Nikolaj Stěpanovič Gumiljov se narodil v Kronštadtu do rodiny námořního lékaře. Vystudoval carskoselské gymnázium. Poté studoval na pařížské Sorbonně, studium však nedokončil. Básník, důstojník carské armády, cestovatel, překladatel, kritik a zakladatel literárního směru akméismu, jehož představitelé vystupovali za návrat ke slovu jakožto konkretizovanému a pečlivě váženému stavebnímu kameni poezie. Usilovali o osvobození slova od nesrozumitelného balastu, který podle nich vytvářel symbolismus.
Nikolaj Gumiljov byl od studentských let účastníkem petrohradského literárního života, do nějž vstoupil ovlivněn mimo jiné učením Innokentije Anněnského (1855–1909), básníka a tehdejšího ředitele carskoselského gymnázia. V roce 1910 vstupuje Gumiljov do manželství s Annou Achmatovovou. Narodí se jim syn, budoucí historik a tvůrce teorie pasionarity Lev Gumiljov (1912–1992). Roku 1911 se za aktivní Gumiljovovy účasti zakládá tzv. Cech básníků (Cech poetov), do nějž se zapojila Achmatovová i Gumiljovův mladší souputník Osip Mandelštam (1891–1938).
Gumiljov podnikl několik výprav po východní a severovýchodní Africe mezi lety 1907 a 1913. Bojů za první světové války se účastnil coby kavalerista. Byl dvakrát vyznamenán Křížem svatého Jiří. Říjnovou revoluci Gumiljov nevítá. Je vyhlášeným monarchistou, na veřejnosti se křižuje před kostely. S bolševiky nespolupracuje. Nadále však zůstává činným v ruském literárním světě; přednáší, publikuje kritiky a účastní se autorských čtení.
V roce 1921 vychází Gumiljovovi sbírka básní Stan (česky částečně vyšla v rámci souboru básní Cizí nebe, který sestavil a přeložil Jaroslav Kabíček, vyšlo v nakl. Mladá fronta v roce 1995), která popisuje jednotlivé oblasti Afriky. Gumlijov se v ní věnuje místům, která sám expedičně navštívil, ale také těm, která na vlastní oči nikdy nespatřil. Tato sbírka představuje zeměpis v básni, pokus o tzv. geografickou poezii. Původní záměr Gumiljovova zeměpisu v básni předpokládal zahrnutí popisu lokací napříč kontinenty od Evropy přes Asii až po Ohňovou zemi. Vyjádření Gumiljova o tomto záměru v pamětech spisovatele a imigranta do Československa Vasilije Němiroviče-Dančenka (1845–1936):
Píši zeměpis v básních… Je to nejpoetičtější věda, ze které se ovšem dělá nějaký suchý herbář. Nyní pracuji na Africe a černých kmenech.
Poslední autorovou sbírkou vydanou za jeho života se stal Ohnivý sloup. V dílu již názvem odkazujícím k Bibli je Gumiljov ve své vrcholné poloze věrný bohaté obraznosti i vytříbenosti pevných forem, jež zároveň opouští ve prospěch volného verše v básni „Moji čtenáři“, v níž popisuje vliv své poezie na životní nastavení svých obdivovatelů.
Starý tulák v Addis Abebě, který pokořil mnohé kmeny,
tento verš se údajně odkazuje k ruskému cestovateli Vsevolodu Senigovi, který se v Etiopii usadil a účastnil se bojů na straně Etiopanů proti italské armádě. Verš
Lajtnant, který řídil dělové čluny pod palbou nepřátelských houfnic
pojednává o Sergeji Kolbasjevovi (1899–1937/8), básníkovi, námořníkovi a budoucím sovětském velvyslanci v Kábulu. „Člověkem, který uprostřed davu zastřelil císařova posla“ myslí Gumiljov esera, v budoucnu sovětského špiona, Jakova Blumkina, který v květnu r. 1918 spáchal atentát na německého velvyslance, hraběte von Mirbacha-Harffa.
Byť je Gumiljovův příběh ukázkou sebenaplňujícího se proroctví par excellence (viz např. básně „Já a vy“ a „Zbloudilá tramvaj“, které česky vyšly vе sborníku Cizí nebe, nebo báseň „Dělník“ z Ohnivého sloupu), jeho poslední sbírka je jen stěží dílem autora, který se loučí. Gumiljovův život však končí před sto lety. 26. srpna 1921 je zastřelen tajnou policií Čeka v okolí Petrohradu spolu s důstojníky, vědci, literáty a dalšími lidmi obviněnými z účasti v kontrarevoluční bojové organizaci geografa Vladimira Taganceva.
