Dvojjazyčná antologie The Sea Needs No Ornament / El Mar No Necesita Ornamento (Moře nepotřebuje příkras), oceněná v roce 2018 cenou PEN klubu za překlad, zahrnuje básně třiceti tří anglicky a španělsky píšících současných autorek z Karibiku (a karibské diaspory). Formálně i tematicky rozmanité, odvážné texty reflektují otázky etnicity, genderu, kulturních i třídních rozdílů, vzpouzejí se předsudkům a útlaku. Minimalistické, experimentální, lyrické, vtipné i vzpurné – takové jsou karibské básnířky z Portorika, Dominikánské republiky, Kuby, Trinidadu a Jamajky, z nichž jsme vybrali a přeložili ukázky pěti jamajských autorek. Antologii připravily Loretta Collins Klobahová a Maria Grau Perejoanová. Z angličtiny přeložil Jan Škrob.

MILLICENT A. A. GRAHAMOVÁ

Shromáždění

Devět nocí shromažďujeme
kávové šálky, bílý rum a kulatý chléb,
abychom nasytili mrtvé a ty, kteří přišli

zdaleka. Přicházíme, když konec
dne barví nebe dočervena, a až rodiny
začnou ždímat svá srdce jako mokré hadry

a zavěsí je na staré cedrové fošny,
slz bude víc než dost. Přicházíme
s pokrytými hlavami a se svícemi,

naše tváře jsou pokroucené knoty;
chceme zpívat, rozeznít svůj hlas
a kýváme se jako roztřesené listy

Catadupa

V Catadupě je turistická sezóna. Včerejší vzduch
je zamčený v dětské lavici. Žádná ruka
nezvedne víko, aby ohrnula nos nad drobky křupek
v sítích a planetách z rozžvýkané žvýkačky.
Nic nevytryskne ze zašlého zlata hydrantu
na uhrabaném dvoře, kde už hlína
zapomněla na dusot podrážek.
Nikomu dnes není špatně. V houštinách
přestupu a moruší stoupá
voda. I řeka bouřlivě proudí
a občas vyvrhne růžové jablko.
Všichni tu shánějí dřevěné ptáky na prodej.
Za černým hartusením parníku
a duněním kopyt tohohle jednookého býka
zpívá svou opelichanou píseň šicí stroj
Singer a chrlí hromádky nového oblečení,
které se vymění za pár bankovek.
To bylo ještě před 90. léty, když jsme si pro sebe
vyměřovaly maličké kousky látky, než jsme
hledaly nové cesty, na východ,
po horské stezce.
Je legrační, jak je škola pořád prázdná;
stroje vypadávají z kolejí, ptáci se rozkládají.

Cesta

Vydej se po polní cestě, dokud nedojdeš
k místu, kde jsou obchody vypálené
dooranžova, se dveřmi vyloupnutými dokořán
a verandou; nabarvené maronskou hlínou

dokud na tebe nečekaně nezamává cizí člověk,
nahý jako ti kluci, co sedí na zdi a klátí nohama,
a ty se na něj neusměješ

Drž se poničené kůry,
která spojuje rýhované pěšinky
po těch, kdo se nevzdali.

SHARA McCALLUMOVÁ

Rasa

Jsi původní inkognito.
Průhledná, všechno tebou prosvítá.
Tak bílou černošku jsi ještě neviděl,
je světlejší než tělová pastelka.
Ale sleduj tu prdel, kámo, a sleduj, co s ní dělá
byla jen slova, nic víc, vystřelená,
když byly šaty důkaz, co drží jako kůže,
když byly skvrny od rtěnky jasnější než od jakékoli krve.
A kdo bys, holka, chtěla, aby tě teď viděl?
A co by znamenalo, že tě uvidí?
Proč to, co tolik let bereš jako prokletí,
nevnímat jako požehnání?
Jsi úplně všude, vůbec nikde;
procházíš zdmi všem na očích.

