Váš románový debut Bezcitnost se odehrává v Kašubsku. Většina českých čtenářů asi nebude tušit, kde se nachází. Představíte svůj „rodný kraj“?

Upřímně řečeno, Kašubsko moc dobře neznají ani leckteří Poláci. Vybaví se jim folklór a typický vzor výšivky. Většina lidí také ví, že tam jsou jezera a hranici tvoří moře – a to je asi tak všechno. Kašubsko má vlastní, velmi svébytnou historii, odlišnou od většiny polských regionů. Už jen proto, že ve středověku ho pokrýval neprostupný prales a dodnes je tam divoká příroda. Ve střední Evropě už v té době existovaly vesnice, města a městečka, hradiště – krajina byla osídlená. Tady začínal hustý les a sem tam byly malé ostrůvky obydlené lidmi. V tom pralese začaly vznikat kláštery, mimo jiné kartuziánů, kteří přišli z Prahy.

Kašubové mají také odlišný jazyk…

Kašubština je příbuzná s polštinou a již neexistující polabštinou, patří tedy k západoslovanské jazykové větvi, ale pro Poláky není běžně srozumitelná, pokud nemají lingvistické vzdělání. Kašubové v sobě nosí mix slovanské, skandinávské nebo holandské krve. Je to země kolonizátorů, migrantů. Lidé přijížděli z různých míst na klášterní půdu, kterou mohli levně obdělávat, postavit si dům a žít. Byl to region, kde se neustále válčilo, trochu nešťastný kus Evropy, v některých obdobích ty neustálé války dělilo pět či deset let klidu, pak následovala desetiletí bojů a znovu pár let míru. Kašubové stáli mezi Poláky a Němci, nepatřili ani na jednu stranu.

Mluvíte kašubsky?

Vyrostla jsem tam, bydlí tam moje matka a nedaleko i sestra. Dokážu kašubsky mluvit, ačkoli už tam dvacet let nebydlím a jazyk to samozřejmě poznamená. Kašubsky ale nedokážu číst náročnější literaturu. Je to jazyk mého dětství, když přijíždím za mámou, mluvíme spolu kašubsky. V mojí generaci se už kašubština nepotlačovala, chodila jsem dokonce na jazykový kurz. Na konci osmdesátých let ale existovalo velké nebezpečí, že jazyk zanikne. Stáli proti němu učitelé ve školách, úřady. Tvrdilo se, že je pro děti škodlivý, že zdůrazňuje jejich odlišnost a jinakost. A proč by se někdo měl lišit, k čemu je to dobré? To se naštěstí po roce 1989 změnilo a dnes se kašubská identita může opřít i o jazyk, učí se ve školách. Moje matka se také v devadesátých letech angažovala v hnutí za záchranu kašubského jazyka a kultury.

Ve vaší rodině se kašubsky mluvilo?

Moje prababička mluvila jen kašubsky. Na mě samozřejmě taky, trávila jsem s ní dost času a díky tomu jsem se naučila základy. Moje matka byla z generace dětí, které „chránili před podřadným jazykem“ a kašubsky se s nimi nemluvilo. Moje matka se naučila kašubsky sama, ale také musela projít komplikovanou cestu a zlomit v sobě ta léta „přeučování“. V naší rodině to byla především babička, matka mojí matky, která byla proti tomu, aby se kašubština používala. Když moje máma chodila v šedesátých letech do školy, indoktrinovaní učitelé poslaní z Varšavy tvrdili, že kašubština děti kazí a brání jim naučit se dobře polsky. V té době většina dětí mluvila kašubsky a polštinu neznala. Ve škole ji přitom nesměly používat. Děti to pak doma opakovaly: Mami, nemluv na mě kašubsky, to je špatně.