Jakub Chavalka

Resentiment z podzemí. K příležitosti 200 let od narození Fjodora Michajloviče Dostojevského (11. 11. 1821 – 9. 2. 1881)

V podzemním člověku Dostojevskij klade otázku: Jak vypadá člověk resentimentu, pokud se pro něj stane jediným vztahem ke světu? Co si má počít člověk, který odmítá úlevu soucitu?

Drobná publicistika – Výročí
Z čísla 18/2021

Nietzsche prokazatelně četl Zápisky z podzemí ve francouzském překladu. Dochovaly se dopisy, ve kterých si nemůže Dostojevského novelu vynachválit za psychologicky geniální tah, jímž se vysmívá imperativu „poznej sám sebe“. Příběh člověka z podzemí lze vskutku číst tak, že ani nejjemnější náhledy sebepoznání ještě vůbec nepřidávají jejich nositeli na hodnotě. Naopak, existuje zde jakýsi předěl, jenž obrací působnost každého hlubšího poznatku o sobě samém, a to tak, že neosvobozuje, nýbrž proti tradičnímu předpokladu spíše rozvrací jednotu, kterou měl přinést. Sebepoznání nenavozuje u podzemního člověka onen kýžený stav „nebýt v rozporu sám se sebou“, logika všech jeho sebeodhalení má opačný účinek: Rozšiřují a stupňují rozpor, který v něm řádí a běsní.

Nietzsche velmi dobře vytušil, proč Dostojevský zvolil právě tuto narativní strategii, neboť sám rozpracoval obdobnou strukturu. Když hovoří o vzpouře otroků v morálce, výslovně zdůrazňuje, že nepropuká samovolně či spontánně, nýbrž teprve ve specifickém okamžiku, totiž tehdy, když se resentiment stane tvořivým a plodí hodnoty. Resentimentem se zde míní nenávist proti všemu, co vládne, ať již v jakémkoli smyslu, a pomsta spočívající v odřeknutí poslušnosti. Otrokem proto není ten, kdo musí poslouchat, třebaže snad i proti své vůli (zvládnout tento rozpor a nepropadnout přitom resentimentu je jedním z hlavních rysů vznešenosti), nýbrž ten, kdo poslušnost popírá a v neposlušnosti nachází svou nejvyšší hodnotu. V tom spočívá paradox resentimentu: Kdo neguje poslušnost, neguje i rozkazování. Neposlušnost si tedy nelze přikázat, stejně jako si analogicky nelze přikázat nic, co by si v rámci sebepoznání činilo nárok na vůdčí postavení v životě. Resentiment je oním principem, který okamžitě učiní jakýkoli poznatek o sobě samém objektem podezření a postupně jej opřede tolika pochybnostmi, že nakonec již nelze rozhodnout, zda v něm bylo něco opravdového. Resentiment v posledku znamená pomstu vůči každému sebepoznání, neboť znemožňuje toto sebepoznání následovat. To je situace podzemního člověka. Zápisky z podzemí představují mikroskopickou studii resentimentu.

 

I. Hranice resentimentu: závist a stud

Opravdu děsivá na Zápiscích z podzemí není hrdinova do očí bijící odpornost, ve které si libuje, protože díky ní může alespoň sobě samému imponovat, ani nesnesitelná vypjatost, s níž sděluje své myšlenky a zážitky, přičemž v ohromení přecházejícím téměř okamžitě do pohoršení exceluje před čtenářem. V tom všem lze ještě hledat jakousi zvrácenou rozkoš, přesně takovou rozkoš, jakou pociťuje ten, koho bolí zuby, avšak nenaříká kvůli bolesti, nýbrž proto, aby dal všem v okolí najevo, jak velice trpí. Přitom vůbec netouží po soucitu a vlídném slovu, a snad ještě horlivěji by odmítl skutečnou pomoc a zubaře by vyhnal, i kdyby k němu osobně zavítal, neboť by mu svým zákrokem znemožnil naříkat, a tím mu zahradil zdroj oné až zrůdné rozkoše. Ta pramení z pomsty na těch, které zuby nebolí. Člověk s bolavými zuby na ně má zlost, a tak naříká čím dál hlasitěji, vyrušuje své okolí, neustále jej otravuje a vydrží-li to dostatečně dlouho, jistě dosáhne okamžiku, kdy se na něj přinejmenším někdo, nejlépe všichni rozezlí. Takový člověk bude trpět bolestí až daleko za hranice snesitelnosti, jen aby tyranizoval druhé a dováděl je k zuřivosti. V tom nachází zadostiučinění a zakouší rozkoš vždy, když někoho vyvede z míry.