Dějiny a mýtus

„Toto je nejkrásnější země, jakou kdy lidské oko spatřilo.“
– Kryštof Kolumbus

Jako mlha halí hory
                                        Kdysi jsem se naučila něco
sůl se řine z moře do vnitrozemí
                                        z etymologie
Nanny se toulá po Cockpit County
                                        Xaymaca arawacká země dřeva a vody
Nanny vůdkyně maronů
                                        Santiago patron Španělska
mate Brity
                                        Jamaica do angličtiny z mořské soli
vyhýbá se střelám do zad
                                        Kdysi
odmítá dohodu která by
                                        mě přiměli pochopit
vyměnila svobodu jednoho za svobodu jiného
                                        že slovo
a jako stejnojmenná koza
                                        dějiny
     nikdy nepřestane bečet

Co chci říct

Můj otec byl muzikant. Hrál na kytaru a zpíval. Můj otec
nahrával písničky ve stejném studiu, kde hrál Bob Marley
s kapelou. A jestli víte, kdo je Bob, a teď myslíte na „One Love“,
dready, trávu, hey mon, vzdalujete se od jádra
básně, kterým je nahrávací studio, kde jsem spala na podlaze,
zatímco můj otec zpíval a brnkal na kytaru. A kde Bob,
který pro mě v mých čtyřech nebo pěti byl jenom jeden z Twelve Tribes,
řekl muži, který mi řekl bělobo, že to tedy nejsem, že jsem dcera izraelská,
že jsem Stairovo dítě. Stejný Bob, kterého jste viděli třást
dready a poskakovat sem a tam; tenhle muž s hlasem
z tekutého černého zlata, se i pro mě v mých čtyřech nebo pěti
stal legendou a někde na Jamajce se ve studiu začala točit deska.

MONICA MINOTTOVÁ

Ličiová stráž

Jako malá jsem neměla ráda parte.
Možná mi přišlo, že kdybych je četla,
mohla bych to na někoho blízkého taky přivolat.
Je legrační, jak se věci mění.
Před třiceti lety chodily holky
po ulici a nikdo je neobtěžoval,
na domech nebyly potřeba mříže
ani stráž kolem stromů obtěžkaných liči.

Umlčet kameny

Devítiletá dívka vytažená ze sutin
patnáct dní po zemětřesení,
naděje, že někdo přežil, byly dávno pryč.
Hořely pohřební ohně, a ona
ležela mezi přízračnými druhy,
vlasy pokryté prachem.
Ale když otevřela oči,
vyrovnala se slunci.

Duch

Je brzy ráno. Sluneční paprsky se odrážejí
od láhví, co visí na mandloni
před domem pana Pinka, jako neklidný duch.
„Jsem si jistej, že sypat sůl na práh dveří
v dnešní době nestačí.
Už to chce jinačí kalibr,“ povídá Pink.
„Z Jamajky jsem odjel jako kluk.“ Teď je mu
sedmdesát pět a vrací se mu noční můry z dětství.
Ve větvích mandloně rozvěsil
ochranu před zlejma silama.
Říká se, že se domů vrátil
kvůli zimě, ze který ho zábly kosti,
nebo aby pochopil, proč potřebuje
celej rok zdobit mandloň jako
na Vánoce. Dvacet devět PET láhví
naplněných vodou. Pohupují se. Asi
v Prvním světě objevil umělou hmotu.
Je napřed. Teď, když křičí ze spaní
a převaluje se v posteli, roztřesenej jako list,
nevidí ducha, ale svý plasty.
 

SAFIYA SINCLAIROVÁ

Dobré vlasy

Jen Bůh, má drahá,
nemiluje tě snad
pro tvoje plavé vlasy.
– W. B. Yeats, Anne Gregoryové

Sestro, nic na nás nezbylo.
V tomhle zavrženém čase jsme poslouchaly
mušle, ale neslyšely žádný hlas. Žádnou krásu.

Životy máme zapletené v násilí svých vlasů.
Modrý pohled moře nás naučil, že nejsme žádoucí,
Věděly jsme, že i žlutý lišejník je prý krásný.

