Španělskými krajinami
Totožnost není nic jiného než pouhý zvyk, nepotřebný úkon, při kterém lživě prohlásíme před kteroukoliv ze svých podob: to jsem já. Zvyk, v němž domněle nachází existenci nekonečné množství bytostí, které nejsou.
Generace roku 1927 je odborníky i běžnými čtenáři pokládána za jedno z nejsilnějších a nejplodnějších uskupení celých dějin španělské literatury. Další její rys spočívá v různorodosti témat, formy i poetiky, čehož si lze povšimnout i na předkládaných básních Luise Cernudy a Gerarda Diega, jež můžete vzít také jako pozvání k četbě knihy Hlas tebou stvořený. Tato kniha, publikovaná v roce 2018, představuje v češtině teprve jako druhá autory této pozoruhodné generace, kteří doposud zůstávali z hlediska překladu ve stínu Federica Garcíi Lorcy.
Vybral a ze španělštiny přeložil Vít Pokorný
(1896, Santander – 1987, Madrid)
Šedé nebe. Večer smutku.
Středověké ovzduší.
Atmosféru města vskutku
procesí dnes rozruší.
A ty sedíš na balkoně
se skupinou dětiček,
roztomilé svojí svitě,
dáš co chvíli chlebíček
květ, polibek… Jak nemístně
protivný je dětský smích
v tom večeru potemnělém,
kromě nich už každý ztich’.
Jestli z duše hořkou vůni
trousím jak květ citrusu,
já nešťastný, k čemu je mi,
vší ta radost za pusu?
Procesí již dovnitř vešlo
lomenými oblouky.
Já pospíchám rozloučit se,
jindy snad víc řeknu ti.
Cože? Prosím? Ať zůstanu?
Ať počkám pod portálem?
… Už s tebou jsem! V tu hodinu
Nejsladší, nelepší, nej…!
Slyšte, gotické uličky,
domove vůní, míru,
drahý hlas mé holubičky,
pohleďte tu idylu.
Z nebe s mrtvolnou barvou
včera zapomněli rozevřený vějíř stáhnout
Kočky po něm skáčou ze střechy na střechu
Osiřelá věž
se mi zlomila v hrudníku
Střechy nad mou Sorií
jsou klubko rozverné, rozmarné spleti,
jak kdyby poslepu vytvořily ji
básníci-zedníci, snílci a děti.
Přepestré taškové prameny máte,
sčesané, kudrnaté,
nad vámi komíny své hlavy v modlitbách věší,
houfeček oveček, jenž vzhlíží k obrovské věži.
Z pohádek známe vás, vy betlémice,
malé a schoulené, jednoho jste plemene,
pokrývky konventu, hospice i nevěstince,
chráníte chlév a stáj, též domy kamenné,
střechy mé.
(1902, Sevilla–1963, Ciudad de México)
Conche Méndezové a
Manueli Altolaguirremu
Bývals něžným přáním, mraku plný náznaků,
S větrem žil jsi mezi přátelskými tělesy,
Dýchal jsi beztvaře, bezhlasně usmíval ses,
Ty dojme vdechnutý neviditelným duchem.
Naše bezmoc, osten pomalý,
By v tobě byla snad mladistvou silou;
Ne směšnou bolestí, ba ani sobeckou rozkoší,
Ani snem jednoho života, ani zlem vítězným.
Jak šťastný mrak, který putuje bez deště,
Jako pták, jehož rodná větev už zapomněla,
Jistý čas byl jsi pán života, smrti,
Přitom jsi nezemřel, přitom jsi nežil.
V tak smutném dýmu a pohublých ulicích
Země měřené starými nenávistmi
Neobjevils, obrácené proti tvému štěstí,
Moc s rukama z bláta,
Podlého boha, který vládne osudy,
Lež a její oblý ocas pnoucí se nad světem,
Bezbrannou lásku plačící mezi hroby.
Tvá lehká nepřítomnost, ozvěna bez tónu, čas bez minulosti,
Míjející jako křídlo,
Zanechává průsvitnou pravdu;
Pravdu, která věděla a necítila,
Chillida leku, místo tvorby Eduarda Chillidy (1924–2002). Tento Bask s otevřeným srdcem prohlásil:
Patřím k těm, kdo si myslí, že každý člověk má někam patřit. Ideální je, když někam patříme, máme někde kořeny, ale naše paže jsou zároveň schopny obejmout svět a naše mysl je schopna vstřebat myšlenky jakékoli jiné kultury. Já jsem srostlý s touto zemí, zde v Baskicku se cítím být na svém místě, jako strom, který je součástí konkrétního území, konkrétního terénu, ale s pažemi nataženými vstříc celému světu.
Doprovodné fotografie a text k nim: Anna Tkáčová
Španělské básnické panorama je skutečně mnohotvaré. Tomuto žánru svědčí také pozornost, která je mu věnována v mnohem vyšší míře než v jiných zemích, a to díky množství oficiálních básnických cen (neexistuje město nebo obec, které by nevypisovaly lyrické soutěže).
,Před několika měsíci tu myšlení bylo tím největším zločinem,‘ přiznal mi v Brně jeden profesor. To znamená, že svobodu dogmatického komunismu, stejně jako svobodu všech diktatur, lze shrnout velmi jednoduše, a to takto: ,Mysli jako já, nebo nemysli vůbec.‘
V polovině srpna byla v Praze během konaní festivalu Prague Pride představena v rámci dvou večerů Tvaru a nakladatelství Škuc antologie Stýkání, obsahující ukázky z poezie i prózy českých a slovinských autorek a autorů, kteří se hlásí ke queer identitě (a také slovenského básníka Michala Talla).