Ukázka z osobních dojmů Miguela Delibese, který se v období politických změn v Československu v roce 1968, ještě před vpádem sovětských vojsk, vydal z frankistické diktatury do Prahy, aby se na vlastní oči seznámil s procesem politického uvolňování jiného autoritářského režimu. Z pobytu vytěžil knihu Primavera de Praga (Pražské jaro), která dosud čeká na vydání v češtině.

Noví muži

„Chcete slyšet můj názor? Podle mého pokud zůstanou i nadále komunisty, tak se obávám, že tihle noví muži nakonec stejně obrátí. Starého psa novým kouskům nenaučíš, tak to prostě bylo a je. Vy už se ale nemůžete dočkat, až mi o těch nových mužích budete vyprávět, že mám pravdu? Tak povídejte, v čem spočívá ta jejich novota?“

„Já to věděl. Vy jste jeden z těch zastánců marnotratného syna. Buď se vrátí zpátky do ohrady, nebo je to šibal, viďte? Ale jste si skutečně jistý, že ten marnotratný syn nejste vy? Nebo že to nejsme my všichni? Opravdu si myslíte, že je Západ prost hříchu? Z vlastní zkušenosti vás mohu ujistit, že v Československu dochází ke skutečné obrodě. Na jedné straně uvolnění, zmírnění teroru, na straně druhé nový tlak, a sice v podobě plánování budoucnosti. Lidé prožívají tento historický okamžik aktivně, velmi intenzivně, ale jak jsem vám už řekl – s naprosto chladnou hlavou. Strávil jsem s některými z těchto nových mužů, o nichž tak pochybujete, téměř dva týdny. Říkají jim tam progresivisté. Nevím, zda se to k nim hodí, či nikoli. Proto jim raději říkám noví muži, navzdory vašim výhradám. Tito muži, kteří během několika měsíců udělali tak důkladnou a pečlivou revizi, nemohli být zvoleni náhodou, ale nevyhnutelně museli vzejít z těch nejlépe připravených intelektuálních kruhů republiky. A takových má Československo naštěstí nespočet, ač strana více než dvacet let prosazovala paradoxní vzdělávací politiku – vychovávat k nepřemýšlení. To pro vás, myslím, není nic nového. Tato myšlenka je tak stará jako osvícenský despotismus – vzdělávám tě, aby ses mi odvděčil tím, že nebudeš myslet. ,Před několika měsíci tu myšlení bylo tím největším zločinem,‘ přiznal mi v Brně jeden profesor. To znamená, že svobodu dogmatického komunismu, stejně jako svobodu všech diktatur, lze shrnout velmi jednoduše, a to takto: ,Mysli jako já, nebo nemysli vůbec.‘ Ale trvám na tom, že to pro vás není nic nového. I kdyby myšlení bylo považováno za zločin, intelektuálové bez něj nemohou žít, a tak dříve či později jejich myšlenky vyplují na povrch. A přesně to se stalo v Praze, na sjezdu Svazu spisovatelů na Národní třídě č. 11 v červenci roku 1967. Musím vás upozornit, že pražské jaro mělo také své léto a posléze i podzim. To je vskutku důležité. Naši krajané se mě obvykle zmateně ptají: ,A jak k tomu vůbec došlo? Kdy to všechno začalo?‘ Vezměme to pěkně popořádku. Léto pražského jara mají na svědomí spisovatelé, podzim zase studenti. A poté, co spojili své síly, došlo k evoluci.“

Životní úroveň

„To je sice hezké, ale kolik je jedna koruna? Jakou má hodnotu? Protože ta čísla takhle vyřčená do prázdna mi nic neřeknou.“

„Jen buďte trpělivý, člověče, ke všemu se dostaneme. Tak předně jsou to příjmy za měsíc, ačkoli jsou vypláceny ve dvou splátkách, jednou za čtrnáct dní, a jsou skutečně nízké, jak vám hned vysvětlím. Některé důchody jsou ještě skrovnější, důchodci nedostávají ani čtyři sta korun. A vy se mě samozřejmě zcela právem ptáte, co si člověk v Československu může koupit za jednu korunu. Tak já vám to povím: za jednu korunu si můžete koupit nepřestupní jízdenku na tramvaj, za korunu padesát pohlednici, za dvě nebo tři koruny nějakou cukrovinku, litr mléka nebo krabičku s deseti cigaretami, za dvě koruny šedesát dostanete kilo chleba, za sedm korun dobrý plátek svíčkové, pro jednu osobu, pochopitelně, za deset korun máte kilo citronů, za čtrnáct kilo pomerančů, za dvanáct nebo osmnáct korun tucet vajec, za patnáct či dvacet vstupenku do opery, za dvacet korun si koupíte knihu nebo balíček amerického tabáku, kilo zmraženého kuřete stojí dvacet sedm korun, za čtyřicet nebo padesát máte oběd o dvou chodech, za šedesát košili, za dvě stě korun pak obyčejný dámský svetřík, od čtyř set korun do tisíce dvou set seženete konfekční pánský oblek, mezi stem a dvěma sty korunami boty a měsíční nájem ve státním bytě vás vyjde na dvě stě padesát korun, běžně jsou to dvě místnosti, někdy zcela výjimečně tři. Byty zpravidla stavějí družstva, mají však dost závad, a získat do vlastnictví byt o dvou či třech místnostech můžete pouze s počátečním vkladem ve výši třicet pět tisíc korun, k tomu pak musíte přičíst další měsíční poplatky, jejichž výše se odvíjí od data, dokdy má být půjčka splacena.“