Jiný básník ruského stříbrného věku Vladislav Chodasevič (1886–1939) ve svých pamětech nazvaných Někropoľ. Vospominanija (vyd. r. 1939 v Paříži) popisuje pravděpodobně poslední přátelské setkání v životě Gumiljova, během něhož si básník a dobrodruh žertovně předpovídal, že se dožije devadesáti let.
Tim Postovit
Starý tulák v Addis Abebě,
který pokořil mnohé kmeny,
poslal za mnou černého kopiníka
s pozdravem složeným z mých veršů.
Lajtnant, který řídil dělové čluny
pod palbou nepřátelských houfnic,
po celou noc mi nad jižním mořem
zpaměti přednášel mé básně.
Člověk, který uprostřed davu
zastřelil císařova posla,
přišel mi potřást rukou,
poděkovat mi za mé verše.
Je jich mnoho silných, zlých a veselých,
kteří zabíjeli slony a lidi,
kteří umírali žízní v poušti,
kteří umrzali na hranách věčného ledu,
věrných naší planetě,
silné, veselé a zlé.
Vozí mé knihy v sedlové brašně,
čtou je v palmovém háji,
zapomínají je na tonoucí lodi.
Neurážím je nervozitou,
neponižuji srdeční vřelostí,
neotravuji mnohosmyslnými narážkami
na rub zlámané grešle,
ale když okolo hvízdají střely,
když vlny lámou lodní boky,
učím je se nebát,
nebát se a dělat, co je potřeba.
Když žena s nádhernou tváří,
nejdražší v celém světě,
řekne: Nemiluji vás,
učím je se usmát,
odejít a více se nevracet.
Až nadejde jejich poslední hodina,
a rovná rudá mlha jim zahalí zrak,
naučím je rázem si rozpomenout
na celý krutý milý život,
na celou rodnou podivnou zemi
a stanout před Boží tváří,
čekat s moudrými a prostými slovy
pokojně na Jeho soud.
Slavíci jsou na cypřiších, měsíc je nad jezerem.
Černý kámen, kámen bílý, mnoho vína vypil jsem.
Láhev mi zpívala lépe, než mé srdce kdy předtím:
svět je záblesk záře druha, ostatní jen jeho stín.
Ve vinaři zalíbení nenašel jsem před chvílí,
nejsem dnes, nebyl jsem včera poprvé tak opilý.
Chodím si a pochvaluji, že jsem poznal tajemství:
svět je záblesk záře druha, ostatní jen jeho stín.
Tulákem jsem roztrhaným, nevítaným člověkem.
Vše, čemu jsem se kdy učil, zapomněl jsem navěky.
Jen pro růžovící úškleb, jediný verš zpěvavý:
svět je záblesk záře druha, ostatní jen jeho stín.
A tak kráčím po těch hrobech, kam mí známí ulehli,
na lásku se tázat mrtvých, co bych si nedovolil.
Křičí lebka z jámy všechno, co držela v tajnosti:
svět je záblesk záře druha, ostatní jen jeho stín.
Zčeřilo se na hladině jezero pod měsícem.
Ticho z výšin na cypřiších, mlčí na nich slavíci.
Jen ten jeden, který mlčel, zapěl zpěvem hlasitým:
svět je záblesk záře druha, ostatní jen jeho stín.
Omráčená řevem jsi a dusotem,
oděná jsi v plameni a dýmu.
O tobě mluví, Afriko má, šeptem
v nebeském dómu serafinů.
Otevírají se tam evangelia
o životě tak hrozivém a snivém,
by vzpomněli na toho anděla,
novice, jenž ti dán byl, divá.
O tvých skutcích i tvé fantazii,
vyslechni si vše o vlastní duši.
Jsi-li plod na dávné Eurasii,
zatěžkaná je tebou ta hrušeň.
Odevzdaný zcela budu vyprávět ti
o tvých náčelnících v kůži ze šelem,
kteří vedou muže do vítězné změti,
když jsou lesy temně zšeřelé.
O vesnicích a prastarých modlách,
jejich smíchu, jenž nevěští dobro.
O těch lvech, co přicházejí na práh,
by si chvosty ovívali žebra.