To my, které jsme se za úsvitu česaly a vázaly a
proklínaly divoká zvířata v bouřlivých vlnách, nejsme –
Bože, všechny ty dobré vlasy, co přijdou nazmar.

Pane holiči, řeknu pravdu, nebo neřeknu nic,
potkáme se v copáncích s mou pokřivenou angličtinou,
hluboko v dlani budu svírat mince s podivnými obličeji,

řeknu, že chci vlasy jako trosečnice nebo abyste mě
protáhl horkou kulmou za kůži na hlavě. Zrcadlo bere
a zrcadlo bere; brodila jsem se a zbytečně čekala;

zaplatila mýtné, jen aby se mi bíle zpěnily bludné kořeny;
formaldehyd z drogerie se mi vpaloval do kůže.
Za dobré vlasy bych dala cokoli. Vzdala se důstojnosti,

posílala indické panny denně na žně; kilometry jejich
lesklých vlasů by se daly na ulici prodat za spoustu tisíc.
Se svými měďáky za nimi přicházíme každý rok,

celé noci jsme na kolenou, šeptáme si modlitby,
doufáme, že se vzbudíme s jemnými loknami,
černými vlnami v pramenech medu.

Jak jsme ale měly vědět, jak bídně na tom jsme?
Že matčiny dobré geny přijdou vniveč,
že jsem všechno její štěstí mulatky promrhala.

Ty negerské vlasy jsou moje největší neštěstí.
Tak husté, že v nich drží zapíchnutá tužka.

Mořská panna

Karibský tymián je desetkrát silnější než anglický – klidně
se zeptejte paní Queenie a jejího královského námořnictva, kterému
se nikdy nepovedlo zbavit její růžovou zahrádku jamajského plevele,
aniž by zase narostl, desetkrát silnější a začernalý zuřivostí znásilněného
člověka. Vlažný Američan, kterého jsem starými botami potopila
do chřtánu Atlantiku, nikdy nepochopil hřmotnost mého smíchu,
proč se mi dělají vrásky na čele, proč znám dutá místa každé kosti.
Najdi kus vlhké hlíny a zasaď hrdé semínko svého stromu hanby;
nenech si namluvit, že nevyroste. Sud se slanými rybami koulej
dolů z kopce a ten potlučený hrom pošli burácet k pobřeží na měsíc
rozřinčený dlouhými náušnicemi u našeho moře modřejšího než
nejmodřejší oko. Ten mátový čaj, co píská v hrnci, je silnější než
kořalka a patří do něj šest lžiček cukru, prosím – co vám budu
povídat, můj pradědeček měl v krvi tolik cukrové třtiny a silného
rumu, že když krvácel, bylo to vazké jako melasa a černé jako
hleny v krku. Každý rezavý mravenec od Negrilu až po Frenchman’s
Cove se přišel uvelebit a přisát na jeho žílu v místě, kde mu nohu
prožíral diabetický vřed, a když chytil do svých sítí moji babičku,
předhodil ji svému zoufalému synovi ještě studenou: „Mořská panna
na palubě.“

Crania Americana

Lebka bělocha je velká a oválná, s rovnoměrnými rysy. Kosti nosní dutiny jsou vyklenuté, brada plná, zuby ve svislé poloze. Tato rasa se vyznačuje nejvyššími intelektuálními schopnostmi.

            Lusus naturae
                    substantivum (vzácně)
                    h ř í č k a    p ř í r o d y.

Černé tělo se připaluje
                    k požáru –
jsem vyvržená slupka. Viskózní dceřinná
horečka stažená z kůže. Zármutek zajíždí

pomalou lávou do mých fluorescenčních
vroubků jako neonová zmije, opěvovaný animus.
Prahnu po laskání, rozsvícené zaoceánské lodě to
                                        p o h l c u j e.

To je náš útok. Zárodek zvláštnosti –
I moře se ze všech sil odchyluje od kurzu.

