Na počátku druhého desetiletí 21. století se literatura ve Španělsku nachází v paradoxním postavení. Dnes není potřeba odjíždět dobývat Madrid nebo Barcelonu, aby člověk mohl publikovat ve velkém nakladatelství. A tak Ricardo Menéndez Salmón žije ve svém rodném Gijónu, Gonzalo Hidalgo Bayal v Plasencii, ve městě se čtyřiceti tisíci obyvateli, blízko své rodné vesnice Higuera de Albalat, Rafael Chirbes, který zemřel v roce 2015, se usadil ve vesnici Beniarbeig nedaleko Alicante a předtím žil v Burguillos del Cerro v provincii Badajoz. Fernando Aramburu sídlí už pětatřicet let v německém Hannoveru. V době e-mailů mají tito spisovatelé, kteří žijí daleko od světského ruchu, bezpochyby víc času než ti, kteří jsou přitahováni pulzujícím kulturním životem obou španělských literárních metropolí, jež nadále působí jako prostory společenského života a lákají mnohé mladé adepty spisovatelství. Především Madrid, protože Barcelona, dříve hlavní město nejen literatury španělské, ale i hispanoamerické, ztratila vliv v konkurenci s literaturou psanou katalánsky, přestože je nadále sídlem mnoha hlavních nakladatelských domů, jako například těch napojených na nakladatelství Planeta.

Větší dostupnost díky internetu a sociálním sítím, kde literatura svádí konkurenční boj s dalšími zábavními médii, má však neblahou protiváhu v rozostření kritérií estetických hodnot, která dříve měla svoji platnost. Obraz cestujících v madridském nebo barcelonském metru ponořených do četby románů, esejí nebo básní je nahrazen pohledy roztržitě těkajícími po Instagramu, Facebooku nebo Twitteru. Ve Španělsku každý den nenávratně skončí dvě knihkupectví. V minulých letech ukončily činnost i legendární podniky jako Catalònia v Barceloně (nahrazená potupně McDonaldem), knihkupectví Cervantes v Salamance s osmdesátiletou tradicí nebo po 161 letech působení Ojanguren v Oviedu. Poslední ránu zasadil mnoha takovým místům příchod Amazonu do Španělska před osmi lety.

Před několika měsíci jsem byl svědkem scény příznačné pro ztrátu aury, kterou dnes literatura zažívá, snad s výjimkou několika šťastlivců, jichž je ovšem stále méně. Na knižním veletrhu v Badajozu (150 000 obyvatel) byla na totéž odpoledne naplánovaná prezentace knihy Tus pasos en la escalera (Tvé kroky na schodech) Antonia Muñoze Moliny, jednoho z nejvěhlasnějších španělských romanopisců, jehož knihy byly přeloženy do dvacítky jazyků (člen Královské akademie jazyka, dvakrát oceněný Národní cenou za literaturu, držitel Ceny prince asturského za literaturu a Ceny Jeruzalém), a Never give up Lucíe Bellidové, šestnáctileté teenagerky, která se stala hvězdou internetové aplikace na vytváření krátkých videoklipů TikTok a jež svou slávu založila na tancích sladěných s popěvky reggaetonu. Hysterické scény adolescentů při jejím příchodu vyvolávaly reminiscence na Beatles v dobách jejich největší slávy. Davy mládeže čekající na její autogram způsobily, že když přišla řada na Muñoze Molinu, prostor na autogramiádu byl ještě obsazen a pořadatelé záležitost vyřešili tak, že andaluskému spisovateli vyčlenili malý stolek a taburetku vedle dívčiny, která mohla být jeho vnučkou a jejíž pohybové vlohy byly asi to jediné, co ji učinilo populární ve skupině jejích vrstevnic.

Je nabíledni, že nová média šíření vysoké kultury zrovna moc neprospívají. V oblasti lyriky se hovoří o básnících Instagramu, kteří podle peruánského kritika a básníka Martína Rodrígueze-Gaony a jeho knihy La lira de las masas. Internet y la crisis de la ciudad letrada (2019, Lyra mas. Internet a krize světa knih) mění paradigma, v němž nejdůležitější není kvalita a styl psaní, nýbrž osobní branding veršotepců. Tito velmi mladí autoři, jejichž verše připomínají spíš popové písně z televizních soutěží než tradici Juana Ramóna Jiméneze, Federika Garcíi Lorcy či Josého Ángela Valenteho, vyvolali zlost u některých básníků, kteří se cítí odstrčeni, zejména když ti druzí se úspěšně prodávají a navíc dostávají i prestižní ceny. Udělení ceny Biblioteca Breve knize Días sin ti (Dny bez tebe), prvnímu románu Elviry Sastreové (1992, Segovia), nejznámější básnířky tohoto proudu, vzedmulo vlnu protestů, protože cena byla věnována románu bez formálních ambicí a s přesladkou zápletkou vlastní laciným sentimentálním románům. Přitom touto cenou byli v předešlých letech ověnčeni Mario Vargas Llosa, Juan Benet, Carlos Fuentes, Luis Goytisolo či Guillermo Cabrera Infante.