Já že vás obtěžuju, drásám vám srdce, nenechám nikoho v domě spát? Vždyť nespěte, ať v každém okamžiku pociťujete, že mě bolí zuby! Nejsem už ve vašich očích hrdina, za jakého jsem se vydával, ale obyčejný zvrhlík a otrapa. Aťsi! Mám radost, že jste mě prokoukli. Je vám odporné poslouchat mé ohavňoučké nářky! Aťsi, zakvílím vám ještě odporněji…

V tom všem je ještě cítit úmyslně zaujímaná póza, v násilím vyvolávané rozkoši se takový člověk má zčásti, třebaže nepatrné, stále v moci. Pořád mu zbývá nejméně jedna možnost: jít a dát si zub vytrhnout. Jistě, rozkoš, kterou pociťoval ve svém nářku, pomine, ale na druhou stranu by se mu mělo nekonečně ulevit. Mělo.

Vskutku děsivá je bezvýchodnost setrvalosti, do níž se člověk z podzemí beznadějně uzavírá, když odmítá vyměnit rozkoš za úlevu. Co zde přináší blahý pocit? Nikoli absence bolesti, nýbrž jasné vědomí, že chce druhé proti sobě poštvat. A pociťuje uspokojení teprve tehdy, když jím začnou opovrhovat, neboť pak má racionální důvod, aby je nenáviděl. V této nenávisti je podzemní člověk doma, jejím prostřednictvím ví, kým je, a především si díky ní sám před sebou může ospravedlnit podzemí. Podzemí neznamená pouze únik před všemi, kdo mu nerozumějí, v první řadě jde o akt pomsty, jakkoli ani samotnému podzemnímu člověku není zjevné, komu se vlastně mstí. A ještě méně hmatatelnější by byla odpověď na otázku, jak se pomsta podzemního projevuje ve skutečnosti. Zcela přesná odpověď by zněla: Nijak, nebo nanejvýš tak nepatrně, že ji postižený ani nepocítí. Je to imaginární pomsta, o níž hovoří Nietzsche v Genealogii morálky. Její logikou je resentiment, který se zakládá na odmítnutí každého vnějšku, Ne-já, druhého, což posléze vede k přitakání sobě samému, jelikož již nezbývá nic, čeho by se člověk zachytil. Problém pro Nietzscheho spočívá v tom, že sebepřitakání z resentimentu předpokládá nejprve negaci, přichází teprve jako reakce na tuto negaci a nikdy se bez negace neobejde. Aby člověk dokázal sám sebe snést a nepropadl omrzelosti, či dokonce zhnusení ze sebe samého, musí něco očernit, něčím opovrhovat. Resentiment s sebou nese temporální přednost negativního pocitu, pozitivita se dostavuje jako účinek a vždy je podmíněná. Temporální struktuře resentimentu odpovídá na mravní rovině pomsta; nejprve urážka, poté zadostiučinění. Člověka resentimentu uráží celý svět, proto si vždy dokáže najít nějaký způsob zadostiučinění. Na celém pochodu vůbec nic nemění okolnost, že v drtivé většině probíhá jedině jako sled představ, tedy v dimenzi „ducha“. Nietzsche dokonce vyslovuje podezření, že veškerý duch má svůj původ v resentimentu.

Podzemní člověk stojí na druhé straně dějin. Nepotřebuje resentiment, aby si vydobyl ducha, podzemní člověk ducha, a tím pádem i jeho resentiment musí být hluboce duchovní. Neboť že se resentimentu nezbavil, tryská z každého jím napsaného řádku. V tomto ohledu bychom mohli celým dějinám rozumět jako prohlubování rafinovanosti, s níž lze resentiment praktikovat. Na druhou stranu se na modelu podzemního člověka ukazuje, že chytrá vypočítavost, jež byla dle Nietzscheho s resentimentem spojena od samého počátku jako jeho nezbytná životní podmínka (viz Genealogie morálky I, 10), již zcela pozbyla sebezáchovný potenciál. Pokud přistoupíme na argument, že v základech vzpoury otroků v morálce leží psychologicky geniální postřeh o mocensky využitelných aspektech resentimentu, na podzemního člověka jej paradoxně aplikovat nelze. Resentiment takového člověka pouze paralyzuje. Podzemní člověk je plodem resentimentu, proto se v něm plně vyjevuje rozpor, na němž se zakládá. Poskytuje podzemnímu člověku rozumové zdůvodnění jeho zoufalého stavu, a tím jej ospravedlňuje. S tím se ale podzemní člověk nespokojí, resentiment se už příliš stal vládnoucí perspektivou jeho života, takže mu toto ospravedlnění nepřináší útěchu, nemůže v něm spočinout, téměř instinktivně napadá i to, co by jej mohlo z nekonečného rekursu pomsty vymanit.

