vody v poušti, kde žijí miliony lidí, a současně bych asi přemýšlel, proč se Ofelia Zepeda ve své tvorbě nezabývá brutální intenzitou arizonského slunce; možná bych navíc zdůraznil určité překladatelské výzvy mezi o’odhamštinou, angličtinou a češtinou (např. u výrazu ku’ipad / harvesting stick / dlouhý saguárový bidlo, kterým ženy stáhly mraky). Za zmínku by stál také fakt, že Zepeda nejen píše poezii v o’odhamštině, ale také se jako pro-
fesorka lingvistiky (kolegyně Noama Chomského v jazykovědném oddělení na Arizonské univerzitě v Tucsonu) snaží zachránit svůj domorodý jazyk. K poslednímu bodu bych mohl autorku označit za o’odhamského Karla Hynka Máchu (prvního „moderního“ básníka ve svém mateřském jazyku), ale i za jakéhosi Josefa Dobrovského (je autorkou první gramatiky o’odhamštiny a spoluzakladatelkou Institutu pro výuku indiánských jazyků).

Tento text jsem ale nepsal na podzim roku 2019, začal jsem ho psát na podzim roku 2020, po létě, během kterého ani Vítr, ani jeho slepý přítel Déšť nikdy nepřišly. Jinými slovy: V roce 2020, poprvé za téměř sto let, monzun vůbec nebyl.

Zepeda líčí v úvodu sbírky, jak její matka a babička, když připravovaly jídlo ve venkovní kuchyni, často mluvily pohrdlivě o bouřkových mracích, které mat aṣ e-paḍe (zničily se samy),

To byly mraky, které se rozpadly bez deště. Byly to mraky, o kterých lidé říkali ‚aṣ t-iagogĭ‘ (jen nám lhaly).

A určitě byly v minulosti roky, kdy mraky pravidelně lhaly a jen málokdy naplnily svůj potenciál. Loni však bouřkové mraky neměly žádnou příležitost ani lhát, ani mluvit pravdu, protože se vůbec neobjevily. Oblast vysokého tlaku vzduchu se neposunula na sever, a tak se vlhký vzduch z Mexického zálivu, který umožňuje vytváření dešťových mračen, do Arizony nedostal. A právě kvůli jejich nepřítomnosti jsem si plně uvědomil – když jsem si tyto básně znovu přečetl koncem léta 2020 –, do jaké míry je nadějné očekávání deště základem básní Ofelie Zepedy. A obecněji: Je to základem samotné psychologie všech, kteří mají za úkol přežít arizonské léto.

Meteorologové nám říkají, že tlakové výše zabraňují výměnám

vzduchových hmot nad postiženou oblastí. Vzhledem k tomu, že počasí v oblastech tlakových výší a hřebenů vysokého tlaku vzduchu je v létě charakterizováno malou oblačností, vede za takových situací intenzivní ohřívání zemského povrchu slunečním zářením […] k postupnému růstu přízemní teploty a vývoji horké vlny. Vysokým teplotám a vývoji horkých vln napomáhá i sucho, které je pro tyto situace typické.

– viz Jan Kyselý a Jozef Pecho: „Horké vlny v měnícím se klimatu: otazníky zůstávají“ (Vesmír 91, leden 2012, s. 28–34). Červenec bez monzunových mraků a dešťů se stal nejteplejším měsícem, jaký kdy byl v Arizoně zaznamenán (nejen nejteplejším červencem). Tento rekord neměl však dlouhého trvání, protože srpen ho překonal (průměrné teplotní maximum v srpnu je 36,3° C, loni to bylo 41° C). A pak se září stalo nejteplejším zářím, jaké kdy bylo zaznamenáno. Místo nadějného očekávání normálního léta jsme měli čím dál víc pocit beznadějné marnosti.

Rekordní vedro a sucho se však neomezovalo pouze na jihoarizonské pouště. Zasahovalo do Kalifornie a Oregonu, a tedy i do ekosystémů s dostatkem biomasy (která v poušti chybí), což umožnilo vznik rozsáhlých požárů, jež v Kalifornii spálily území o rekordní velikosti 1,6 milionu hektarů. A tyto státy nám to brzy vrátily, protože kouř z tamních požárů stoupal vysoko do atmosféry a poté se vydal do Arizony. To způsobilo, že za poslední měsíc léta obloha zbělela. Obloha byla tak bílá, že i občasný malý oblak, který se dokázal vytvořit nad horami, na ní byl obtížně vidět, stejně jako byly téměř neviditelné i hvězdy – dokonce i na tmavé bezměsíčné obloze. Město i poušť sužované vytrvalým suchem a vedrem získaly tak navíc všudypřítomný vybledlý nádech, a když jsme z našich klimatizovaných domovů vyšli ven, měli jsme někdy pocit, jako bychom se vynořili z podzemního bunkru do krajiny nějaké post-jaderné apokalypsy.

Nebo v tomto případě jako bychom se vynořili do apokalypsy z důsledku globálního oteplování: Rok 2020, kdy bylo počasí opravdu velmi extrémní, byl zároveň 23. rokem nepřetržitě trvajícího sucha a stále se zvyšujících teplot, které jsou nyní široce připisovány změně klimatu. Pocit apokalypsy byl ještě prohlouben problémy, které jdou daleko mimo tematický rámec kterékoli z básní v Síle oceánu. Zahrnuje to samozřejmě pandemii covid-19, která zasáhla Arizonu tak intenzivně, že v červenci jsme měli v jednu chvíli nejvyšší míru případů nákazy novým koronavirem ze všech „států“ na světě. Následoval prodloužený lockdown, kvůli kterému se město často zdálo téměř vylidněné. Dále tu byly protesty, veřejné nepokoje a násilí, které se odehrály po celé zemi (včetně Tucsonu) poté, co policisté v Minneapolisu zavraždili George Floyda. A v neposlední řadě zlá předtucha, že by náš tehdejší šílený rádoby císař (Trump) mohl nějak vyhrát i další volby, nebo když prohraje (což jsme tušili správně), pokusí se výsledek zvrátit. Třeba i násilím.

Když Zepeda v úvodu ke své sbírce vysvětluje rytmus deště, který pravidelně přerušuje sucho v poušti, píše: „Déšť uvolní napětí v poušti. Úleva. Cyklus pokračuje.“ V apokalyptickém americkém létě roku 2020 nedošlo k žádnému uvolnění tohoto napětí a někdy se nám zdálo, že nejen cyklus mokra a sucha v arizonské poušti, ale i mnoho dalších normálních cyklů, na které se spoléháme, nebude pokračovat.