Je zjevné, že španělská literatura prochází obdobím změny, krize a nejistoty v tom, jaké hodnoty v ní převládnou v budoucnu. V oblasti prózy zaujímají téměř monopolní postavení nakladatelské skupiny, jako je Planeta či Random House, což přispělo k jisté uniformitě a k očividnému estetickému konzervatismu, kdy se cení především zápletka, jediné „románové“ měřítko, a trestá se nebo zapovídá jakákoli formální inovace, jež by mohla znesnadnit cestu díla k širokému čtenářstvu. Romanopisci, kteří se prosadili v literatuře v 80. a 90. letech, mají tendenci opakovat sami sebe a stále dokola používají vzorce, jež jim přinesly úspěch. To je do značné míry i případ samotného Antonia Muñoze Moliny, Eduarda Mendozy, který v posledních dvou letech vydal romány El rey recibe (Král dostává) a El negociado del yin y el yang (Dohady o jin a jang), první dva díly zamýšlené humoristické trilogie, nebo Javiera Maríase, jenž v roce 2017 obdržel Cenu kritiky za román Berta Isla a který se v cizině těší obrovskému uznání. Tím, že se tito autoři zřekli rizika, prokázali nedostatek ctižádosti, již měli Miguel Delibes, Camilo José Cela či Juan Goytisolo, kteří neviděli protiklad v tom být věrný sobě samému, a přitom se neustále hledat, když už ne v každém románu, tak alespoň v určitých obdobích svého literárního vývoje.

Mezi poněkud mladšími autory má dobrou pověst Manuel Vilas a především Javier Cercas, jenž nedávno získal nejlépe dotovanou cenu mezi španělskými literárními oceněními – Cenu nakladatelství Planeta (601 000 eur) za román Terra alta a který po vzoru Francouze Emmanuela Carrèra propaguje žánr známý jako „nefikční román“. „Nefikční román“ je založen na neustálém kladení otázek autora-vypravěče ve snaze nalézt pravdu o minulosti nebo nějaké historické osobnosti. Cosi podobného z protichůdných ideologických postojů a v mnohem manýrističtějším stylu běžně pěstuje autor Juan Manuel de Prada, jenž v mnohém zůstává dlužen Franciscu Umbralovi. Oblíbenost „nefikčních románů“ přivábila mladší spisovatele, jako je Miguel Ángel Hernández Navarro (1977, Murcia) s úspěšným románem El dolor de los demás (Bolest ostatních), v němž hledá pravdu o skutečném zločinu, kterého se dopustil jeho nejlepší přítel, když zabil svou sestru. Jedná se o dílo, jež nenastoluje vyhrocená morální dilemata a těží ze zvrhlé skutečnosti. Vicente Luis Mora ve svém nedávném eseji La huída de la imaginación (Útěk od představivosti) odkrývá ochuzení, které tato záliba ve skutečnosti a pohrdání fikcí způsobuje v současné španělské próze.

Spojování nakladatelství a horečnaté tempo vydávání knih, jež se rozpoutalo v zemi s nedostatkem statistických ukazatelů ohledně četby, mění prozaiky zařazené u nakladatelů „do první divize“ ve skutečné píšící galejníky, kteří jsou nuceni každý rok vydat nějaký román, což jim znemožňuje dopřát si období ticha a ústraní nutná pro dozrání tvůrčího psaní. Na druhé straně románový žánr (ať už fikční, či nefikční) vytěsnil zbytek možností, takže povídkový žánr ztratil na váze. Kniha Vicisitudes (2017, Zvraty) Luise Matea Díeze, skvělý soubor pětaosmdesáti povídek, byla zařazena mezi romány, aby se lépe prodávala, což se stalo i s knihou Sefarad (2001) Muñoze Moliny. Jedna andaluská spisovatelka mi jako osobní humorný zážitek vyprávěla, že své literární agentce navrhla, že napíše knihu krátkých povídek, ale ta jí odpověděla:

Nech těch hloupostí, dej mi román a dostanu tě tak vysoko, jak budeš chtít.

