S Lenkou Reinerovou, poslední zástupkyní velké generace německojazyčných spisovatelů z Prahy, jsem se setkávala často, někdy i denně. Za našich dlouhých a často důvěrných hovorů se postupně rodilo přátelství, za něž jsem jí vděčna a nesmírně si ho vážím.

Zažila jsem ji jako bytost, která i ve vysokém stáří působila pevně, nezdolně a mimořádně optimisticky, zároveň to byla nesmírně jemná a zranitelná žena, která se s tragickými okolnostmi svého života, hlavně se smrtí skoro celé rodiny za holocaustu, vyrovnávala jen ztěžka, a trvalo jí dlouhá léta, než se s tou hrůzou naučila žít. Přes to všechno se do svých posledních dnů nádherně radovala z běžných věcí denního života, uměla bez váhání projevit hluboký cit a upřímně fandila nadějnému mládí. Sama trápená nevyléčitelnými nemocemi, nepřestala přemýšlet o bolestech ostatních, jak komu prospět a včas pomoct. Zůstala pro mě vskutku ušlechtilým člověkem.

Léta učednická

Lenka Reinerová vstupovala do světa dospělých, který ji chtěně i nechtěně formoval, v první polovině třicátých let minulého století. Dramatická směsice tehdejších událostí s dalekosáhlými důsledky, s hospodářskou krizí, brutalitou nacismu a válkou, zásadně ovlivnila její názory a postoje, projevila se i v profesním směřování. K zážitkům z té doby se ve svých příštích autobiograficky laděných prózách mnohokrát vracela. V jejích příbězích s tematikou třicátých let nejde o žádnou dodatečnou fabulaci historické látky, tím méně o literární hru s ní. Záleží v nich spíš na věrném zaznamenání osobního prožitku doby s využitím promyšleně vybraných, přesvědčivých a věrohodných faktů, vůbec ne jen věcně dokumentárních informací, ale intenzivně prožité reality konkrétních lidských osudů. Především tím jsou tyto reminiscence poutavé, čtivé a inspirující.

Literárnost textů Lenky Reinerové poskytuje čtenáři možnost vidět konkrétní obrysy a barvy vzdálené doby, slyšet její charakteristické zvuky, cítit příznačné vůně a teprve na tomto pozadí reflektovat historické děje a jejich souvislosti. O životním pocitu vnímavého mladého člověka těch let autorka kromě jiného napsala:

Válka si v černých holínkách už netrpělivě prohrabávala cestu k hranicím naší země, vyla při zkušebních alarmech spolu s příšernými hlasy sirén, a popravčí již kontrolovali ostrost svých seker. To vše jsme věděli. Ale přestaly se snad kvůli tomu psát milostné básně, nebo nemalovali malíři už květiny, ale jen prapory nasáklé krví, smrtelně prázdné oční důlky a odhodlaně zaťaté pěsti? V těchto zlověstných týdnech a měsících nás skutečně nenapadlo tvrdošíjně stavět na odiv odvahu a obětavost, avšak právě tak málo schovávat se za únavu nebo za lhostejnost a rezignaci. Nepřestali jsme se ani smát, ani jsme se nevzdali zdánlivě bláznivé naděje. Naopak, naše radost ze života rostla a každý den jsme vychutnávali jako nějaký nenadálý, nádherný dar. Mohlo tomu být vůbec jinak tváří v tvář bezprostřednímu ohrožení? V oné horečné době bylo v našem životě vše zvláštním způsobem propojeno: práce a zábava, neodvratitelné nebezpečí a záliba v hazardérství, strach a radost z vyvzdorovaného strachu.
Premiere, 10, překlad V. G.