Proto svému sebeospravedlnění nevěří, má s ním svou zkušenost, jež jej poučuje, že nejdrtivěji na něj dopadá, když si uvědomí, že je falešné.

Koneckonců, pánové, nejlepší je nic nedělat. Nejlepší je úmyslná nečinnost. A tak tedy, ať žije podzemí! Řekl jsem sice, že zoufale závidím normálnímu člověku, ale za těch podmínek, za jakých ho vidím žít, bych nechtěl být na jeho místě (ačkoliv mu přesto nepřestanu závidět). Ne, podzemí je rozhodně lepší. Tam člověk alespoň může […] Ale vždyť i v tomhle lžu! Lžu, protože sám vím tak jistě, jako že dva krát dvě jsou čtyři, že podzemí vůbec není lepší, že lepší je něco jiného, naprosto jiného, po čem žízním, ale co nikde nenacházím. K čertu s podzemím!

Horoucí přání být jinak, být jinde a moc tohoto přání, tak se v Genealogii morálky definuje asketický ideál, jehož dynamiku ovládá resentiment nemající obdoby. Přesto podzemní člověk pociťuje pouze bezmoc a vyhlašuje nicnedělání za ideál, kterému snad ještě před jeho vyslovením nevěří. Odhaluje se v něm totiž nejhlubší jádro resentimentu; ono jádro, jež mělo zůstat navždy zahaleno a bralo na sebe v dějinách nejrůznější masky převážně tak, že bylo přejmenováno. Zoufalá bezmoc podzemního člověka z něj činí prapodivné místo pravdy, neboť prozrazuje, že naprosto prvotním pohybem resentimentu není nenávist, ta je až účinkem, nýbrž popíraná úcta neboli závist.

Teprve v pojmu závisti přichází to nejděsivější, co postihuje podzemního člověka, tentokrát nikoli z hlediska toho, kdo má být roztrpčen, nýbrž z perspektivy jeho samotného. Dostáváme se k propasti, která zapříčiňuje jeho mravní zkázu. Dosud řečené ještě mohlo být popisem extatického člověka, vizionáře přepjatě sdělujícího obraz utrpení světa a cesty, jak jej vystát, ačkoli často na hranici zoufalosti. Nyní vstupujeme do podzemí a jeho pekelných muk. Jakkoli totiž podzemní člověk pohrdá všemi, protože nedovedou pochopit jemné požitky jeho způsobu pociťování rozkoše, pročež prohlašuje každého činorodého člověka za tupce a omezence, jelikož nedosahuje k jeho duchovním rozměrům, přesto úplně každému závidí a navíc se za to stydí, neboť při své duchovnosti ví, že zde není co závidět. V kombinaci závisti a studu dochází resentiment ke své hranici. Původně byl silou, jež pod cizím jménem (nejčastěji zřejmě pod jménem „spravedlnost“) mobilizovala všechny nespokojence se sebou samým. Zde stud nepřicházel v úvahu, mnohem spíše by zde bylo možné předpokládat odvahu, jakkoli to je odvaha poslední možnosti, odvaha, jež nemá co ztratit. To poslední, co bychom mohli u podzemního člověka hledat, je právě odvaha a nadšená bezhlavost, s níž se člověk vrhá do zdánlivě ztraceného boje. U podzemního člověka se obrací základní orientace resentimentu: Zatímco původně znamená přesměrování nenávisti vůči sobě samému na druhé, nyní se nenávist vůči druhým obrací proti svému původci. Podzemní člověk se stydí za to, že závidí normálnímu člověku, přestože jím pohrdá. A právě tento paradox jej činí mimořádně bezmocným.

