Přijel jste do Prahy představit výbor ze svých próz pod názvem Jetotak, ve kterém jsou shromážděny starší překlady vašich prací do češtiny. První, co čtenáře zaujme nebo možná i zaskočí, je způsob vašeho psaní: Ačkoliv užíváte bezesporu románové postupy, jsou to texty nedějové, statické, esejistické, popisné. Je tento kontrast nejvhodnějším prostředkem pro vyjádření specifických témat vašich próz, nebo v epiku prostě nevěříte?

Mám moc rád literaturu a rád čtu. Přečetl jsem opravdu hodně různých vyprávění, eposů, povídek a novel. Připadá mi, že to, jak píšu, je vlastně pokus vyprávět tak, jak mně osobně v těch knihách chybělo. Rád experimentuju, rád měním úhel pohledu, tempo a hloubku vyprávění, rád některé detaily popisuji a vyprávím tak, jako kdybych se na ně díval přes mikroskop, a na některé naopak přes teleskop. Takže se všechno proměňuje. Důležité je, že tu chybí jakési výrazné rozdělení, něco, co se u nás na Ukrajině nazývá „emoční zhodnocení událostí“. Tak to je, to se stalo a o tom se vypráví. Existuje-li takové neutrální, lakonické vyprávění, pak autorská pozice může chybět. Nevím, jestli to je dobře, či špatně, zda to je, či není odsouzení. Mně šlo o to, že tak se to stalo, takový byl život těch lidí a chci o něm vyprávět, aniž bych se pouštěl do hodnocení jejich motivů nebo prožitků.

V úvodu k cyklu FM Halič přímo píšete, že „tato knížka není literaturou, ba co víc, je neliteraturou“. Zároveň jste ten cyklus v jednom polském rozhovoru v roce 2008 označil jako návrat do literatury. Tam samozřejmě jde o to, že šlo původně o rozhlasový projekt, ale když se začtu třeba do halucinačních vizí Severína z textu Okolo jezera, cítím, že autor má o literárnosti svoje originální představy. Trochu jste už na to odpověděl, ale jaké jsou?

Řeknu ještě jednou totéž. Znám opravdu hodně knih. Opravdu hodně skvělých knih. Hodně knih, u nichž mám pocit, že po jejich přečtení už k některým věcem není co dodat. Hodně knih, u nichž vidím, jak určitá literární konvence přechází z jedné knihy do druhé. Chtěl jsem ale vytvořit něco, co by bylo pokusem o hodně krátké, hodně zkrácené vyprávění, živé vyprávění, na něž se literární konvence nevztahuje. Dle mého názoru literární konvence diktuje svoje požadavky, jak má být kniha napsána. Samozřejmě se bez toho obejít nedá. Kniha se nedá napsat, aniž by autor viděl nebo přečetl alespoň jednu jinou knihu. Je to jako vzor pro mistra, ponětí o tom, že něco takového existuje a nějak takhle se to dělá. Tato větší či menší konvenčnost mě vždycky zajímala. Vždycky jsem chtěl napsat nějaké vyprávění, které by bylo reprodukcí vyprávění nebo reprodukcí eposu. V dětství jsem rád poslouchal kamarády, kteří uměli vyprávět o filmech. V té době jsme neměli všichni možnost vidět všechny zásadní filmy. Každý z nás ale viděl alespoň nějaký film. No a pak to chlapecké umění, nebo nebudu říkat chlapecké, abych nebyl sexistou, ale byla to převážně záležitost kluků, sice nevím proč, ale – tato schopnost převyprávět film tak, aby zaujal jiné, je něco, co jsem zkoušel vytvořit ve svých dílech. Je to takový otisk otisknutého, odraz odrazu. Už to není konkrétní život, o kterém vyprávím, ale převypravuji nebo reprodukuji už existující příběh o nějakém životě. Tohle se děje při vyšetřování trestných činů. Často se to stává, když někdo svědčí po uplynutí spousty let a jeho svědectví už se nezakládá na tom, co spatřil, nic nového už si z místa činu nedokáže vybavit. Zato si ten člověk pamatuje, co už vyprávěl. Všechny možné varianty, jakékoliv nové věci a nuance dané vzpomínky už nepramení bezprostředně z té události, ale z toho vysloveného, z toho, jak o té události člověk vyprávěl. V mém případě je hodně z těchto věcí vytvořeno tak, že se vlastně jedná o reprodukci vyprávění.