Dej mi za to cestu udusanou,
tam, kde není stopy po člověku,
ať mým jménem nazývají černou
doposud neobjevenou řeku.
Dej mi milost poslední a s díkem
odeberu se na svatá místa.
Dej mi zemřít pod tím fíkovníkem,
kde Marie kolébala Krista.
Ahoj, Rudé moře, polévko žraločí,
černošská vano, písečná kamna!
U břehů tvých se mechy nesmáčí,
Vápenec, kaktus kamenný, ti padne.
Na tvých ostrovech, v písku žhavém,
zapomenuty přílivem, jenž sílí v noci,
zmírají mořské hrůzy žalem:
pilouni, chobotnice a mloci.
Od břehů Afriky se stovky loděk
dávají hledat perly, znají okliky,
a vyhnat se je snaží na východě,
z arabských břehů houfem felúky.
Chycený černoch, zakovaný v řetěz,
na trzích s lidmi skončí v Hudejdě.
Nešťastný Arab na posledním místě,
pod rzí tvé špíny, v teple, na vlně.
Tak jako kantor mezi šotky, mnohdy
zažije parník s mořskou vlnou střet.
Klokotá šroub, je plný sněžné vody,
palubní náklad: rudé růže, led.
Nevládneš nad ním, ať burácí orkán,
ať vlna povstane, co křišťálový sráz.
Zapálí s povzdechem si retko kapitán:
„Ach, díky bože, svěžest, žár vem ďas.“
Celý den nad vodou tu jako hejno vážek
lze spatřit zlato rybích poletuch.
Skví se co srpy zprohýbané pláže,
rudé a zelené mělčiny v rozkvětu.
Blyští se vzduch, průzračným ohněm žhne
jako pták z pohádek, tak hledí slunce z výše:
– Moře, Rudé moře, jsi panovnice dne,
nocím tu však panuješ možná spíše.
Podoben mráčku klouže vodní éter,
na vlnách stíny černých mořských panen.
Nám cizí souhvězdí křížů a seker
nad tebou zahoří nebeským lánem.
Počnou se jiskřit v mžiku jako ranou z děla
tvé proudy, s kouzly si je sezdáš.
Bengálský oheň v nich jako by svítit měla,
ze zášti k nebi ti tvá vlastní hvězda.
A když pak měsíc pluje na zenit,
vítr se nese, tají lesní vůně.
Od Suezu až k Mandebu a zní
jak harfa Eolova po tvém mořském lůně.
Tvé strmé břehy zdolávají sloni
a poslouchají vlnobití šum.
Milují odraz zmrzačené luny
a s bázní kráčí navstříc žralokům.
Však dobře víš, že jediné jsi z moří,
co božím slovům tehdy vnímalo.
Žes rozevřelo vody, co tě tvoří,
by přešel Mojžíš, zhynul Faraon.
Jako obrázek v jedné z těch knížek,
co mi zkrátila večerů mých,
ze smaragdu je zbarvení nížin
jako z vějířů sad palmový.
Ty kanály, kanály, kanály
tečou tu podél jílových stěn.
Omývají Dimjátské skály
růžovou tříští pěn.
Tolik vtipným se jeví tu velbloud:
rybí tělo má, hlavu však hadí.
Jako obří je a dávný přelud
zpod hlubokomořských hladin.
Setkání tvé proběhne s Egyptem
natřikrát za božího času, tehda,
kdy už je sluncem ze dne upito
a pod výpary kouzlí čáry voda.
K platanům vzdáleným a kvetoucím
zavede tě, jak mudrce, procházka,
během níž mluvil s Všemohoucím
o tom, co je to k hvězdám láska.
Šumí to klidná voda snad,
když teče mezi mlýnská kola,
či býček Hapi jako sněhopád
pod trny bučí, krve jako z vola?
Snad je to pohled blahosklonné Eset,
nebo lesk rodící se luny?
To pyramidy rostou, prober se,
naproti, jako strašné černé duny.
Na sivé římsy slétají se orli,
zarůstá mechem jejich nocleh.
V hlubinách spočinuly mrtvoly
a vprostřed mlhy netlejí v té hrobce.
Ulehl Sfinks, by strážil svatyni,
s úsměvem hledí, proto je tu nejvýš,
že očekává hosty z pustiny,
o kterých pranic nevíš.
Egyptský vládce je však jediný,
již kolébá se výlev řeky Nilu,
k ostrovní souši Elefantiny.