 

II. Hranice soucitu: osvobození a nenávist

Pohrdat tím, komu závidím. K tomu je zapotřebí vynalézavosti. Je nezbytné se přemluvit a skálopevně být přesvědčen, že k transmutaci pocitů skutečně došlo. V případě podzemního člověka nelze pochybovat, že přeměna proběhla, měl k tomu ve svém podzemí spoustu času. Po celou dobu „dobrovolného“ odloučení se zabýval pouze tím, jak zdůvodnit, že se uzavírá, neboť mu to bylo zcela nepochopitelné. Nedejme se zmást suverenitou formy, s níž předkládá své paradoxy, ukrývá se pod ní mnoholetá duchovní práce, a jejím jediným výsledkem je právě ona schopnost rozložit každou prožitou zkušenost na pocity, jako by to byly složky, z nichž se skládala, a poté z nich vytvořit sloučeninu, jež původní zkušenost obrací téměř v její opak, nebo jí přinejmenším dává takové zabarvení, že ji nelze již vůbec rozeznat. Začíná být jasné, že když o sobě mluví jako o člověku z retorty, má na mysli právě podzemí, v němž provádí chemické pokusy se svými zkušenostmi.

Čtenář si může být jist, že zpočátku byla jeho snaha docela upřímná, cosi jako odchod do ústraní, kde si dokáže porozumět, avšak později se do původního záměru začalo přimíchávat i něco dalšího, nejprve zřejmě opojení a nadšení z toho, že má schopnost jakoukoli zkušenost destilovat tak dlouho, až z ní vytvoří něco docela odlišného. Zmocnila se ho osudovost tvůrce, podzemí-retorta začala působit. Později však tvůrce přepadala nuda, neboť lze-li z čehokoli učinit cokoli, nezůstane nakonec nic, co by ještě stálo za přetváření. Podzemí-retorta se stalo peklem, neboť zaprodanec laboratoře se již nemohl spokojit s tím, že se prohlásí za sobce, lenocha a mizeru. Příliš dobře si je totiž vědom toho, že takový není od přirozenosti, že se uzavřel na dlouhou dobu do podzemí právě proto, aby takový nebyl. Jestliže nyní musí přiznat, že se vůbec nezměnil, že je stále tímtéž člověkem, jakým byl, když odcházel do podzemí, je přinucen uznat, že celý experiment byl marný a proklít člověka vůbec jako nezměnitelného nevděčníka. Nezbývá mu nic jiného, než přebít svou bolest ze zklamání okamžitým triumfem. Tím nejbližším, co se mu nabízí a co má po ruce vždy, je afekt pohrdání. Ať jde celý svět k čertu, mně stačí klid u odpoledního šálku čaje.

Přebít bolest okamžitým afektem, tak Nietzsche definuje základní fyziologickou kauzalitu resentimentu. A vzápětí vypočítává, co vše dokáží trpící vynalézt, aby se dokázali s bolestí smířit, totiž aby jí dali smysl, a tak ji učinili nezbytnou:

libují si ve své podezřívavosti, v hloubání nad špatnostmi a zdánlivým příkořím, prohrabují se ve vnitřnostech své minulosti a přítomnosti hledajíce temné a pochybné historie, v nichž by se mohli ukájet mučivými dohady a opájet vlastním jedem zloby, – rozdírají ty nejstarší rány, krvácejí z dávno už vyhojených jizev, dělají padoucha z přítele, ženy, dítěte, z čehokoli, co mají nablízku.

Je až překvapivé, s jakou podobností popisuje podzemní člověk svou vlastní vůli k pomstě, jak se po dlouhou dobu potýká s nepatrnou urážkou, o které dotyčný možná ani neví, jak si představuje každý krok, který plánuje, a oplétá jej takovým množstvím pochybností a problémů, že již učinit pouze jediný by byl výkon na celý život. Jak si stále jasněji uvědomuje malichernost a marnost svého počínání a na druhé straně sofistikovaně zveličuje svou záležitost, protože si chce sám před sebou konkrétním činem vydobýt úctu, avšak současně je přesvědčen, že se k tomuto činu nikdy neodhodlá, a pokud ano, bude to pouze pošetilá karikatura všeho, co plánoval.