„Můžete mi to, prosím, přepočítat na pesety?“

„To nemohu, příteli. Dalším z problémů české ekonomiky, jenž je vlastní všem socialistickým zemím, je totiž nesměnitelnost měny. S korunou si vystačíte v Praze, ale jakmile se dostanete k západní hranici, máte vlastně jen bankovky, které nemají žádnou hodnotu. Rakouská koruna si bere lví podíl. Tyto okolnosti pak Čecha staví do nepříjemné situace, přivádějí ho do stavu závislosti a způsobují, že zde bují nekalý černý trh s devizami. Tím vám chci říct, že v Československu existují tři až čtyři směnné kurzy, které se liší: oficiální kurz, ve velkých obchodních centrech s vybraným zbožím, kde můžete platit pouze zahraniční měnou, což se netěší moc velké oblibě, a pak kurz pouliční. Na další si už momentálně nevzpomínám. Ale ujišťuji vás, že se na nás se ženou třikrát nebo čtyřikrát vrhli nějací chlápci a nabízeli nám koruny za jakoukoli cizí měnu. Takže vidíte, že Čech za těchto podmínek vždy prohraje, bývá využíván a ještě i uvězněn ve vlastní zemi, a kdyby mu rodina nebo přátelé ze zahraničí nepůjčili, nemohl by si dovolit ani procházku po Vídni. Je to nespravedlivé, viďte? Noví pražští představitelé se snaží najít nějaké řešení, to je zřejmé. Praha se pokusí navázat obchodní vztahy se zeměmi, s nimiž to uzná za vhodné. Dosud bylo vše orientováno jen na Rusko. V pražském rádiu a tisku se v těchto dnech říká, že z osmi kil chleba, který Češi snědí, je šest kilo z ruské mouky. Tento poměr vypovídá o obchodních vztazích, takže obchod se Západem dosahuje sotva 20 až 25 procent. A jelikož je koruna nesměnitelná, tento obchod připomíná dávnověk, tedy směnný obchod primitivních ekonomik. Pro Československo je to každopádně obchod velmi špatný. Tohle je jeden z problémů, které nejvíce spěchají. Nový ministr zahraničí Hájek před sedmi dny oznámil zahraničním dopisovatelům, že se rozhodl spolupracovat se západními zeměmi, obzvlášť s Anglií, Francií a Itálií, a dodal, že nemá na mysli pouze obchod, ale také oblast vědy a kultury.“

