Postřehls celou šíři země?

Pověz, znáš-li to všechno.

– Jób 38:18

1. Stát se termitem

Je mnoho způsobů, jak začít. Například podobnými slovy, která zamumlá hrdina, jenž se probírá z mdloby a protírá si oči, celý vyděšený: „Kde to jsem?“ A věru není snadné rozpoznat, kde se člověk nachází, a to zvláště po tak dlouhé izolaci, kdy šlo vycházet ven pouze s maskou na obličeji a jediný vzácný kontakt představovali kolemjdoucí, rychle prchající z dohledu.

Náš hrdina nedávno začal pozorovat měsíc – od včera je v úplňku –, což ho znepokojuje, ba děsí: Jako by byl měsíc tím posledním, co ještě lze obdivovat bez pocitu úzkosti. Slunce? Kdo by se dokázal radovat z jeho žáru, aniž by pomyslel na klimatickou změnu? Stromy klátící se ve větru? Potěšení zkazí strach z toho, že uschnou nebo zahynou pod zuby pily. Dokonce i voda padající z nebe vyvolává nepříjemný pocit, pocit zodpovědnosti: „Moc dobře víte, že se brzy bude všude vody nedostávat!“ Těšit se z pohledu na krajinu? Na to rovnou zapomeňte: Jsme zodpovědni za veškeré její znečištění. A jestli ještě stále obdivujete zlaté obilí, tak jen proto, že jste zapomněli, že vinou politiky Evropské unie zmizel z polí vlčí mák. Kde impresionisté malovali bující krásu, teď již není vidět nic než venkov vlivem SZP (Společné zemědělské politiky) proměněný v poušť… Věru, hrdina nemá jinou možnost jak ukojit neklid než upřít svůj zrak na měsíc: na jeho kulatost a jeho fáze. Když už nic jiného, alespoň se necítí ani trochu zodpovědný; je to poslední podívaná, která mu zbývá. Pokud se cítíš tak dojat měsíčním jasem, je to proto, že víš, že pohyb měsíce je konečně něco, za co nemůžeš. Jako jsi mohl kdysi s jistotou nevinně hledět na pole, jezera, stromy, řeky, hory a veškerou krajinu, bez sebemenšího pomyšlení na možný vliv každého tvého počinu. Předtím. Není tomu ani tak dlouho.

Když se budím, stává se mi, že cítím utrpení Kafkova hrdiny z povídky „Proměna“, který se během noci promění ve švába, brouka nebo kraba. Den za dnem se děsí toho, že nemůže vstát a jít do práce jako dřív; schovává se pod postelí; poslouchá svou sestru, rodiče, šéfa klepajícího na zamčené dveře. Nemůže se zvednout; záda má tvrdá jako kámen; musí se naučit, jak ovládat nohy nebo klepeta, která mávají do všech směrů. Postupně zjišťuje, že když se snaží něco říct, nikdo mu nerozumí; tělo změnilo velikost; cítí, že se stal „nestvůrným hmyzem“.

Cítím, jako kdybych i já sám prošel skutečnou proměnou. Ještě si vzpomínám, jak jsem dříve mohl sebrat své tělo a zcela nevinně se s ním pohybovat. Nyní cítím, že za sebou ztěžka táhnu dlouhou stopu CO2, která mi zakazuje uletět pomocí zakoupené letenky a která překáží všem mým pohybům, a tak se stěží odvážím ťukat do klávesnice ze strachu, že bych snad někde v dálce rozpustil nějaký ledovec. A od ledna je to ještě horší, protože – jak je mi neustále opakováno – si navíc před sebou představuji aerosolový mrak a jeho drobné kapénky, které šíří do plic miniaturní virus, schopný zadusit v posteli mé sousedy a zároveň přehltit nemocnice. Jako kdyby mě ze všech stran obklopoval krunýř den ode dne fatálnějších následků, jež se musím naučit táhnout za sebou. I když se snažím dodržovat řádný odstup a obtížně dýchám přes chirurgickou roušku, moc daleko se nedostanu, neboť jakmile naplním svůj nákupní vozík, vzroste úzkost: Tento šálek kávy ničí tropickou půdu; toto triko uvrhá do bídy dítě z Bangladéše; z krvavého steaku, na který jsem se těšil, vane metan, urychlující klimatickou krizi. A tak naříkám a fňukám, vyděšený z proměny – probudím se ještě někdy z této noční můry; budu jako dřív: svobodný, nevinný, pohyblivý? Ach, člověk minulosti! Zavřený doma, dobrá, ale jen na několik týdnů; ne navždy, to by bylo nesnesitelné. Kdo by chtěl skončit jako Řehoř Samsa, který k velké úlevě rodičů zemřel seschlý ve skříni?

