Události na podzim 1918 znamenaly pro českou literaturu podněty, které jednak rozvinuly některé z tendencí, jež se v ní projevovaly v průběhu první světové války, a jednak přinesly prvky nové. Vznik Československé republiky byl oslavován množstvím básní, divadelních her a výstupů, esejí, úvah, proslovů, úvodníků, fejetonů a dalších žánrů, v nichž jejich autoři vyjadřovali především radost a nadšení. Přítomnost byla spojována s minulostí, byly v ní hledány paralely s aktuálními událostmi. Pozornost se obracela ke sv. Václavu i k Janu Husovi, oživováno bylo husitství i doba národního obrození, z dobových osobností byli v první řadě připomínáni legionáři, T. G. Masaryk, T. W. Wilson nebo Ernest Denis. Společně s tímto návratem do rozličně vzdálených dějin a intenzivním promýšlením dějin různě přítomných se tak odehrávala symbióza s přítomností, kterou v dobovém slovníku reprezentovalo zejména adjektivum „nový“. Tak se psalo a hovořilo o „nové době“, „nové slávě“, „novém životě“, „novém smyslu“, „novém cíli“, „nových božích bojovnících“ (tedy o legionářích), o „novém českém hrdinovi“ nebo „novém typu hrdiny práce a mravního úsilí“ (jímž byl T. G. Masaryk), o vzniku „nového rodu“ atd. Slavná česká minulost se měla spojit s přítomností, která byla většinou interpretována jako historický okamžik otevírající možnosti ke slávě českého národa a státu, k zapojení do celosvětového dění. Dokonce byla tato možnost chápána jako příležitost k proměně republiky v jednu z nejvýznamnějších světových mocností a národ v jeden z nejdůležitějších národů ve světě. Mělo také dojít k povznesení Prahy, která se například podle představ F. X. Šaldy měla teprve s Masarykovým příchodem stát velkoměstem a jedním z center evropské politiky. Celkově byla dobová nálada poznamenána – jistěže krátkodobou – představou o zlepšení situace, o automatickém kolektivním vytváření nové, lepší, krásnější, spravedlivější, angažovanější společnosti na troskách starého světa, který představovalo Rakousko-Uhersko. Již samotná existence republiky měla zajišťovat radostnou naději a změnu v chování lidí.

Nic bez lidu. Vše pro lid

V přelomových dějinných chvílích se ovšem euforie spojuje také s nenávistí. Negativní hodnocení bylo tehdy směřováno zejména proti Habsburkům. V souvislosti s nimi byla frekventována – jako zřejmě nejčastější – číslice tři sta. Bělohorská bitva byla vnímána jako počátek otroctví a ponížení českého národa, který tak tři sta let trpěl. Viktor Dyk otiskl v Národních listech „Písničku 8. Listopadu“ s těmito verši:

Nosili jsme hoře, / nosili své vzteky / na tu Bílou Horu / po celé tři věky.

Ve stejném deníku se tehdy také psalo:

Kámen, jenž dusil český národ, jest odvalen, dílo svobody roste a sílí. Kletba Bílé Hory spadla s nás, zlé mocnosti pozbyly moci a kouzla. Jsme svobodni.

Jeden z nejvíce oslavovaných básníků té doby, Josef Svatopluk Machar, na shromáždění studentů pražských středních škol 8. listopadu 1918 prohlásil:

300 roků byla ta neblahá familie Habsburků neštěstím všem národům, jimž vládla. Jaká to byla familie: lidé zdegenerovaní, zbabělci, idioti, hlupci a hrubci.

Machar litoval, že se císař František Josef I. nedožil vzniku Československa a zániku své rodiny.

Jsou pryč Habsburkové, stíny našich předků jsou usmířeny. Z Bílé Hory je jen poučení: Nic bez lidu, vše pro lid. Osud po Bílé Hoře zbavil nás šlechty, buďme a zůstaňme demokraty. Dynastie pomíjejí, národové zůstávají. Habsburkové odešli, československý národ žije.

Budoucnost vlasti podával Machar pozitivně; vyjádřil se metaforicky, když ji viděl jít

smavou a bílou jako májový den s jarým duchem vítěznou cestou velikostí a slávy.