Podzemní člověk zkrátka přebíjí bolest ze zoufalství afektem zloby. Zlobí se úplně na všechno, dokonce i na přírodní zákony, jež jej urážejí, jelikož jsou nepřestupitelné a znemožňují svobodu, ale jedním dechem popisuje přírodní zákon, jenž zapříčinil celý jeho stav. Ve zlobě zapomíná na své zoufalství, a musí tedy tento afekt neustále obnovovat, neboť v beznaději nedokáže vydržet. Naštěstí se lze zlobit i na to. Na co se lze zlobit, tím lze pohrdat, a tak se nad to povznést. Jedná se o vysoce duchovní výkon překonávání světa, avšak výkon sžírající, neboť podzemní člověk to dotáhl tak daleko, zlost a zášť mu natolik splynula s duchem, jímž se osvobozuje od veškerenstva, že jakmile v něm něco bezprostředně nevyvolává afekt nenávisti, okamžitě propadá pocitu, že ho to musí pohltit, že narazil na něco natolik skutečného, že ho to zničí, že přestane být sám sebou, a z toho jej jímá závrať. Stáhne se do podzemí a z retorty se nyní přímo dýmá. Vždy má zadní vrátka, neboť se může zlobit sám na sebe, nenávidět se za to, že se nechal strhnout a málem začal něco obdivovat. I podzemní člověk má svá období pokání a lítosti, pokaždé jej ale omrzí, a to právě ve chvíli, kdy původní zkušenost rodícího obdivu již dostatečně přefiltroval do podoby, ve které na ni pohlíží s cynismem a povýšeností.

Resentiment podzemního člověka se v tomto rozkladném prvku do jisté míry odchyluje od resentimentu, jak jej pojímá Nietzsche. I v Genealogii morálky se resentiment samozřejmě rozvíjí v aktu nenávisti, v onom Ne všemu vnějšímu a především každému druhému člověku, jenž by se mohl něčím lišit. A jelikož se každý člověk něčím liší, stává se úplně každý nepřítelem, kterého je třeba potřít. Základním naladěním resentimentu není soucit, jak by se mohlo zdát, nýbrž válečná pohotovost, která je ovšem natolik všeobsáhlá, že nikdy nemůže skončit. V soucitu se naopak násilně přerušuje neukojitelné řádění resentimentu; problém však pro Nietzscheho spočívá v tom, že i soucit je reaktivní proces.

Jestliže nenávist obsažená v resentimentu znamená založení sebe sama (odmítám všechny druhé, a tím se jaksi vyjímám do pozice, v níž mohu toto odmítání „ovládat“), soucit je ochranným prostředkem před nezbytnou konsekvencí, jež z resentimentu dříve nebo později vyplyne: Odmítl jsem všechno a všechny, nyní tu stojím jako svéprávná osoba, avšak protože jsem sám sebe ustavil na základě negace a nyní je znegováno vše, zbývá mi dvojí: Buď se opět rozplynu, anebo začnu negovat to jediné, co mi zbylo – sám sebe. Soucit vystihuje přesně tento moment a dává sebedestrukci opačné znaménko. Interpretuje opuštění sebe sama jako přechod do vyššího řádu bytí, nikoli jako anihilaci sebe sama. Dává poslední konsekvenci resentimentu opojnou formu, člověk se nestane z nutnosti nepřítelem sebe sama, přitaká (proti všemu očekávání, jež by plynulo z toho, co činil dosud) naopak svému rozplynutí a opravdu zázračně transformuje nenávist v lásku. Nietzsche podezírá z nepoctivosti nejen tento zázračný přerod, ale i původ soucitné lásky: Co by ze soucitu zbylo, kdyby nebyl lékem proti resentimentu? Aby se soucit mohl stát kardinální ctností, musí mu být podloženo utrpení; s tím, kdo se raduje, nesoucítíme. Odtud Nietzscheovo stanovisko, že soucitný člověk záměrně vyhledává utrpení, a není-li po ruce, musí si jej vymyslet. Soucitný člověk znevažuje radost, protože zmenšuje význam jeho samého.