Ale ano, došlo ke změně a nezdá se, že se probuzením z této noční můry vrátíme v čase. Uvězněný včera, uvězněný zítra. „Nestvůrný hmyz“ se musí naučit chodit šikmo, prát se se sousedy a s rodiči (Samsova rodina se možná také začne měnit?), všichni se stydí za tykadla, za stopy, které za sebou zanechávají, za virové a plynové brázdy, zatímco cvakají protetickými údy za úděsného zvuku tlukoucích ocelových křídel. „Ale kde to jsem?“ hlesne někde jinde v jiném čase někdo jiný, člen jiného národa. Jak si na to zvyknout? Tápáním, osaháváním jako vždy – jak taky jinak?

Kafka uhodil hřebíček na hlavičku: Proměna ve švába nabízí dost dobrý výchozí orientační bod a může mi pomoct dát se dohromady. Po celém světě jsou různé druhy hmyzu na cestě k vyhynutí, ale mravenci a termiti přetrvávají. Proč tedy nezačít jejich životními drahami, když nás zajímá, kam to všechno spěje?

Proslulý rod termitů Termitomyces, který žije v symbióze se zvláštním druhem hub, schopným trávit dřevo, je velmi vhodný, protože si z rozžvýkané hlíny staví prostorná hnízda, jež jsou udržovaná, svým způsobem klimatizovaná. Praha hliněná, kde během několika dnů každé sousto projde trávicím traktem všech termitů. Termit je uvězněn, izolován, není ani třeba zmiňovat, že se jedná dokonce o ukázkový model izolace: Nikdy nevyjde ven! Ale je to termit, kdo buduje termitiště cucáním hroudy za hroudou. Ve skutečnosti tedy může jít kamkoli, ale pouze za předpokladu, že termitiště vždy trochu rozšíří. Balí se do něj, kutálí se v něm, je to jeho vnitřní prostředí a zároveň způsob, jak se opatřit vnějškem, je to svým způsobem jeho rozšířené tělo. Vědci by řekli, že se jedná o jeho druhý „exoskeleton“, navrch k prvnímu, který je tvořen krunýřem, článkovanýma nohama a ostatními vnějšími částmi.

Přídavné jméno „kafkovský“ získá zcela jiný význam, pokud ho místo na osamoceného termita, odříznutého od potravy a uvězněného ve světě suché hnědé hlíny, použiji na konečně spokojeného Řehoře Samsu, nasyceného svým podzemním domem, který strávil s pomocí stovek milionů předků a souputníků: Jejich zhltané dřevo utvořilo nepřetržitý proud potravy, ze kterého si Řehoř jen tak mimochodem odebral několik molekul. To by byla další proměna slavné „Proměny“ – po mnoha dalších. Pak by už ovšem Řehoř nikomu nepřipadal zrůdný, nikdo by se ho nesnažil zašlápnout jako švába po vzoru tatíčka Samsy. Možná bych ho měl obdařit dalšími pocity, jako se to stalo Sisyfovi, ale zcela z jiných důvodů, a vykřiknout: „Musíme si představit, že Řehoř Samsa je šťasten.“

Schopnost stát se hmyzem nebo termitem by mohla přinést klid vyděšenému člověku, který již nemá žádnou jistotu kromě měsíce, jediné blízké entity nevzbuzující úzkost. Pohled na stromy, vítr, déšť, sucho, moře, řeky – a samozřejmě motýly a včely – v tobě vzbuzuje takový nepokoj jen proto, že se cítíš zodpovědný, ba vinný, tím, že nebojuješ proti těm, kteří tyto krásy ničí; protože ses vetřel do jejich existence a zkřížil jim cestu. V tom případě ano, je to pravda: tu quoque, i ty jsi strávil, upravil a proměnil své okolí; udělal jsi z něj vnitřní prostředí, termitiště, své město, svou Prahu, tvořenou cementem a kameny. Nuže tedy, proč by ses cítil špatně? Nic už pro tebe není cizí; už nejsi sám a můžeš si poklidně strávit pár molekul z obsahu střev, který prošel metabolismem desítkami milionů předků, spřízněnců, souputníků a soupeřů. Už nejsi ve svém starém pokoji, Řehoři, můžeš jít kamkoli, proč by ses stále zahanbeně zahrabával pod zem? Unikl jsi; běž tedy vpřed; pouč nás!