Jak vytrhnout v Praze stoličku

„Takže jsem paternalista, když dám spontánně půl platu svým dělníkům…“

„Moment, zpomalte trochu, prosím vás. V kapitalistických společnostech se paternalismem často snaží nahradit spravedlnost. Někdo vyjde i s půl pesety, a vy, snad mi prominete, máte na druhou stranu klidné svědomí. Jaká investice se vám zdá výhodnější? Jak vidíte, takový paternalismus není ani přesvědčivý, ani prospěšný. Ale něco na něm je, to si musíme přiznat, neboť společnosti, které jej praktikují, mají spravedlivější ekonomicko-sociální strukturu. Stát, otec komunistického dogmatismu, je nepostradatelný, neboť představuje jádro systému. Stát je vším a zasahuje do všeho. Nařizuje, zda se zaseje to, či ono, určuje výše platů, stanovuje ceny, radí studentům, jaký obor studia by si měli zvolit, a pokud se chováte nepřístojně, respektive pokud to státu tak připadá, uštědří vám políček nebo vás pošle za mříže. Je to tedy stát a otec v jedné osobě, který rozdává a mnohé vyžaduje, ale nesmíte na něj zvýšit hlas. Abyste to lépe pochopil, povím vám jednu příhodu, která se mi stala. V Praze mi vytrhli stoličku, ano, slyšel jste dobře, příteli, stoličku. A věřte mi, že pro spisovatelského učně není žádným neštěstím nechat jednu svou kůstku vedle kostí Kafkových. Inu dobrá, nemyslete si však, že ten úkon byl hotový za několik málo minut, během nichž vám to teď odvyprávím. Přijel jsem do Prahy z Brna s neutuchající, avšak snesitelnou bolestí. Asi víte, jak moc může stolička bolet. Nejprve je to jen taková mrzutost, neustávající a tak trochu zákeřná, pak ucítíte takové jakoby píchání špendlíkem, vytvoří se jádro bolesti, jež se neustále rozšiřuje, a z tohoto bolestivého místa vylétávají bojechtivé šípy, které bodají do obou čelistí, uší a nakonec i do mozku. Je to taková bolest, že okamžitě odzbrojí i toho největšího frajera. Nuže, odehrálo se to následovně. V noci jsem přijel do naprosto neznámého města. Nejdříve jsem se snažil tu nesnesitelnou bolest utišit těmi nejuznávanějšími léky proti bolesti, jak bývá zvykem, ale jestli existuje něco, na co ani analgetika nestačí, pak je to bezpochyby bolest stoličky. Takže si mě představte v hotelovém pokoji, neumím ani slovo česky, má žena vyčkává, co se bude dít, já chvíli ležím v posteli, pak zase přecházím po pokoji jako lev v kleci. Nechci se omlouvat, ale ve tři hodiny ráno jsem to vzdal a řekl jsem manželce, že jestli mi ten zub nevytrhnou, tak asi vyskočím z okna. Moje žena tedy sebrala veškerou svou odvahu, odešla z pokoje, poprosila o telefon a telefonní seznam – v jakém jazyce, to netuším – a zavolala jednomu pražskému kamarádovi, který umí španělsky. Ano, jistě, teď je mi trapně, že jsem čekal tak dlouho a vzbudil chudáka kamaráda ve tři hodiny ráno, ale bolest stoličky je bolest stoličky, a překvapuje mě proto, že v žádném trestním zákoníku na celém světě zatím nebyla zařazena mezi polehčující okolnosti, protože při zatmění mysli způsobeném bolestí stoličky může člověk spáchat jakýkoli zločin, a je velmi diskutabilní, do jaké míry je za to zodpovědný. Ale zpátky k věci. Nasedli jsme se ženou do taxíku a vyzvedli našeho kamaráda-tlumočníka, který nás vzal na noční pohotovost. Já jsem si myslel, že na noční pohotovosti vám vytrhnou zub i zašijí břicho, a tak mě překvapilo, že nám otevřela světlovlasá matróna, plášť měla tedy žalostně špinavý, která prohodila s mým kamarádem několik nesrozumitelných slov, mou ženu nechala stát za dveřmi a mě usadila do zubařského křesla a vzala do ruky vrtačku. Než se dala do práce, chytil jsem ji za paži a řekl jsem kamarádovi, že tu stoličku chci prostě jen vytrhnout, ne aby mi v ní vrtala. Znovu si vyměnili několik pro mě zcela nepochopitelných slov a doktorka znovu vzala do ruky vrtačku. Poslušně jsem otevřel pusu, a zatímco mi netečně vrtala v trýzněném zubu, kamarád mi vysvětlil, že ho nechce vytrhnout, protože by třeba šel ještě zachránit. Když mi vrtačka přestala provrtávat zub, utvrzoval jsem kamaráda, že je mi jedno, jestli se dá zachránit, že se chci prostě a jednoduše zbavit té ukrutné bolesti a mít od ní pokoj. Doktorka tuto situaci vyřešila tím, že nám oznámila, že není oprávněna k tomu, aby mi vytrhla zub, který má ještě šanci na budoucnost. Díru v zubu zadělala provizorní výplní, dala mi dvě tablety jiných analgetik, poradila mi, abych si dal pod hlavu tři polštáře, a vyprovodila mě. Ušetřím vás detailů o tom, co vše jsem té noci prožil. Ve svých poznámkách ji mám označenou jako ‚smutnou noc v Praze‘, protože ta doktorka se svými tabletami, provizorní výplní, vrtáním a třemi polštáři pod hlavou dosáhla toho, že se bolest neustále zhoršovala a barbituráty mě jen otupovaly. Za těchto okolností jsem se rozhodl, že vytrvám, že se budu dožadovat, aby mi zub byl vytržen, i kdybych se musel zpovídat ústřednímu výboru nebo za ten úkon zaplatit, pokud by to bylo na soukromé klinice. Víte-li, co je to bolest stoličky, zcela jistě mé počínání pochopíte. A tak jsme v sedm ráno znovu zavolali našemu kamarádovi-tlumočníkovi, mému vlastně jedinému spojení s cizím a neznámým městem. Domluvili jsme se, že se za půl hodiny sejdeme na místní poliklinice, musel jsem však nejdříve požádat o povolení ministerstvo kultury, kterému jsem byl jako hostující přednášející na univerzitě podřízen.“