chuť na pivo

a venku cosi povlává

třešeň mrtvého souseda

vlastně ne

není mrtvý

jen ho viděli

zabalená nosítka

vezměte si třešně

plynou po jazyku

červy postrádají

koukejte

a krev před vrátky

není krev

—

byly to modré oči klavíru

bezinková šťáva

prsty si padaly do náručí

list meduňky

ráda bych tě ostříhala

copak čas může?

lišky by se bály toho pachu

prchaly by zrána

a pak?

svázané gumičkou

praská

zlaté nitě letí po kraji

a lišky

vymřely

—

víc než zbytky vedra

válely se na Ortenově náměstí

trochu křičela

slyšelo hřiště

kroky vedly na tramvaj

a náhle

konečně

vysoká postava modrý úsměv

půjde kam chce ona

její zlaté nitě vlasů tahají ho

v tu chvíli večerního parna

tisíckrát raději by byla

s tím

jež neobjímá pažemi nýbrž slovy

plastová přednáška

tramvaje

a taky konec

—

vtiskne jí zlato

to na cestu životem

tón aby si mohla vybrat sama

za minci která bývala jeho

to na

polévku z petržele

srostlé se srdcem venkovanky

(má nůž a květovanou

zástěru plnou ranního svítání

a soli

a petržele do hospody

za trochu piva do džbánku

pak do zástěry)

až vrátí se hospodář

sebere minci darovanou

rok devatenáct set něco z petržele

vrátí se hospodář

zase je zle

—

blízko kulatého náměstí se zastavila neděle uprostřed středy

obě jsou světlé, babička na přechodu stála s ní-

vzpomínala na své šaty svatebního dne a na

včerejší večeři:

kluci si hráli tam kde neměli

svrhli pár krabic do polévky – babička se usmívala

„jsou to jen staré fotky“

teď mísící se s šedostí jejího vlasu

(a s celerem, který dávno ztratil touhu být živý

mezi prošlými jogurty lesního ovoce)

černobílá fotografie nasáklá polévkou

a babiččiny sny se kroutí – chtěla by:

vzletět ke květináčům nahoře na regálech

„copak babi, vždyť já Tě mám ráda…“