Možná teprve teď – s tykadly, články, výměšky, kusadly, končetinami – ses konečně stal člověkem! A tvoji rodiče a možná i tvá hodná sestra Markétka, ti, kteří zneklidnění a vyděšení klepou na dveře: Nejsou naopak oni těmi, kteří se stali nelidskými, protože odmítli přijmout svou proměnu v hmyz? To oni by se měli cítit špatně, nikoli ty. Nejsou to snad oni, kteří se přetvořili a nechali se proměnit klimatickou krizí a pandemií v „monstra“? Celou dobu jsme četli Kafkovu povídku obráceně. Řehoř, pevně postavený na svých šesti chlupatých nohách, může konečně kráčet zpříma a naučí nás, jak se vymanit z uvěznění.

Zatímco jsme si tu povídali, zašel měsíc; je mimo tvé starosti, cizí, ale cizí jiným způsobem než předtím. Proč se netváříš přesvědčeně? Úzkost nezmizela? Asi že to bylo moc laciné. Cítíš se dokonce ještě hůř? Tato proměna se ti nelíbí? Chceš se proměnit zpět v člověka minulosti? Máš pravdu. Ale i pokud bychom se bývali proměnili v hmyz, byli bychom kromě toho navíc špatným hmyzem, neschopným pohybovat se příliš daleko a zamčeným ve vlastním pokoji.

Jedná se o tu záležitost „návratu na zem“, z níž se mi dělá mdlo. Je nečestné tlačit nás k přistání, když není řečeno, kde lze přistát bez nehody, čím bychom se stali a s kým budeme spřízněni a s kým ne. Byl jsem příliš rychlý. To je ta nevýhoda toho, když se startuje z místa nehody: Nemohu najít svou pozici pomocí GPS; nemohu už přes nic přeletět. Ale je to zároveň má šance: Stačí začít tam, kde jsme, ground zero, pokusit se následovat první stopu v houští a postupně zjistit, kam nás dovede. Netřeba spěchat, stále zbývá trochu času najít místo k zahnízdění. Ovšem, přišel jsem o svůj mohutný hlas, kterým jsem kdysi shůry řečnil pro celé lidstvo, a tak hrozí, že můj přednes bude připomínat kručení ve střevech, podobně jako zněl Řehoř uším svých rodičů. Ale tato nevýhoda se holt pojí se stáváním se zvířetem. Jde však především o to nechat zaznít hlasům těch, kteří tápavě bloudí v bezměsíčné noci, volajíce sebe navzájem. Ostatní souputníci se pak mohou shromáždit kolem těchto hlasů.

2. Uvěznění, ale v širokém prostoru

„Kde to jsem?“ sípe člověk, který se probudil jako hmyz. Pravděpodobně ve městě jako většina mých současníků. Nacházím se tak uvnitř jakéhosi rozsáhlého termitiště: systém zdí, cest, výrobních procesů, potravních řetězců a kabelových sítí s dlouhými podzemními odnožemi. Ty fungují podobně jako potrubí termitů, která jim umožňují i přes velké vzdálenosti dostat se do domů a proniknout do těch nejpevnějších dřevěných trámů. Ve městě jsem svým způsobem vždy tak nějak „u sebe“, alespoň do jisté míry: Tady jsem omítl zeď, tento stůl jsem si dovezl ze zahraničí, tuhle jsem omylem vytopil souseda pode mnou, tady platím nájem. Zde jsou nepatrné stopy na vápencovém vchodu –
budou navždy patřit ke stopám, vráskám a obohacením tohoto místa. Když vezmu v úvahu kamenný vchod, mohu pro každý kámen dohledat člověka, který ho udělal; pokud začnu od lidí, najdu v kameni, který nechali za sebou, stopu každé jejich činnosti – tuto velkou skvrnu na zdi jsem způsobil já sám o dvacet let později, tento nápis zrovna tak. Co je pro ostatní anonymní a chladné rámování, je minimálně pro mě téměř umělecké dílo.