Veset i Memfis čerpá jeho sílu.
Až spatříš onu samotu a řeku,
mimoděk zvoláš: „Vždyť je to jen sen!
Přikován nejsem k současnému věku,
navzdory času jsem a propastem.
Viděl jsem panovníkův příkaz
otroky plnit, jejich pokoru,
když nazí pouští táhli jeden provaz,
by tyto sloupy zdvihli nahoru.
Byl jsem to já, kdo patřil po staletí,
tančívat v kruhu zdejší věštkyně,
též krokodýlům zpívat při oběti
a k Ibisu se modlit povinně.
Slyšel jsem vzdychat Antonia milou,
když velké oči své pozvedala,
Kleopatru, jež plachetnice Nilu
zrána přepočítávala.“
Tak stačí! Nechtěl bys tu snad
věčně žít slastný starý věk.
To dnešní noci nemáš rád?
Či nerad chodíš po trávě?
I když ruiny starých krypt
noha tvá cestou rozezní,
nekončí tímto ni Egypt,
ni jeho chvíle slavnostní.
Jako pestrá fata morgana
stojí město, nad ním jasný svit.
Nad mešitou sultána Hassána
půlměsíc proťal minaret.
Na širých ztichlých terasách
česají zlato ze svých copů ženy
a přítelkyně s černí na řasách,
zázvorem hostí, růžovými džemy.
Modlitby šejků jsou tu chmurné
a každý z nich má korán před sebou,
jejž zdobí perské znaky drobné –
kouzelní motýli, již zvou.
Básníci skandují své sloky
ležérně z měkké pohovky.
Nargily kouří, ohnivými loky
hltají kávu v chladu podniků.
Ne nadarmo koluje světem rčení,
kdo vodu z Nilu okusí, tak prý
po celý život ví, že nic lepšího není
než jednou vrátit se do Káhiry.
Ať si tu vládnou Angličané,
popíjí víno, hrají kopanou.
Ať slovo chalífy již není vytesané
na desku zvůle kamennou.
Ať si, však jediný je v této zemi králem,
není to Arab ani běloch, stále
je králem ten, kdo s motykou a rádlem
buvoly černé vede na pole.
I když se tísní ve svém domě z jílu
a jako zvíře hyne po lesích,
je oblíbencem posvátného Nilu
a Feláh* bývá jeho současník.
To pro něj jednou v každém roce
zrzavé proudy našlehaných vod
zavlaží místo jeho vděčné práce,
aby se třikrát poměl od úrod.
To jeho těžké valy chrání
z těch ostrobřichých valounů,
až přijdou v noci nepozvaní
s meči nubijských vrahounů.
Jedno tu ví i sup, jenž nevyspí se,
že celá země pouhou řekou je,
že z jedné strany hraničí s ní písek,
z druhé ji zeleň lemuje.
A pokud čáp se zadumaný blízko
uhnízdí někdy na tom poli tvém.
Hned napiš v angličtině lístek
a uvaž mu ho pod křídlem.
Zjara na listu z eukalyptu,
pokud se čápi navrátí,
uvidíš pozdravy z Egyptu,
jež posílají feláští.
Od počátku pouště rovny jsou si plně,
ale Sýrie, Gobi a Arábie
jsou jen zbylým tichem po saharské vlně,
po satansky rozjařené zlobě.
Šumí Rudé moře jako Perský záliv,
hluboké jsou sněhy na Pamíru,
avšak její písky končí kdesi v dáli,
na Sibiři, nepoznavši míru.
Ni ve stínu lesů, ni na moři lítém,
jen na jedné poušti na světě
uzavřeš se lidem, nepotkáš se s lidem,
slunce, vítr očarují tě.
Hvězda sklání hlavu z namodralé výše,
má panensky omlazenou tvář.
Jako kdyby proudy zlatými si píše
na písečné duny svoji zář.
Kolem věže zámky z porfyrové skály,
fontány a palmy na stráži.
Se vzduchem si hraje jako se zrcadly,
maluje si slunce miráže.
Nadpozemský malíř o večerní chvíli
u podnoží skal a na rostliny,
do písku jako na zlaté žíly,
rozmisťuje fialové stíny.
Uzří povel slunce nadnebeský pěvec,
ihned zazní ladné zvonění.
Zpitý ohněm pukne vápenec,
vše se rudým prachem zaplní.
