LOUISE GLÜCKOVÁ

Klekání

Už si dál nelámu hlavu nad tím, kde jsi.
Jsi v zahradě; jsi tam, kde je John,
v hlíně, v zamyšlení, se zelenou lopatkou v ruce.
Takhle zahradničí: patnáct minut usilovné snahy,
patnáct minut rozjitřeného rozjímání. Někdy
pracuji po jeho boku, dělám drobné práce,
pleji, jednotím salát; někdy jen přihlížím
na verandě u horní zahrady, dokud se za soumraku
první lilie nepromění v lampy: celou tu dobu
ho neopouští klid. Skrze mne se však prožene
ne na způsob živin, jež se drží v rostlině,
ale jako jasné světlo skrze holý strom.

(Ze sbírky Divoký kosatec, přeložila Veronika Revická-Francová)

Daniela Vodáčková

Kde zrovna na zahradě pracuje John, tam přebývá i božský princip. Bůh se skrze Johnovu bytost zjevuje a setrvává na místě. John je patrně klidný člověk, patnáct minut pracuje, patnáct minut (co znamená to „rozjitřeně“?) rozjímá. Nachází se v přítomnosti. Jeho bytost není definována tím, co bylo, ani tím, co se teprve stane. Jeho existence se odvíjí právě nyní. Vím ovšem, že teď už nepíšu o Johnovi, ale o svém muži Pavlovi. Když Bůh rozdával lidem role v Divadle světa, Pavel dostal jasnou a celoživotní úlohu – zahradníka. Je to klidný mlčenlivý člověk, nikdy nespěchá, na zahradu se musí pomalu a s rozvahou. Zahradník dlouze zvažuje, co udělá, ptá se trávy, stromů a keřů, co by samy chtěly. Vidí dovnitř jejich cévních systémů i do jejich buněčných vesmírů. Zná důvody, proč určitou větev ponechat, a jinou odstranit. Ví, kdy sekat trávu a v jakých místech nikdy trávu nesekat, ví to sám od sebe, nikdo ho to neučil. Všichni, kdo na naší zahradě pracujeme, včetně mé maminky, která je rovněž zkušená zahradnice, říkáme: „To bude vědět Pavel. Neboj, on si s tím poradí.“ Nedávno jsem napsala delší báseň s názvem „Návrat“ a v ní tuto strofu:

Byl jsi na zahradě,
když jsem přijela.
Právě teď je kolem
přítomný čas; jsi součást
švestkového stromu,
nerozeznatelný od kmene,
rosteš a obnovuješ se,
vesele máváš větvemi,
a listí (tvé myšlenky)
se v tanci snáší k zemi.

V básni Glückové je ovšem i další část, její osobní:

Skrze mne se však prožene
ne na způsob živin, jež se drží v rostlině,
ale jako jasné světlo skrze holý strom.

Nejdřív si musím ujasnit v této větě podmět. Kdo se prožene? Je to John, anebo božský princip? Možná jsou to oba – jestliže onen princip přebývá s Johnem, je v tom obsažen i John samotný. Nevím, jestli tomu úplně rozumím, ale cítím k této části básně také silný vztah. Nacházím sebe samotnou v obrazu, který si vykládám tak, že světlo, které probleskuje větvemi stromu, je spirituálním zážitkem, rychlým a intenzivním setkáním s božím principem skrze vlastní způsob bytí i temperament.

Opět mě to nepřímo vede k pokračování vlastní básně:

Sedíme s Pavlem, Olgou a Hedvikou
u ohně na zahradě. Volaly,
ať ho zapálím, už jedou.
Od večera hlídám tři ohně.
V kuchyni, v krbu a na zahradě.
Jsou divoké i krotké.

Naše substance, Pavlova zahradní přítomnost a můj ohnivý aspekt se někdy dokážou synergicky doplňovat, a jindy se stávají destruktivním protikladem. V takové chvíli Pavel ztuhne, jako by na chvíli přestal existovat, zmrzne v čase a já začnu střílet jednu žhavou střelu za druhou nebo srším, prskám a utíkám.

Jedno vím jistě. Zahradě, rostlinám, hlíně, kořenům, hmyzu a jeho larvám, rytmu, spánku a probouzení mohu a budu důvěřovat.