Město je jako termitiště, životní prostředí a jeho obyvatelé tvoří kontinuum: Říci jedno zároveň znamená říci druhé; město je exoskelet pro své obyvatele, kteří naopak, když odejdou nebo vyschnou, za sebou zanechávají přetvořené prostředí v podobě stop – například jako zemřelí na hřbitově. Městský člověk obývá město jako rak poustevníček svou ulitu. „Kde tedy jsem?“ Jsem ve své ulitě, existuji skrz ni a také částečně díky ní. Dobře to dokládá fakt, že nemůžu ani donést nákup bez použití výtahu, který mě musí pustit dovnitř. Je tedy městský člověk „výtahovým“ hmyzem, podobně jako pavouk je havětí „pavučinovou“? Dále jsou tu ještě majitelé, kteří se musejí o stroje starat. Za nájemníkem je tedy výtah-protéza; za protézou majitelé a údržbáři. A pokračuje to dále. Neživé prostředí a ti, kteří jej oživují, jsou jedna entita. Něco jako zcela nahý městský člověk neexistuje o nic více než termit mimo termitiště, pavouk bez pavučiny nebo Indián, kterému jsme zničili les. Termitiště bez termitů není nic než hromada bahna, jako nóbl čtvrti během lockdownu, když jsme jimi znuděně procházeli: Okázalé budovy bez obyvatel, kteří by je oživili.

Způsoby bytí města tedy nejsou zrovna cizí jeho obyvateli, ale je možné jít ještě trochu dál, než narazím na něco, co by bylo skutečně mimo? Letos v létě, když jsem byl v oblasti Vercors na úpatí Grand Veymont, vysvětlil nám přítel geolog, že celý vršek této impozantní hory je ve skutečnosti korálový hřbitov. Jde tedy o další gigantickou aglomeraci, již dávno vybydlenou. Nakupené organické zbytky postupně stlačené, skryté a později vyzdvižené se erodované zastavily v této podobě a daly vzniknout nádhernému urgonskému vápenci, jehož bělostný kámen s drobnými krystalky zářil pod přítelovou lupou. Tento typ vápence se nazývá „bioklast“, což znamená: „vytvořený ze všech úlomků živých organismů.“ Tak si říkám, že snad není přehnané hledat analogii mezi městským termitištěm, tak bioklastickým, a tímto údolím ve Vercors, které bylo kdysi ledovcem vysekáno napříč hřbitovem nespočetných živých bytostí. Díky tomu se cítím trochu méně odcizený; mohu se sunout stále dál a dál. Dveře už nejsou zamčené.

Tím spíše že cestu nahoru ke Grand Veymontu lemovala obrovská mraveniště, která mi připomínala, že i mravenci žijí rušným městským životem. Řehoř se musí cítit méně osaměle od té doby, co se jeho článkované tělo dostalo do souladu s kamennou Prahou, jejíž každá vykrystalizovaná součást v sobě uchovává ozvěnu oceánu sypajících se mušlí. To stačí, aby ponechal rodinu jejímu osudu uvězněnou doma, s jejich ubohými lidskými těly postaru obkreslenými jako siluety z drátů.

Když byl Řehoř ve svém pokoji, trpěl pocitem jinakosti v kruhu vlastní rodiny; dveře a zámek stačily na to, aby ho zamkly na dva západy. Zprvu hmyz, ale nyní pohleďme: Stal se z něj „muž, který procházel zdí“.¹ Jeho pokoj a dům nejsou pro něho nadále nic víc než koule z hlíny, kamene a suti, které částečně strávil a následně vyvrhnul: Už nepředstavují překážku pro jeho pohyb. Jak může najednou vyjít ven a bavit se, aniž by se mu někdo vysmíval! Praha, její mosty, kostely, paláce? Nic víc než hroudy země, jen o něco větší, starší a sedimentovanější. Všechny umělé a vyrobené věci, které vycházejí z mnoha čelistí jeho krajanů.