V básni „Franz Joseph“, napsané 1. listopadu a publikované v Národních listech, se Macharův lyrický mluvčí stylizoval do básníka lidu, který vítá konec habsburského rodu, jenž „jak pohádková žába“ údajně zničil národy a

jak saň nenasytná požírali / jste pokolení, proudy krve jejich / od vašich dásní tekly bystřinami / okrskem země.

Machar svou báseň uzavřel obrazem destrukce císařství, rodu, samotného Františka Josefa I. a – v duchu dobově oblíbené antiteze – také stvoření:

Trůn rozbit je. A rod tvůj rozset bude
jak hluché plevy do všech konců světa
a nikde trvale se nezachytí
a nevzejde už.
Vlá prapor s Hradčan. S věží duní zvony
zrak se zrakem si jasně připíjejí – […]

Identifikace básníka, respektive umělce, s lidmi/lidem a jeho stylizace do role jejich/jeho mluvčího není tehdy samozřejmě nic neznámého, avšak Macharovo „Nic bez lidu. Vše pro lid“ nebo formulace z Volných směrů na začátku roku 1919 „Dnes jde všecka moc z lidu“ se staly zaštiťujícími vyjádřeními, která měla v průběhu 20. století vysvětlovat a zdůvodňovat mnohé, často nepředstavitelné a eticky problematické činy. Na přelomu let 1918 a 1919 se stal velkým symbolem a představitelem národa prezident T. G. Masaryk. Lothar Suchý ho například v básni „Tomáši Masarykovi“ v Národní politice dne 22. prosince 1918 podává jako velkého muže, který

[…] vycítil a plně chápal
ten všechen lid, předků zápal,
že vycítil jsi národ celý
co vložil v ideál svůj zdravý,
Tvé síly nikdy neumdlely!

Lodivod a největší dělník

Pro Antonína Sovu byl Masaryk „duševní vůdce československé hrdinné anabase“, jak uvedl v podtitulu své básně T. G. Masarykovi, která otevírala čtyřčíslí 7–10 Zlaté Prahy ročníku 1918/19, jež bylo celé věnováno vzniku republiky. Prvního československého prezidenta oslovoval a oslavoval verši:

Ty, moudrý a prozřetelný, / jenž dnes už se u věčnost výší, / Ty, veliký, Ty československý svatý,

„Ty, evangelických ctností Nástroji“. Zbožšťování Masaryka nebylo v této básni ojedinělé, tímto způsobem docházelo k návratu hluboko do minulosti lidstva, kdy ztotožňování vládce s božstvem bylo samozřejmé, zároveň se jednalo o akt svrchovaně aktuální, respektive aktualizovaný, jak je patrné z pohledu i do jiných zemí. Obraz Masaryka tak osciloval mezi tatíčkem zdravícím z koně obyvatele a vládcem, který se pohyboval mezi Pražským hradem a zámkem v Lánech, tedy v místech vyhrazených nadřazeným. V závěru své básně vykreslil Antonín Sova vítězného osvoboditele, jehož zásluhy se spojují s legionářskými:

Tvých u nohou v prachu nepřítel podlý
bez hlesu leží, Tys zvítězil!
Vlast, jak jsme ji před tím nesnívali,
Vlast, jež se dřív zdála nám pouhý dým,
z Tvých rukou a z legií slávy jsme vzali.
My budem ji budovat duchem Tvým,
ta přísaha naše nechť bouří Ti k sluchu,
jdem hledat v ní smysl dnů nový i cíl.
Kéž nebyl by nehodný Tebe ni malý
a měřil nás Tebou, velikým.

Karel Toman vítal v prosinci 1918 Masaryka jako vítěze, tatíčkovství má vážnější podobu v oslovení, jež vyjadřuje úctu a sounáležitost celého národa s tímto prezidentem použitím plurálu a přivlastňovacího zájmena:

Náš otče, který vjíždíš
do pražských bran,
žehnej ti svatý Václav
a Mistr Jan.