Do kontextu životního pocitu mladé dívky, bytostně toužící po tom, aby se mohla zúčastnit kýžené proměny světa, která se cítila vnitřně připravená bojovat proti zlu, zhmotněnému hlavně v německém nacismu, patřily samozřejmě také prožitky velmi intimní. S příznačnou otevřeností jsou artikulovány tajné naděje, poblouznění, zamilovanost i zklamání, strachy a obavy. Líčení takových citově hluboce zaujatých zážitků nikdy není zatíženo přemírou sentimentality a okázalým patosem či nadbytečnými, trapně působícími popisy, právě naopak, je pojato civilně a zdá se mi, že až cudně.

Od prvních autorčiných próz se aktuálně dějinné prolíná s bytostně osobním. Vypravěččin příběh bývá však skoro vždycky zároveň příběhem ostatních – často autorčiných přátel, starších, mnohdy uctívaných literárních vzorů, ale i vrstevníků, s nimiž tehdy i později, v emigraci, sdílela dobré i zlé. Je sympatické, že autorka své čtenáře nepoučuje, a to ani nepřímo, ani se nesnaží získávat si je rozšiřováním svých témat o aspekty, které jsou právě „in“.

Malý exkurs do Mexika

Mexiko bylo pro Lenku Reinerovou velké téma, a snad dokonce jedno z nejmilejších. Také naše rozhovory se k životu v té vzdálené zemi často stáčely. Mexický exil byl pro ni časem prožitým mezi opravdovými přáteli, na něž se mohla absolutně spolehnout. „Všichni jsme měli společná přání, táhli jsme za jeden provaz, nebylo nutno se stylizovat do ‚figury‘ někoho jiného,“ říkávala. „A byla jsem mladá, plná sil, s velkou vůlí, s odvahou i s respektem, ale i s vlastním názorem,“ podotýkala vícekrát.

Cítila jsem se dobře v mé mexické rodině, mezi svými… jen ta starost o blízké v Čechách… a i výčitky…

K mládí patřilo přirozeně i to, že svůj život chtěla spojit s někým, s kým by mohla žít nejen během doby exilu, ale také později, s kým by chtěla mít děti. Byla přesvědčena, že spoluemigranta, doktora medicíny, spisovatele a novináře Thea Balka, vlastně Dragutina Fodora, by jí určitě schválila i maminka. Viděla ho totiž v Praze před jeho odjezdem do Španělska, kde pracoval jako lékař-interbrigadista. O Balkovi Lenka napsala mamince v posledním lístku z Mexika do Terezína a jedna spoluvězenkyně jí po válce vyprávěla, jak byla maminka šťastná, že alespoň jedna její holka se zachránila.

Lenka obdivovala, s jakým elánem Balk dokázal shánět léky pro jugoslávské partyzány, jak byl u všeho potřebného, jak byl spolehlivý, nezištný, považovala ho za svou „krevní skupinu“. Vůbec jí nevadilo, že byl o šestnáct let starší, právě naopak, byl někým, o koho se mohla opřít.

A kdo mě navigoval, co mám dělat, když bylo zemětřesení, které mě úplně vykolejilo,

vyprávěla se smíchem. A její Theo byl navíc blízký přítel Kischův. A to byla nějaká záruka! Kisch jim byl nakonec svědkem na svatbě. Přesně řečeno, jedním z Lenčiných svědků, jak ráda zdůrazňovala.

Jaké nepopsatelné nadšení provázelo Lenčinu návštěvu dějiště těch šťastných dnů po mnoha letech v roce 1993. Všechno, co bylo pro ni spojeno s velkoměstem Mexico-City, kde několik let žila a pracovala, kde se setkávala s Egonem Erwinem Kischem, Annou Seghersovou či Otto Katzem alias André Simonem a dalšími, mohla ještě jednou navštívit. Byla nadšená, že se vše filmovalo a dokumentovalo, protože si hned představovala, jak to ukáže Anušce, své dceři, kterou zde počala. „V Calle Irapuato jsem prožila krásné chvíle, a nejen tam,“ říkávala s trochu tajemným úsměvem.