Jedna věc pravděpodobně činí mou proměnu v hmyz snesitelnou: Když vykročím z města na venkov, ocitám se před dalšími termitišti, vápencovými horami, ještě sedimentovanějšími vytrvalou prací, zručností a inženýrstvím nespočetných mikroorganismů. Jak úžasně se uvolní ten, kdo byl dosud uvězněný. Je to znovunalezení naprosté svobody pohybu. Sledujme dále tuto tenkou linku, rozšiřme nezřetelnou intuici, zarytě poslechněme toto zvláštní nutkání: Když volně přecházím od termitiště k městu, a pak od města k horám, je možné koncept rozšířit na ještě širší prostor, v němž se hory prostě „nacházejí“, jak jsem se dříve domníval?

Práce v mraveništi vytváří bublinu kolem jednotlivých mravenců, udržuje jejich teplotu a čistí vzduch kolem nich. Totéž platí pro Veroniku, když se zadýchává při náročném výstupu na Grand Veymont. Nadechuje se, ale vzduch z ní nevychází, jako kdyby na zádech nesla těžké lahve dobyvatelů Annapurny. Nespočetné množství skrytých organismů jí – pro tuto chvíli zdarma – poskytují náplň do plic. Dále je tu ozonová vrstva, která ji – ještě stále – chrání před sluncem. Vytváří nad ní klenbu, opět vznikající prací nesčetných a zcela neviditelných aktérů, tentokrát ještě starších: dvě a půl miliardy let bakterií v akci. Proto z ní vydechované obláčky CO2 místo cizince a „nestvůrného hmyzu“ činí jednu z miliard respirátorek. Některé z nich toho využívají pro tvorbu dřeva v bukovém lese, v jehož stínu pak Veronika znovu popadá dech. To vše činí z výletnice chodkyni nezměrné metropole, do níž se vydala jednoho krásného odpoledne. Sice uprostřed venkova, mimo město, ale ve skutečnosti ukotvená uvnitř souměstí, které by nikdy nemohla opustit, aniž by se okamžitě udusila.

Jaký je to šok si uvědomit, že Řehoř mohl odhalit všechnu vynalézavost, inženýrství a svobodu tvořit nebo raději povinnost tvořit v tom, co kdysi, když nebyl nic víc než drátěná silueta jako jeho ničemní rodiče, považoval za ducha doby, atmosféru a modrou oblohu. Aby byla nad jeho hlavou ozonová klenba, aby se neudusil, když vyjde ven – i když teď už ve skutečnosti neexistuje žádné „ven“ –, k tomu jsou stále ještě nezbytní pracovníci a mikroskopické organismy. K udržení střechy nebes na svém místě je zapotřebí drobných úkonů a rozptýleného úsilí, a aby vůbec existovalo ohraničení a víceméně stabilní ochrana, aby mohl Řehoř nějaký čas přežít, je nezbytná dlouhá, předlouhá historie vynalézavosti. Pokud se chci velmi rychle naučit chovat se podle švába Řehoře, musím si přiznat, že činnost živých organismů a jejich schopnost měnit životní podmínky, schopnost využívat systémové skulinky, jednotlivé sféry, různá prostředí a bubliny klimatizovaného vzduchu, tomu všemu porozumím spíše z pozorování technických strojů, továren, skladů, přístavů a laboratoří. Pomocí nich nejlépe pochopím přirozenost „přírody“, která není v první řadě „zelená“ ani „organická“, ale je především složená z drobných úkonů, předmětů a aktérů. Pokud mají dost času.

