Je noc. V pokojích
jsou nahá těla. Někdy si obrat
k ničemu, nedokončený,
přisvojí spáč, jímž zmítá sen.
Zda dotknu se toho ramena, tohoto dalšího,
pobídnu, aby se oči otevřely, roztáhly,
aby těla oživla, jak jsme věřili,
jak se stalo, jednou? Volej,
vrať se, Claude, vrať se Enzo, z mezi mrtvých?
Volám ta jména, nikdo se neprobudí.
Pocházím z tvrdé červené hlíny,
ve které se rodí káva, kakao, poddužáky a měkké bílé jamy
(bělostné a sladké jako úsměv mého prvního kluka).
Jak nemotorný je ten tulák z nebe spadlý!
Kdys krásný, jak je směšný, plný rozpaků!
Ten kolem zobáku ho svojí lulkou škádlí,
ten kulhá po chromci, jenž vzlétal do mraků.
(z překladu Jiřího Pelána)
to není hromadná akce
to je roztržená děloha mé země
to je sborový zpěv porodního traumatu mého lidu
Kvetoucí slívy
mají větve hustě obalené lehounkými kvítky
bílými se zeleným nádechem
každý kvítek je složen ze čtyř slzovitých plátků
a jemných tykadel pestíků
rovněž bílých
Totožnost není nic jiného než pouhý zvyk, nepotřebný úkon, při kterém lživě prohlásíme před kteroukoliv ze svých podob: to jsem já. Zvyk, v němž domněle nachází existenci nekonečné množství bytostí, které nejsou.