Byla jsem přesvědčena, že Lenka byla vždycky jakýmsi zvláštním způsobem šťastná právě proto, že mohla a chtěla hodně vzpomínat, že si zpřítomňovala svou bohatou minulost, a to v původních sytých mexických barvách, s vůněmi, horkem, vášněmi i smutky… Že si to vše opakovaně zpřítomňovala kvůli psaní. Anebo naopak, pro psaní si to uměla a chtěla tak obrazně zpřítomnit, a potom to verbalizovat a tím uchovat. Obojí, vzpomínání i psaní, jí působilo radost, to jsem viděla pokaždé, když vyprávěla. Myslím, že čtenář jejích knih to potěšení vycítí.

„Československý trojlístek“, jak si říkali Kisch, Reinerová a Katz/Simone, chtěl také v Mexiku informovat o své společné vlasti. Hlavně proto založili v roce 1942 španělsky psaný měsíčník El Checoslovaco en México. Jako editor byl za Československo-mexickou asociaci uváděn Ing. Jorge Reich, redakci však vedla Lenka Reinerová, která psala i příspěvky. Mezi autory patřil vedle Kische a Simona i československý vyslanec Karel Wendl, dále František Langer, F. C. Weiskopf a politické osobnosti jako Lázaro Cárdenas, dokonce i Jan Masaryk ad.

Po vypálení Lidic spoluorganizoval československý trojlístek za podpory mexických přátel a dalších emigrantů velkou protestní akci v divadle Palacio de Bellas Artes, na které španělsky promluvili Otto Katz-Simone a Lenka Reinerová a s protesty vystoupili i mexičtí představitelé.

Vystoupení na obrovském jevišti bylo pro Lenku spojeno s nezapomenutelným zážitkem, při jehož připomínce se ještě i po desetiletích rozechvěla a snad i zčervenala.

Kolikrát jsem si říkala, že to byla téměř opovážlivost, předstoupit před tolika lidmi v tak vznešené budově… Vždyť kdo jsem byla? Emigrantka z daleké Prahy, jinak nic. To byl však Egonův nápad! A když si on vzal něco do hlavy, měl pro to důvod a pak to prosadil. Lidickou katastrofu jsem však vnitřně moc prožívala, nemohla jsem ani spát…

Několikrát vyprávěla a také o tom psala, jak coby pracovnice vyslanectví a členka Československo-mexické asociace jezdila do mexických škol vyprávět o Československu, kde se udála tragédie Lidic. Lenku samotnou tato událost zasáhla strašlivým způsobem. „To, co se stalo v Lidicích, to absurdní barbarství, se pro nás v té dálce naprosto vymykalo všemu lidskému chápání,“ říkala. Samozřejmě přitom myslela intenzivně na své blízké, co oni, když tam zůstali… V seznamech popravených, které přicházely na vyslanectví v depeších, často se zděšením zahlédla i jména svých přátel a známých. Stále a stále se vynořovaly také výčitky, „proč zrovna já jsem se zachránila…“ Tichým hlasem vyprávěla: „Byly to chvíle k zbláznění. Ale člověk se nesmí nechat přemoci, ani těmi myšlenkovými strašáky!“ Když o něčem takovém tenkrát napsala, když to pojmenovala a tím odhalila, postavila na pranýř, snad alespoň něco proti tomu podnikla.

Během probdělých nocí napsala tehdy „lidickou“ povídku, kterou publikovalo v červencovém čísle (roku 1943) v exilovém periodiku Neues Deutschland. Když jsem jednou Lenku přesvědčovala, že je to vlastně její první opravdový literární text, už i proto, že v něm píše o něčem, co sice přímo sama nezažila, ale uměla to ztvárnit, jen se usmála a řekla, že to přenechá literárním vědcům. Dnes se mi zdá, že jsem neměla úplně pravdu. Lenka, která se uměla vcítit do utrpení obětí nacistického běsnění, Lidice i v Mexiku doopravdy zažila.