Přes veškerou kritiku, kterou Nietzsche soucit a z něj plynoucí stavy zahrnuje, stále platí, že má v jeho myšlení místo. Jistě, vede k úpadku, nihilismu a tak dále, ale přece jen je to boj proti resentimentu. To, co Nietzsche nemůže přijmout, je předpoklad, že soucit představuje jedinou formu tohoto boje, právě proto z mnoha perspektiv ukazuje, že soucit koneckonců resentiment prohlubuje, a upozorňuje, že je to boj neefektivní, špatně pochopený a v posledním důsledku marný. Ale i sebemarnější boj přináší úlevu, neboť poskytuje člověku pocit, že přes veškeré zoufalství lze přece jen ještě něco dělat. Soucit jako forma boje proti resentimentu s sebou nese naději. V podzemí však soucit neexistuje. V hrdinovi Zápisků soucit druhých vždy vyvolává nepříčetný vztek a sám jej pociťuje na jeden jediný okamžik. V reakci na něj přejde do polohy cynismu a vše drtící zloby:

Ale cosi zvrhlého ihned ve mně potlačilo všechen soucit, a dokonce mě ještě více popíchlo: kopnout do všeho!

Poddáním se soucitu by hrdinovi hrozila úleva a snad i chvilkové, třebaže značně upadlé smíření. To zvrhlé, co v něm propuká, je právě specifická rozkoš, na níž je už natolik závislý, že by se dalo říci, že se v něm stala bezprostředním popudem, jakýmsi nejhlubším instinktem, automatickou reakcí, takže jej ani nenapadne, jak moc by pro něj mohla být úleva vyvolaná soucitem spásná.

Následuje scéna hysterického výstupu, v němž se strategie oné zvrhlé rozkoše odhaluje v plné nahotě. V zásadě se jedná o to, že se hrdina Zápisků „vystaví pravdě“, přinejmenším se odhodlává odhodit všechen klam, kterým se omlouvá před okolím i sebou samým. Jeho záměr však téměř okamžitě ztroskotá na přepjatosti, do níž upadá, jakmile má opustit dlouho pěstovanou a provozovanou pózu. Vylíčí sám sebe takovým způsobem, že minimálně ve svých očích nezasluhuje soucit, nýbrž nenávist, a právě proto jaksi předbíhá svého posluchače (zde Lízu) a obviňuje jej z toho, že způsobil jeho sebeponížení. Dává si tím dostatečný důvod, aby jej začal nenávidět. „Dovedeš si představit, jak tě teď, když jsem ti tohle všechno řekl, budu nenávidět za to, žes tu byla a poslouchala?“ Podzemní člověk se ve svém resentimentu dostal tak hluboko, že již nevyvolává ve druhém soucit a z jeho teoretizování v první části lze snadno dovodit, že soucit ani vyvolat nechce. V jistém smyslu by se dalo říci, že soucit překonal, neznamená pro něj úlevu záležející v principu zpovědi: Kdo někomu sdělil svou bolest, z poloviny si ulehčil břímě. U podzemního člověka je tomu naopak, čím více se sděluje, tím těžší břímě nese.

V podzemním člověku Dostojevskij klade otázku: Jak vypadá člověk resentimentu, pokud se pro něj stane jediným vztahem ke světu? Co si má počít člověk, který odmítá úlevu soucitu? I soucit je totiž formou rozkoše, alespoň v tom smyslu, že přináší blahodárný pocit, jenž brání zhnusení světem i člověkem. Avšak pouze tehdy, když toto zhnusení předpokládá. Pokud podzemní člověk překonává soucit, nepropuká u něj triumfální pocit osvobození se od čehosi, co mu dosud bránilo plně se rozvinout, mnohem poctivěji v něm začíná bohapustě řádit to, před čím jej snad mohl soucit ochránit. Překonání soucitu s sebou v žádném případě nepřináší triumfující vůli k moci jako pozitivitu, mnohem spíše popouští otěže resentimentu jako negativní vůli k moci. Dostojevskij tuto negativitu nazývá podzemí, Nietzsche nihilismus. Z tohoto stanoviska se oba pokoušejí promyslet, co jiného než soucit by mohlo člověku od resentimentu odpomoci.

Text vznikl v rámci řešení grantového projektu GAČR Individualismus v československé filosofii 1918–1948; č. 19-14180S

Poznámky

1) Analýzy resentimentu v této eseji mají svůj základ ve výkladu Genealogie morálky, který ve spolupráci s Tatianou Chavalkovou Badurovou již několik semestrů vedeme v rámci výuky na FHS UK (Antropologická studia, specializace filosofická antropologie).

Chviličku.
Načítá se.

Souvisí