V 70. letech byl Izrael na špičce světa: za jediný rok, v roce 1977, jsme vyhráli Eurovizi, Miss Universe a zvítězili jsme na evropském šampionátu v basketbalu, rok předtím byla operace Entebbe, dosáhli jsme míru s Egyptem… Jenže pak to šlo pořád už jen dolů.
Asaf Gavron přijel do Prahy u příležitosti veletrhu Svět knihy, aby představil svůj román Osada na pahorku, který vloni v českém překladu vydalo nakladatelství Pistorius & Olšanská. Román plný groteskních situací i lidských dramat a tragédií představuje zblízka jednu z nejkontroverznějších a také nejvlivnějších skupin v Izraeli a je strhujícím portrétem současné izraelské společnosti.
Začnu politikou a moje první otázka bude možná trochu provokativní. Slavíme teď 70 let státu Izrael, ale situace není příliš růžová. Je vůbec co slavit?
Myslím, že slavit je v pořádku. Ostatně ani jinde na světě není situace zrovna ideální. Určitě jsou věci, na které můžeme být hrdí, naše literatura, úspěchy Izraele v technologiích… Spíš mi vadí, že se při těch oslavách přehlížejí problémy, zejména všechno, co souvisí s okupací. Ne že bychom museli mluvit pořád jen o Nakbě, o tom, co jsme provedli a provádíme Palestincům. Ale sám jsem se nešel podívat na leteckou přehlídku a na ohňostroje, neposlouchal jsem slavnostní projevy, protože to všechno se nese v duchu nacionalismu, který odhlíží od stinných stránek Izraele.
Ptám se na politiku, protože mnohé tvoje knížky mají politické náměty: jeden román se týká teroristických útoků, další osadníků. Na druhé straně ale v nich nenajdeme žádný jasný politický názor, situaci jaksi jen popisují, nehodnotí. Jak vlastně vnímáš vztah mezi politikou a literaturou?