Jednou jsem se Lenky ptala, zda měla v Mexiku také někdy volno, aby mohli jít za kulturou, na výlet, poznávat tu sluncem zalitou zemi. Obávala jsem se, že ze své hostitelské země nemohla nic vidět, že ji znala jen snad takříkajíc z druhé ruky, např. z přednášek v Klubu Heinricha Heineho. Poutavě a s nadšením mi však vyprávěla o muralistech, o výstavách, na nichž viděla díla Fridy Kahlo, Diega Rivery a řady dalších soudobých umělců. Vzpomínala na výlety – „všude bylo něco zajímavého, člověk vůbec nemusel jet dlouhé kilometry“. Balk jí také vyprávěl o společných cestách Mexikem s Kischem a o vzniku reportáží, při nichž „zuřivý reportér“ využíval svých encyklopedických znalostí a bohatých rešerší.

Ostatně těsně před návratem do Evropy se také Lenka s manželem vypravili na první a vlastně poslední společnou mexickou dovolenou. Místo organizování, překládání, psaní a schůzování je vlak odvezl do městečka Cholulu v Querétaru, kde byl zastřelen Maxmilián I. Mexický, viděli barokní katedrálu v Guanajuatu a poutní místo zdejších indiánů v San Juan de los Lagos. Zastavili se v Manzanillo, přístavním městě u Pacifiku, v příjemném Santiagu del Mar a v univerzitním městě Morelia se setkali se spisovatelem Ludwigem Rennem. K aktivní sopce Paricutín a vesničce s pohádkovým názvem Cin-Cun-Can se dokonce vydali na koních.

Z Lenčina vyprávění jsem poznala, že autentické Mexiko je možné „vychutnat“ jen uprostřed Mexičanů, tráví-li člověk běžné dny a týdny především s nimi, s lidmi málo či více významnými, obyčejnými i intelektuály. Jen pak nezkresleně vnímá a dobře chápe, čím je ta jejich země výjimečná a neopakovatelná. Tak si Lenka, podobně jako Anna Seghersová, navždycky zapamatovala svou exilovou zemi jako mimořádně barevnou a prosluněnou. V zemi zalité sluncem zažily ovšem i chvíle smutku: Seghersová smrt matky, kterou nedokázala převézt do exilu, a Lenka o něco později zprávy o ztrátě svých nejbližších. Byl tu však toužebně očekávaný konec války a možnost vrátit se domů.

Všechny prózy Lenky Reinerové s tematikou nuceného exilu, stejně jako mnohé další, například ty, které se vracejí k vykonstruovanému obvinění a věznění na počátku padesátých let, oscilují mezi „tvrdostí“ reality a „měkkostí“ snů, vizí a představ. Nepůsobí „naturalisticky“ ani sentimentálně, a pokud by jim hrozila přemíra citu, okamžitě nastoupí ironie nebo humorná pointa.

Literární úspěch a obyčejně neobyčejný život

Až teprve v devadesátých letech začaly Lence Reinerové vycházet jedna po druhé knihy, které nemohly vyjít dřív. Vůbec nečekala, že téměř okamžitě vyvolají tak velký zájem. Natočilo se s ní mnoho rozhovorů pro rozhlasová i televizní vysílání, pro noviny a časopisy – v Čechách i v zahraničí, především německojazyčném, ale třeba i v Japonsku či Švédsku. Lenka se účastnila desítek besed a autorských čtení, zvali ji i do vzdálených míst, dokonce i mimo Evropu. Ani chvíli neváhala jet někam daleko vlakem, autem nebo letět přes půl světa letadlem, přestože byla už dávno v seniorském věku. A přitom se nechtěla podřídit ani své hlavní diagnóze, která se po delších či kratších odmlkách stále znovu ohlašovala. Bývala unavená, občas ji i něco pobolívalo, ale nestěžovala si a každé své vystoupení považovala téměř za malou „léčebnou kúru“.