Masaryk vystupoval v básních často jako pokračovatel velké české myšlenkové tradice, jako novodobý Hus, jako jeho nástupce, podobně tak býval charakterizován jako pokračovatel Komenského, Havlíčka a dalších osobností. Básnicky Masaryka oslavil také S. K. Neumann, jeho „Pozdrav Tomáši G. Masarykovi“ vydal Fr. Borový ještě v roce 1918 jako samostatný tisk. Také Neumannovi je první československý prezident Husovým následovníkem, o čemž svědčí verš: „Jak Hus nám k slávě umíral, tak On teď nám k slávě žil.“ Vlády v Československu se podle Neumanna ujal národ „nových božích bojovníků“, Masaryka pak označil jako lodivoda a dokonce jako největšího dělníka „svého národu, / s nímž v čele půjdeme“. Tato pojmenování se objeví v české poezii znovu o třicet později, avšak budou přisouzena jinému československému prezidentovi.

Spisovatel – služebník i vychovatel národa

Pokud jde o spisovatele, největší ohlas z žijících autorů v období vzniku republiky vyvolávali Alois Jirásek a Josef Svatopluk Machar. Vzhledem k tomu, že rok 1918 byl také rokem padesátých narozenin Otokara Březiny, pak to byl rovněž tento básník, jenž býval vzpomínán mnoha způsoby a jemuž byla vykazována velká úcta. Podle Jaroslava Durycha v

Březinově díle jest tak mocné ložisko sil, že může jednou říditi národní život a býti zdrojem národní svěžesti.

Celkově ovšem docházelo především k velkému návratu k již zesnulým básníkům především 19. století, respektive z doby přelomu 19. a 20. století. Nejčastěji byli jmenováni Jakub Arbes, Svatopluk Čech, Jan Neruda, Božena Němcová, Karel Václav Rais, Josef Václav Sládek, Karolina Světlá či Jaroslav Vrchlický, nejednou v souvislosti se smutkem, že se nedočkali státní samostatnosti, za jejíž průkopníky byli označováni a také jim za ni byly přičítány zásluhy. Antonín Klášterský publikoval ve Zvonu báseň „V den dušiček“, v níž zvolil dialog s těmito autory, aby se alespoň pokusil ulehčit vědomí, že již nežijí. Vznik samostatné republiky, existence svobodné vlasti je tak významná zpráva, že se dostane až do záhrobí k těmto básníkům, kteří

[…] procitli, víš, na zvěst, v skvoucím nachu že volnost svítí nad všemi.
Vlast svobodna!… Ó, musíme být s vámi
v ty velké chvíle… Však jsme – hlas děl známý –
jen o tom snili pod zemí.

Jeden z vybraných autorů, Ladislav Quis, reaguje v Klášterského verších na státní samostatnost povzdechem „Teď ani v hrob […] se zpět mi nechce!“ a další z těch nejvýznamnějších básníků, Josef Václav Sládek, zase uklidňujícími slovy: „A já […] teprve nyní lehce / a pevným usnu klidným snem.“

Připomínán byl také manifest českých spisovatelů z května 1917. Kromě polemik o jeho autorství bylo většinou toto vystoupení vnímáno kladně jako jeden z kroků, jimiž se i čeští spisovatelé zasloužili o státní samostatnost. Myšlenka,

že my, čeští spisovatelé, osobnosti v našem životě veřejně činné a známé, máme nejen právo, nýbrž i povinnost mluvit za rozhodnou většinu českého světa kulturního a duchovního, ba i za národ, jenž sám promluviti nemůže,

korespondovala s představou, jež se v mladé republice rychle (znovu)prosazovala, o spisovatelích jako mluvčích národa. Výjimečně se objevovaly hlasy, které iniciativu k tomuto manifestu nenacházely mezi spisovateli, nýbrž mezi politiky, eventuálně hlasy kritizující tento manifest i jejich autory, v němž „nepromluvila česká literatura“, nýbrž

promluvila pražská kavárna,

jak stálo například v Právu lidu.

Spisovatelé a umělci celkově byli ihned od vzniku samostatného státu vybavováni velkou zodpovědností za výchovu národa, jemuž však měli zároveň sloužit, neboť lid, který si nyní měl vládnout sám, a národ, jenž přestal být cizincem ve vlastní zemi, měl právo si u autorů objednávat konkrétní díla. Spisovatel měl tak vůči společnosti značné závazky. A nebylo tomu v průběhu 20. století naposledy, kdy se tvůrci dostávali do podobné role.