Spisovatelé, kteří zpočátku psali mistrovské knihy povídek, jako Ricardo Menéndez Salmón, autor knihy Gritar (2007, Křičet) nebo Fernando Aramburu s dílem Los peces de la amargura (2006, Ryby hořkosti), tento žánr opustili ve prospěch výnosnějšího románu a zapomněli, že povídka „může obsahovat všechno, co román, ale čtenáře tolik neunaví“, jak říkával Jorge Luis Borges.

Mezi těmi, kdo navzdory všemu vytrvávají a píší krátké prózy, vyniká Eloy Tizón s povídkami Técnicas de iluminación (2013, Osvětlovací techniky), jakož i s dalšími knihami krátkých příběhů. Při rozdělování literárních cen však vždycky zůstal ve finále na druhém místě, což dokazuje, že samotná kritika prakticky téměř vždy ocení raději román. Je to tím, že čtenářské publikum se navzdory Borgesovi nebojí rozsáhlých a méně hutných žánrů, jež dokonce upřednostňuje. To dokládá i obrovský úspěch románu Fernanda Aramburua Vlast, jehož se jenom ve Španělsku prodalo téměř milion výtisků a který předkládá utěšující představu o baskickém konfliktu s povzbudivou energií vyvolanou rozpuštěním teroristické skupiny ETA a umírněnými postoji Baskické nacionalistické strany. O tomtéž tématu, avšak odlišně, pojednává spisovatel Harkaitz Cano v knize La voz del Faquir (2018, Fakírův hlas), vydané v baskičtině. Vypráví o marginalizaci, jíž písničkář trpí proto, že se distancoval od násilí kruhů bojujících za nezávislost.

Důležitý význam mají nadále romány paměti, které se soustřeďují na občanskou válku. Mezi nimi z čtenářského hlediska kraluje Almudena Grandesová se souborem próz shrnutých pod názvem Episodios de una Guerra Interminable (Epizody z nekonečné války; název odkazuje k projektu Epizody z národních dějin Benita Péreze Galdóse, pozn. překl.) a další autoři, kteří přinášejí nové pohledy, jako Astuřan Luis Rodríguez v knize 8:38 či barcelonská spisovatelka Encarna Castillová v románu Venta del Rayo.

Nečekaný úspěch u čtenářů i kritiky měl román Lectura fácil (2018, Jednoduchá četba) mladé granadské spisovatelky Cristiny Moralesové, ověnčený cenou Premio Herralde a Národní cenou kritiky. Vypráví o životě čtyř mentálně postižených žen, které spolu obývají chráněný byt v Barceloně. Vzdálena sentimentu k podobně odlišným osobám používá hlasy tak, jak to provedl William Faulkner s Benjym v románu Hluk a vřava, aby předestřela, řečeno slovy profesora Fernanda Vallse, „zdrcující sociální kritiku“, málo běžnou v naší době. Její postavy jsou ukázkou obrazoboreckého vzdoru a bezbřehé sexuality. Jeden z nejambicióznějších a nejzdařilejších románů se objevuje v podobě knihy Sur (2019, Jih) Antonia Solera, jež je napsána velmi odlišným stylem. Sleduje vzor Joyceova Odyssea či Dos Passosovy Manhattanské přestupní stanice, soustřeďuje vyprávění do jediného dne života dvou set postav ve městě Málaga bezprostředně poté, kdy byl na ulici objeven umírající významný advokát.

V oblasti poezie, tedy té skutečné, nikoli instagramové, lze pozorovat dvojí tendenci. Jestliže na jedné straně velká nakladatelství jako Visor, Tusquets nebo Pre-Textos nadále upřednostňují náměty obecně známé jako „poezie prožitku“, jiní autoři, jako básník a kritik Eduardo Moga, vnímají na jedné straně vyčerpanost figurativního neorealistického proudu, který převažoval v posledních třech desetiletích, a na straně druhé vzestup

neoavantgardních tendencí, nového experimentálního proudu, jenž usiluje o lexikální a syntaktickou subversi.