Když mám před sebou své publikum, zafunguje adrenalin, ani nejmenší bolístka se neodváží ozvat […]. Je mi náramně dobře,

byla její častá reakce na dotaz, jestli ji ta bohatá publicita a vystupování před obecenstvem příliš neunavuje. Lenka byla člověk, který měl bytostně rád lidi. Nejen občas a naoko. Být s lidmi ji bavilo, inspirovalo a dodávalo jí elán. „Když lidé spolu mluví, mám dojem, že svět je tak nějak v pořádku,“ tvrdívala. A měla štěstí, že byla do velmi vysokého věku ve snesitelné fyzické kondici. Na otázku, jak to dělá, odpovídala, že za něco mohou asi geny, které se u jejích příbuzných průkazně nemohly projevit, protože je zabil hitlerismus… Jistě i navyklá životospráva založená na střídmosti a samozřejmě častý pohyb se rovněž zasloužily, že byla dlouho mobilní a samostatná.

I pocty dokázala přijímat bez zbytečných póz a patosu. Rétorická „vznešenost“ jí byla bytostně cizí a dělala si z ní u některých „osobností“ legraci. Jak nepřekonatelně dokázala imitovat ty, jejichž projevy svou neautentičností, nepravdivostí a někdy i podlézavostí působily směšně. Hodně jsme se tomu pokaždé nasmály. A to i v momentech, které by mohly být označeny víc za tristní než komické.

Poznámka závěrem

Vím, že některým lidem, ne snad Lenčiným čtenářům, ale spíš nekompromisním ideologům, byla trnem v oku její příslušnost ke komunistické straně před válkou, po válce a zejména po jejím uvěznění v padesátých letech. Někteří nemohli pochopit, že po tom všem, o čem psala v knize Všechny barvy slunce a noci, se mohla vrátit do organizace, která ji téměř připravila o život. Četla či slyšela jsem komentáře typu „všichni komunisté jsou prostě fundamentalisté a nikdy se nezmění“… Nebo „když chtěla být redaktorkou, musela tam vstoupit“…

Tyto otázky i komentáře jsou možná legitimní k poznání Lenčiny osobnosti v celku. Je to téma, o němž jsme samozřejmě mnohokrát spolu mluvily. To, co jsem se od ní dozvěděla, lze mimochodem vyčíst z jejích textů. Nepovažuji za relevantní ani názor, že strana byla její „náhradní“ matkou či rodinou po ztrátě příbuzných v holocaustu. Nemyslím si, že „partaj“ Lence zastupovala ztracenou matčinu náruč. Taková tvrzení se mi zdají věcně i logicky naprosto nepodložená. Zjednodušené identifikace strana-matka jsem u ní nikdy nezaznamenala, navíc v době jejího příklonu ke komunistickému hnutí její matka žila, obě se pravidelně setkávaly, a Lenka u ní dokonce cítila pochopení pro svou politickou orientaci. Pro konstrukci „náhradní matky“ proto nevidím v ničem oporu. Komunistická strana byla pro Lenku – jak mi vyplynulo z mnoha rozhovorů s ní – platformou, na níž a z níž chtěla nejdříve demonstrovat svou nespokojenost se stávající sociální nespravedlností, kterou viděla kolem sebe. Postupně se chtěla osobně upřímně podílet na proměně tohoto světa. Viděla ještě před válkou příliš mnoho utrpení pramenícího ze sociálních deficitů. Nakonec to zažila na vlastní kůži, když musela opustit gymnázium. Jinou platformu, z níž by mohla svoje stanovisko prezentovat, neznala, nebo k ní neměla přístup.

Zodpovědnou za politické procesy padesátých let, jimiž sama tak těžce utrpěla, nepovažovala onu platformu, nýbrž jednotlivé funkcionáře strany a státu, kteří se dopustili něčeho neodpustitelného a zločinného. Těm nemělo být odpuštěno. Ale jejími spolustraníky, tvrdívala, byli přece především docela obyčejní lidé, prostí členové, jako byla ona.

Až konec 60. let jí vzal definitivně její iluzi. Se stranou se rozloučila navždy, ale ideám a ideálům rovnosti a sociální spravedlnosti zůstala do smrti věrna.