Je zvláštní, že geologické a biologické učebnice se podivují nad tím, jak před miliardami let živé organismy „náhodou“ našly na Zemi ideální podmínky pro svůj vývoj: vhodná teplota, vhodná vzdálenost od Slunce, vhodná voda, vzduch. Člověk by od seriózních vědců zrovna nečekal, že budou s takovým nadšením přijímat prozřetelnost jako vysvětlení souladu organismů a takzvaného „prostředí“. Sebemenší krok směrem k přeměně ve zvíře vede k naprosto odlišnému a prozaičtějšímu pohled: neexistuje nic jako „prostředí“. To je stejné, jako kdybyste gratulovali mravenci, jaké má štěstí, že existuje v mraveništi, které je díky prozřetelnosti tak vhodně teplé, tak příjemně větrané a tak často čištěné od odpadků! Kdybyste věděli, jak se ho zeptat, mravenec by jistě odpověděl, že to byl on sám a miliardy jeho příbuzných, kdo vytvořili toto „prostředí“. Vzniká z nich, jako Praha vzniká ze svých obyvatel. Představa prostředí nedává žádný smysl, protože nelze vytyčit hranici, podle níž bychom mohli odlišit organismus od toho, co jej obklopuje. V pravém slova smyslu nás nic neobklopuje, vše se podílí na našem dýchání. A historie života je tu proto, aby nám připomínala, že ona natolik vývoji „příznivá“ země je ve skutečnosti záměrně učiněná příznivou, a to záměry tak dobře skrytými, že si jich nejsou vědomy ani samy živé organismy! Nevědomky ohnuly prostor kolem sebe, a pak se v něm poskládaly, zahrabaly, skulily a schoulily.

A teď jsem tu já, trochu lépe zorientovaný, protože se začínám přibližovat tomu, co je skutečně „tam venku“. Když v příbězích mého dětství mořeplavci ztroskotali na břehu (jako Cyrus Smith v Tajuplném ostrově), vždy se snažili co nejrychleji dostat na nějaký kopec, aby zjistili, jestli jsou na kontinentě nebo na ostrově. Zklamaní, když odhalili ostrov, ale uklidněni jeho rozlehlostí a rozmanitostí, které se před nimi odkryla. Také my zjišťujeme, že jsme sice uvězněni, ano, ale na ostrově obrovských rozměrů. Odhadujeme jeho okraj zvnitřku skrze jakousi průhlednou bariéru, jako kdybychom byli uvnitř křišťálového paláce nebo skleníku, nebo jako když plavec pohlíží vzhůru na oblohu z hlubiny jezera.

Nejpodivuhodnější je, jak jsem již dávno zjistil, že o tomto vnějšku nemáme nikdy žádnou přímou zkušenost. I ta nejodvážnější kosmonautka opakuje své velkolepé výstupy do vesmíru pouze svědomitě namačkaná v ad hoc skafandru – minisféra, která ji pomyslným kabelem pevně upevněným k zemi spojuje s Kennedyho mysem a kterou nemůže opustit, aniž by okamžitě zahynula. Zprávy o tomto rozlehlém prostoru, o všem, co se nachází za prahem, získáváme z textů, výpočtů a výzkumů, ale děje se tak vždy zvnitřku našich laboratoří, teleskopů a institutů, aniž bychom z nich kdy vylezli. To leda v naší představivosti, respektive představované znalosti, pomocí naučených obrazů. Jakkoli působivý je obraz naší planety z pohledu ze Saturnu, byla to kancelář NASA, kde v roce 2013 vytvořili obraz pixel po pixelu. Tím, že oslavujeme jeho objektivitu a zapomínáme přitom na souvislosti, které umožňují vidět Zemi z dálky, mýlíme se jak v předmětu našeho zkoumání, tak v lidských možnostech přesných znalostí.

Když se podle vzoru termitů a jejich tenké vyšlapané dráhy přesunu z pokoje do města, z města do hor, z hor do atmosféry, stále sice nevím, kde se nacházíme, ale myslím, že je možné vrazit do země kolík, abych se příště, až zase půjdu na průzkum, neztratil. Z této strany hranice tu máme svět, který zakoušíme a v němž jsme všude potkali různé typy krajanů, obdařených vynalézavostí, odvahou a svobodou, které jim umožňují tvořit a podle vlastní chuti uspořádávat soubory staveb a systémů, jež se více či méně překrývají. Výsledky jejich snažení nás vždy překvapí, ale zároveň cítíme, že sdílejí s našimi konstrukcemi cosi jako rodinnou podobnost. Vně hranice existuje zcela jiný, překvapivý svět, se kterým ovšem nemáme žádnou přímou zkušenost, leda pomocí představované znalosti. Ten se nikdy nestane důvěrně známým. Vnějšek, ten skutečný vnějšek začíná tam, kde se otáčí Měsíc, ten cizí a vskutku nezničitelný měsíc, který jsi správně se závistí pozoroval jako symbol nevinnosti, jako pochopitelnou záruku těch, kdo zůstanou navždy uvězněni.