Blýskají se skály, rozprostřela tma se
na kamenná lóže dřevních řek.
Zvlněnému moři v bouři podobá se,
proneseš v tu chvíli o Sahaře.
Podívej se ale, ta písečná sláva
je jen shůry odraz požáru.
S nebesy, kde oblak s duhou spává,
lehké je zaměnit Saharu.
Bujný vítr pouště je tu druhým vládcem.
Návaly sám sebe pohání.
Do širokých dolin, na vysoké kopce,
vzácný mimochodník východní.
Za zpěvu vstává z písku zvonice,
ve mžiku pozná svého pána,
prořídne vzduch, sluneční zornice,
jako plod granátový plane.
Strašných palem sto let staré kmeny,
sloupy prachu vzhůru bobtnají.
Kroutí se a klátí, mlhou prostoupeny.
Vždy tu budou, věříš potají.
Že se budou toulat do skonání věků,
každý den nabývat na hrůze.
Hlavami se nořit do oblaků
jako strašné hadí haluze.
Chvíle však a… jedna zaostala,
zhroutila se pískovitá hrouda.
Značí to, že cestou potkala
řvoucího strachem velblouda.
Zvlněná rovina se uklidní a kamsi
ulehne písek jako nové hory.
Středozemní moře opanuje chamsín,
aby krev opájel a rozséval spory.
Zastaví karavan a jeho průvodce
neklidně šátrá holí na písku.
Někde tu pramen je a možnost napít se,
ví však jen to, že jsou mu nablízku.
V oázách občas ržají koně,
pod palmou vane vůně nardu.
Vzácná je zeleň v moři ohně
tak jako pruhy na gepardu.
Často vše předčí lomoz šarvátek
burnusy** vlají, blýskají se kopí.
V západní zemi vládne Tuareg,
východní Tubuové přejí si ji dobýt.
Než za stín palem svedou lítou řež,
za velblouda či pohled otrokyně,
Tibesti rodnou, Murzúk, Gadameš,
zanáší písek v jejich domovině.
Větrové pouště mají svoji pýchu,
neznají překážek a svévolí,
bourají zdi a tůně bez oddychu,
bělavou otravují solí.
Možná že zbývá jen pár stovek let,
než svět náš zelený a starý
s dravými písky neustojí střet,
podlehne mládí Sahary.
Zasype písek moře Středozemní
Moskvu, Paříž a Athény.
A budeme se modlit k ohni
co beduíni na koních.
A nakonec, až mimozemský koráb
překročí orbitální práh,
jen zlaté moře spatří shora
a dá mu jméno Sahara.
Reprodukce: N. Gumiljov: O. Della-Vos-Kardovskaya (1909)
Zdroj: Wikipedia, Tretyakov gallery
Z ruštiny přeložil Tim Postovit
Poznámky:
* Feláh – Příslušník usedlého zemědělského obyvatelstva v Egyptě a na Blízkém východě.
** Burnus – Berberský a arabský
dlouhý plášť z hrubé vlny s kapucí.
Byla jsem přesvědčena, že Lenka byla vždycky jakýmsi zvláštním způsobem šťastná právě proto, že mohla a chtěla hodně vzpomínat, že si zpřítomňovala svou bohatou minulost, a to v původních sytých mexických barvách, s vůněmi, horkem, vášněmi i smutky…
Působil jako člověk, který má literaturu skutečně rád, umí jí žít a – věří jí. Byl to on, kdo se stal jedním z korunních důvodů mého dalšího studia na brněnské bohemistice. Člověk – semafor.
Tehdy je jméno Salmana Rushdieho všude vyslovováno anglicky, až to anglista Zdeněk Urbánek nevydrží a cituplným hlasem se přimlouvá: „Prosím, říkejte mu RUŽDÍÍ! On je Ind, a už takhle se mu dost ubližuje!“
Spisovatelé a umělci celkově byli ihned od vzniku samostatného státu vybavováni velkou zodpovědností za výchovu národa, jemuž však měli zároveň sloužit, neboť lid, který si nyní měl vládnout sám, a národ, jenž přestal být cizincem ve vlastní zemi, měl právo si u autorů objednávat konkrétní díla.
Mnichov byl stejným otřesem pro levičáky, liberály, konzervativce i fašisty (dodnes českými fašisty ctěný Max Bedřich Stýblo věnoval Mnichovu sbírku Nedej zahynouti).
