Daniela Vodáčková

Báseň v odraze XVI. (Jakub Pacześniak)

„V hotelovém pokoji“ – líbí se mi pohyb listů mimózy, ta chvíle, jak se zachvěje a stáhne. Kdyby byla mimóza člověkem, úplně si ji (je to žena) představuji – křehká, s drobným vnitřním chvěním, i když je teplo, bývá jí zima, moc toho o sobě nevypráví, zranitelná, potřebuje se chránit občasným mlčením a nedostupností.

Drobná publicistika – Slovo
Z čísla 16/2021

JAKUB PACZEŚNIAK

v hotelovém pokoji

postačí že přijdeš
usedneš poklepeš prsty
na klávesnici ticho prázdnotu

nemusíš přicházet
blíž ani
odcházet

budu se dívat a pohledem
pokusím
naučit se tě
nazpaměť

jako obvykle začneš
kreslit mimózy

když se jich dotknu
zavřou listy

 

zářijová neděle

sbírání ořechů
ve vysoké trávě
mokré
po dešťové přeháňce

naslouchání šepotům
podzimní zahrady

kočka šplhající
tiše
sousedsky
na obtížně
překonatelný drátěný
plot
a ve mně je tolik
klidu

konečně

(Z polštiny přeložila Lenka Kuhar Daňhelová)

 

Daniela Vodáčková

Září, Krakov a usmíření

Připadám si jako v hnízdě. Povídám si s básníkem, bohemistou a překladatelem Jakubem Pacześniakem o jeho básních a vedle v pokoji, vedle mého v Institutu Książki, bydlí v současné době na zářijovém stipendijním pobytu Lenka Kuhar Daňhelová, básnířka a překladatelka z polštiny. Uprostřed klidného města jsem sama i s úžasnými lidmi, získala jsem v rámci výzvy Českého literárního centra tvůrčí stipendium, dny plynou sladce, ale zrychlují se. Chtěla bych toho popisovat a vyprávět spoustu. Od atmosféry, kam jsem všude šla a co jsem viděla, o kavárnách až po všechny literární vlivy, které tu na mě působí. Jeden z nich, dosti silný prvek, je právě Jakub, který se mi tady jako bohemista věnuje, hodně spolu mluvíme a už jsem mu stihla říct, že jsem si ho zadefinovala jako svého učitele polské (ale nejen polské) literatury.

Jakuba, jak sám říká, k češtině přivedlo zaujetí Bohumilem Hrabalem. Do polštiny od něj přeložil povídku „Autíčko“ a monografii Cesty s Bohumilem Hrabalem od Tomáše Mazala. Se svou básnickou prvotinou debutoval v roce 1996. O něco později vydal básnický arch Ich pięć (Je jich pět, 2000), sbírku básní Własny rachunek (Vlastní účet, 2001), W ciemności słowa (V temnotě slova, 2011) a Dno oka (2019). Kromě vlastní básnické tvorby má za sebou překlady řady českých autorů do polštiny – Petra Hrušky, Jana Balabána, Petra Borkovce, Lenky Kuhar Daňhelové a dalších. Překládal také písňové cykly k hudbě Antonína Dvořáka nebo Leoše Janáčka a operní libreta, například Dvořákovu Rusalku. V Polském knižním institutu má na starosti propagaci polské literatury v zahraničí.

Mluvíme s Jakubem o jeho básních. Jeho texty jsou úsporné, bez interpunkce, jako by to byla skládačka, s níž si autor i čtenář můžou hrát, k této formě se autor propracoval postupně, jeho básně v první sbírce jsou, jak říká, dost jiné. Deset Jakubových básní bylo u nás vydáno v roce 2020 a vyšly v časopise Protimluv. Lenka, jak sama pověděla, vybrala k překladu z většího množství jeho básní ty, v nichž byla pro ni silná a zároveň do nějaké míry i skrytá emoční výzva. „Co překladatel, to jiný obraz autora,“ říká.

Při rozhovoru s Lenkou přemýšlím, proč mě přivolaly zrovna tyto dvě básně. „V hotelovém pokoji“ – líbí se mi pohyb listů mimózy, ta chvíle, jak se zachvěje a stáhne. Kdyby byla mimóza člověkem, úplně si ji (je to žena) představuji – křehká, s drobným vnitřním chvěním, i když je teplo, bývá jí zima, moc toho o sobě nevypráví, zranitelná, potřebuje se chránit občasným mlčením a nedostupností. Mimóza může být i nějakým aspektem naší duše.

„Zářijová neděle“. S Lenkou jsme se rozpovídaly o jejích zářijových objevech v přírodě. Kolem sebe se dívá pečlivým pohledem pozorovatele zkoumajícího drobné změny na cestě přírodního času. Na rozdíl ode mne si umí všímat nejmenších detailů a umí o nich dobře psát, je to její cesta k důvěře v to dobré tady na světě. Při našem rozhovoru, kdy jsem byla zaujatá vnitřními procesy, mě Lenka upozornila na zvláštní otevřený cizokrajný plod visící nad našimi hlavami v zahradní besídce.

Ptám se Jakuba i Lenky, co to je ten „obtížně překonatelný drátěný plot“, při četbě básně se o něj vždycky zadrhnu. Od Jakuba se dozvídám a s Lenkou si to ještě upřesňuji – je to plot, který když přelézala kočka, z jedné strany na něj snadno vyšplhala, ale druhá strana byla (zřejmě) skosená a kočce nezbývalo než skočit. Kočku to zastavilo, podobně jako mě při četbě (nejen). Kočka plot překonala a dál v Jakubově básni je už září klidné a usmířené. „Ve mně je tolik / klidu // konečně,“ říká básník.
Měsíc září, pořád ještě trvá, vyvíjí se se všemi vůněmi, proměnami světla a barev všude kolem. V mé vlastní tělové paměti do starého bolestného pocitu spojeného s koncem prázdnin, se školou a nesvobodou vstupuje nový rodící hojivý pocit laskavého spočinutí v otevřených a tvůrčích možnostech. Svobodný, šťastný a požehnaný čas tady v Krakově mě po tolika letech s měsícem září konečně usmířil.

Chviličku.
Načítá se.
  • Daniela Vodáčková

    (1964, Praha) Vystudovala český jazyk a jednooborovou psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, psychoterapeutka, supervizorka, autorka výcvikových programů v oblasti krizové intervence mj. s přesahem do práce s ...
    Profil

Souvisí

  • Báseň „U Villeneuve-lès-Maguelone“ je hodně akustická, ale i doteková, kinestetická, vizuální. Je v ní prožitek přítomného okamžiku zesílený zvuky a pohyby moře, zvukem větru, rozlohou prostoru; je až slastné kontrastovat svou vlastní nicotností s nekonečnem pevniny, moře, oblohy.

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 15/2021
  • Možná, tati, že jste se v nebi potkali zrovna se Zdeňkem Neubauerem a pokaždé, když jdete z rajských hub, si vyměňujete právě nabyté zkušenosti a ladíte své kuchařské recepty.

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 14/2021
  • Tak tedy, jaký je to pohled? Dlouhý a zaostřený? Dlouhý a rozostřený? Anebo kratší zákmity pohledu? Jde o pohled s náznakem slz jako u světců v blížícím se orgasmu náboženské extáze? A v jaké poloze jsou oční víčka? Jsou oči doširoka otevřené anebo přivřené do tvaru úzké mandle?

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 13/2021
  • Co by mohla být ta bílá nemoc? Vše kolem je doběla rozpálené, děj na nebi má bílou barvu, básníkovy oči jsou unavené, pravděpodobně chronickým nevyspáním.

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 12/2021