Přestože je nelze zařadit mezi ty, kdo jsou nejradikálnější v rozchodu s tradicí, za zmínku stojí vývoj a v jistém smyslu emancipace děl básníků, kteří začali psát ve stopách Josého Ángela Valenteho a Antonia Gamonedy, snad největších a nezpochybnitelných mistrů mezi španělskými básníky, po vzoru blízkém prorockému neosurrealismu Juana Carlose Mestreho. Mezi významnými básníky a básnířkami této tendence lze zmínit Esther Ramónovou (1970, Madrid), autorku více než desítky básnických sbírek s nezaměnitelnou představivostí, v nichž zvířata nabývají různorodé symboliky jako například ve sbírkách Tundra (2002), Reses (2008, Dobytčata) a Caza con hurones (2013, Lov s fretkami). Tato autorka se nicméně ve svých posledních sbírkách Morada (2017, Příbytek) a Sellada (2019, Zapečetěné) vydává novým směrem. Jako básníka stylem blízkého Garcíovi Lorcovi a jeho Básníkovi v New Yorku, jemuž je však hodně dlužen, můžeme zmínit Josého Antonia Lleru, jenž ve sbírkách El síndrome de Diógenes (2010, Diogenův syndrom) a Transporte de animales vivos (2013, Převoz živých zvířat) přichází s originální meditací nad osamělými městskými prostorami (operační sál, tunely, dálnice) a jejich bezradnými obyvateli. Meditací nad našimi současnými životními vzorci, rámovanými v tomto případě ekologismem a zkušeností z emigrace do USA, se vyznačuje dílo básnířky Azahary Palomequeové v knihách American poems (2015) či R. I. P. (Rest in Plastic) (2019).

Španělské básnické panorama je skutečně mnohotvaré. Tomuto žánru svědčí také pozornost, která je mu věnována v mnohem vyšší míře než v jiných zemích, a to díky množství oficiálních básnických cen (neexistuje město nebo obec, které by nevypisovaly lyrické soutěže). Sestavit planisféru lyrické galaxie ve Španělsku by přesáhlo prostor, který zde máme k dispozici. Upozorněme tedy na některá významná souhvězdí, jež lze vyzdvihnout u kanárských básníků, u nichž hraje významnou úlohu jedinečná ostrovní příroda jako místo předurčené pro obnaženou poetiku, pro to prvotní, uchvacující. Žáky Andrése Sáncheze Robayny, přestože se posléze vydali velmi osobní cestou, jsou básníci jako Rafael-José Díaz či básnířka Goretti Ramírezová, zatímco básníci jako Miguel Pérez Alvarado nebo José Miguel Perera sledovali ještě osobnější cestu, v souznění tlukotu těla a ostrova. Básník Pérez Alvarado má blíže spíše k intimismu spojenému s Emilem Pradosem, Perera je více avantgardní s ozvěnami Rimbauda v nedávné sbírce La boca de las alucinaciones (Ústa halucinací).

Právě do tohoto novátorského úhlu pohledu a do tohoto nového experimentálního proudu, o němž hovořil Eduardo Mora (on sám význačný básník, s bouřlivým veršem, který se napájí u Chilanů Pabla Nerudy a Davida Rosenmana-Tauba a Severoameričana Walta Whitmana, jehož vrcholnou sbírku Stébla trávy přeložil), zapadají autoři zahrnutí do antologie Limados. La ruptura textual en la última poesía española (2016, Vytříbení. Textový zlom v nejnovější španělské poezii). Sestavil ji Óscar de la Torre. U těchto básníků vyniká zájem o dialog s jinými žánry a jinými druhy umění: Ángel Cerviño byl a je spíše vizuálním umělcem než básníkem; Maríu Salgadovou poezie přivedla k performančnímu umění a Julio César Galán je také autorem divadelních her.

Uzavřeme tím, že značná část nejhodnotnější španělské literatury se navzdory vpádu virtuálního světa a šíření banálnosti píše s vědomím, že jazyk je svrchovaným prostředkem, jak šířit krásu a jak čelit uspěchanosti a tlaku na zisk. Esejistický žánr, knihy jako El entusiasmo. Precariedad y trabajo creativo en la era digital (Cena nakladatelství Anagrama, 2018, Nadšení. Prekariát a tvůrčí práce v digitální éře) od autorky Remedios Zafrové či Crítica de la razón precaria. La vida intelectual ante la obligación de lo extraordinario od Javiera Lópeze Alóse (Cena Catarata za esej, 2019, Kritika znejistělého rozumu. Intelektuální život tváří v tvář nutnosti výjimečného) nás udržují v naději na etickou a estetickou vitalitu nových generací španělských spisovatelů.