zag2018
Rozhovor s Adamem Zagajewským

Permanentní sentiment se mění v ideologii

Ptá se Lucie Zakopalová

V poezii se více děje uvnitř, ale to neznamená, že nereaguje na vnější svět – naopak, je to způsob jeho poznávání. Vnitřní život nemůže mluvit sám o sobě, je jako voda, průhledný.

Rozhovory – Rozhovor
Z čísla 12/2018

Setkáváme se v Praze na veletrhu Svět knihy, kde jste četl ze svých básní v Lapidáriu a také diskutoval s finskou spisovatelkou Sofi Oksanenovou. Jistě to ale není vaše první návštěva české metropole… Kdy jste tu byl poprvé?

Zajímavé je, že Praha byla první zahraniční město, které jsem navštívil. Skoro se stydím říct, kdy to bylo, protože od té doby uplynulo padesát let. Ještě za mých studentských let, na podzim 1967, jsem přijel sám na týden do Prahy, chodil jsem po ulicích a poznával město. Byl to jedinečný zážitek. Pomohli mi rodiče, tehdy jsem samozřejmě nebyl, diplomaticky řečeno, „ekonomicky soběstačný“. Protože to byl můj první výlet za hranice, silně na mě zapůsobil. Všechno mi přišlo nové, jiné, a mám na tu návštěvu spoustu vzpomínek. Dodnes pro mě Praha zůstává trochu mytickým městem. Pamatuji si například, že tu bylo málo turistů, přinejmenším ve srovnání se současnou situací, kdy je Praha doslova okupována davy cizinců. To se nedá srovnat ani s Krakovem, kde žiji. A to patří k nejnavštěvovanějším polským městům. Ale Praha je skutečně jedno z nejkrásnějších měst, které jsem kdy viděl.

Přijel jste v době, kdy se atmosféra v Československu uvolňovala. Vnímal jste politickou situaci v zemi, začínající pražské jaro?

Jako posluchač rádia Svobodná Evropa jsem věděl, že se tu něco děje, že se ozývají studenti a spisovatelé. Samozřejmě jsem se toho jako cizinec nemohl účastnit, ale v ulicích to bylo cítit. V Praze se tehdy spojily dvě pro mě velmi lákavé věci dohromady: na straně jedné překrásné, starobylé město a na straně druhé politická situace plná naděje. Zažíval jsem tu zvláštní situace. Byl jsem sám a půjčil jsem si třeba lodičku a vesloval po Vltavě. A tehdy na mě skupinka turistů z Karlova mostu volala: Romeo, kde máš Julii? A tak jsem byl v Praze Romeem bez Julie. Poprvé jsem studoval jinakost. Přišlo mi, že tu všechno jinak voní, jinak vypadá. Všechno jsem pozoroval a srovnával. Praha mě okouzlila natolik, že jsme sem v roce 1972 jeli s mou první ženou na jakousi svatební cestu. Tenkrát jsem se seznámil s Miloslavem Topinkou, hovořili jsme hodně o poezii a jemu se stýskalo po Paříži. Praha se během toho druhého pobytu náhle stala zrcadlovým odrazem Paříže. Měl jsem velkou radost, že jsme se s Miloslavem potkali i na veletrhu, přišel na moji autogramiádu a měli jsme možnost si alespoň na chvíli pohovořit.

Měl jste někdy v Praze autorské čtení?

Ano, ale také velmi dávno. V roce 1995 mě pozvalo tehdejší Polské kulturní středisko, které vedl Michal Klinger, vzdělaný a zajímavý člověk. Musím říct, že jsem byl v té době už trochu nostalgický a chodil jsem „po vlastních stopách“ z šedesátých a sedmdesátých let. První mytická cesta má zkrátka navždycky prvenství. Vnímám tak řadu věcí, které jsem shodou náhod viděl „poprvé“. Nevím, jestli je to důležité pro ostatní, ale pro mě ano.

Praha je – nebo alespoň bývala – také město symbolické, poetické. Vnímáte její duchovní rozměr, literární obraz?

Především díky poezii Vladimíra Holana, kterou jsem objevil teprve v osmdesátých letech a od té doby ji s nadšením čtu. Když píšete, čtete samozřejmě hodně básní jiných autorů, ale musím přiznat, že jen málokdy jsem nadšen, uchvácen. V případě Holana se to stalo, byl jsem překvapen, oslněn – nic jsem o něm do té doby nevěděl. V Polsku se ve velkém překládal snad jen Halas, který se přátelil s Gałczyńským. Holan vyšel polsky až v osmdesátých letech. Četl jsem ho polsky, ale také francouzsky a anglicky. Fascinuje mě jeho představivost, napůl surrealistická, napůl plně zakotvená v Praze. A to, že bydlel na Kampě… Velmi rád se tam procházím. Myslím, že pro pochopení Holanovy poezie je nutné znát i topografii Prahy. Ale na druhé straně, je to básník nepochybně univerzální – četl jsem ho se svými studenty v Americe a byli schopni mu porozumět.

Chviličku.
Načítá se.
  • Adam Zagajewski

    (1945, Lvov), polský básník a esejista. V rámci poválečných změn hranic se město, kde se narodil, ocitlo mimo Polsko a stalo se součástí Sovětského svazu a jeho rodina je musela opustit. ...
    Profil

Souvisí

  • IMG_1399
    Rozhovor s Ryszardem Krynickým

    Jazyk, to divoké maso

    Ptají se Lenka Kuhar Daňhelová a Lucie Zakopalová

    Naši generaci silně formovaly historické zkušenosti, beznadějná situace, v níž jsme žili či přesněji: byli nuceni žít.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 14/2017
  • 12VN_Autori_Trianglu_Robinson
    Triangl
    Rozhovor s Petrem Niklem a Petrem Sísem

    Knihy čísla

    Ptá se Jana Čeňková

    Nejlépe jsou na tom autoři, kteří vlastně nikdy nevyrostou: ti jsou úchvatní, ale mnohdy jsou problémem pro své dospělé okolí.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 12/2018
  • DSC_8220
    Rozhovor s Josefem Pánkem

    Nejsem žádný spisovatel

    Ptají se Vojtěch Němec a Lukáš Senft

    A na Islandu, jak na vás příroda neustále působí – tím silněji, že vám jde o kejhák –, tak s ní navážete intenzivní kontakt.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 11/2018
  • asaf_vizionar
    Rozhovor s Asafem Gavronem

    Osadníci jsou jako šerifové na Divokém západě

    Ptá se Magdaléna Křížová

    V 70. letech byl Izrael na špičce světa: za jediný rok, v roce 1977, jsme vyhráli Eurovizi, Miss Universe a zvítězili jsme na evropském šampionátu v basketbalu, rok předtím byla operace Entebbe, dosáhli jsme míru s Egyptem… Jenže pak to šlo pořád už jen dolů.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 11/2018
  • Prostor
    Revue Prostor
    Rozhovor s Magdalénou Křížovou, Marinou V. Šternovou a Barborou Klimszovou

    Prostor znamená možnost se vyjádřit

    Ptá se Adam Borzič

    Ale zase se nám podařilo získat jiné čtenáře, i díky tomu, že spolupracujeme s různými dramaturgy a zasahujeme tak jejich sociální bubliny.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 10/2018