Kurděje vytahují kotvy          mikroby
vřou    a moje vlhká ústa otupuje vzdor.
Bouře, posvátná čarodějnická dcera.
Přichází soumrak, nebe barvy rumu,
                                        k t e r ý   p o p í j ím.
Jazyk mám vyplazený jako gilotinu.

Víš, zdvořile tu nic neporoste.
To už je naše nátura.
Do padoušství nás uspávají zlověstné deště:

Úhoří oko tlačí ke třpytivému děsu
          který se pozvolna odpařuje
a se mnou se z grotesknosti mazlí
          další horké světlo.

Sysifovský sourozenec. Nezvyklé vytí,
přehodnotili jsme teď i
                              opici v nás.

Napůl ryba           a napůl nestvůra.
Sráží nás potopený osten bolavých zubů,
krunýř korýše, samá poničená vlákna
                              samá čelist.
Z drsnějších květů           už vytržený
hipokampus naložený v soli
                              rozevřený roztoči.

Mé vodnatelné a nevzdělavatelné.
Pohleď, domorodec. Jak infračerveně
syčí do šílenství. Celou noc.

Ty naše temné kolotoče náhod,
          vsakují do sebe naše nářečí,
vrozená a vklíněná,

diagramy a zblblost.       I já.
Jak jsem občas zasažená samotou.

Černá jak bota a ještě sama.

Výsměch, kost lidožrouta spojuje
úšklebky nad mojí pletí, bezostyšné
            a tupé odsudky.

Otrávení soukmenovci. Nezkamenělí.
Takové křehké slovo       člověk.
Může samo vzplanout, přísahám.

Tvoje bláboly si vezme jako diadém,
flekatou korunku frází,
                  bioluminescenci.

Predátor chtivě stočený      na okraji
                              těchto map.

Pane, smím

                              ho odpralesit?

DONNA AZA WEIR-SOLEYOVÁ

Kořeny

Pocházím z tvrdé červené hlíny,
ve které se rodí káva, kakao, poddužáky a měkké bílé jamy
(bělostné a sladké jako úsměv mého prvního kluka).

Pocházím z rodu pracovitých
drsných tmavých mužů s citlivým srdcem
a vysokých sošných léčitelek,
porodních bab, kněžek, věštkyň a jasnovidek
s pletí v odstínech
od mangové žluti až po
modrofialovou čerň zlatolistu.

Mám tvrdou a nepropustnou slupku,
pod kterou je vždycky jemná dužina.
Jsem jako země, která mi dala vyrůst.

Probíhající rozhovor

Denně se musíme bít
o stejné drobty
bez odpočinku, bez oddechu
roztloukat stejné kameny,
stavět stejné cesty,
putovat bez konce,
tahat stejný starý náklad
vyhýbat se stejným prasklinám
(které našim matkám polámaly hřbet).

A ano…
i spát musíme
se třetím okem
otevřeným
poslouchat jestli
se neobjeví krysa
která nás nejdřív
omráčí
a potom kousne

kousne a omráčí
kousne a omráčí

až upadneme do ještě hlubšího spánku…
a vzbudíme se s krvavými kotníky
uhryzaným kloubem
a rozedřenou páteří
která už tíhu
naší rodiny neudrží

musíme být neustále ve střehu
s grigri vždycky u sebe

Strážce brány

Potkáme se na křižovatce čtyř cest,
kde se trasy otvírají a zavírají, jak se ti zachce
Potkáme se na rozcestí,
kde tanec drobných nožek určuje osudy králů
a malé sekerky kácejí mohutné duby a cypřiše
Potkáme se mezi ročními obdobími,
která tančí v rytmu srdcí a mozků

Duch zná cestu
před i po
a za hranicemi viditelného,
potkáme se tedy na křižovatce,
kde krev a oheň olizují čepel nože
a je jedno, kdo se nají první,
pokud jídlo dostanou všichni
a ani kousek chleba se nevyhodí,
pokud je někde dítě s hladovým břichem.

Potkáme se na mýtině za soumraku,
kdy noc zastiňuje den
a osudy ustupují víře
Potkáme se mezi zítřkem,
včerejškem a dneškem