Bezčasí

V pelestech z labutích křídel
nehnutě a tvrdě spím.
Tempa labutí míří kamsi –
a já jsem sama,
i labuť už spí.

Stáří

Leží přede mnou –
stříbrný brambor.
Rozkutálí se,
a kutálí si to do tmy pod skříň.
Stydí se,
a mi je to jedno.

Láska

Udělám ti pelíšek.
Mezi kolejnicemi.
Přikryji tě štěrkem,
teplým od slunce.
V mém srdci i zde
zůstaneš napořád.

Láska II

Strhni ty hrůzou potrhané závěsy,
těžké jsou a smrdí.
Předtím je ale roztáhni,
ať převrhnou ty hrnky staré kávy.
Podívej se z okna,
lidé zírají na blázna – na tebe.
Pohyb je tu vzácný,
spíš dusot, divoký trysk.
To když nahý hledáš své svědomí.
Pod římsou v krbu ho není,
a v kumbále je provaz.
To je tvůj den,
tvé pondělí.
Ničemo, co jsi na druhé hodný,
ale na sebe jak pes.
Chudáčku,
tak se přilnu na tvou hruď,
a zatímco teplo proudí,
vycucám si ze zubů hnis –
ten spolykám.
Jako lásku k tobě.
Přijdu zase za týden – to bude v pondělí.

Huj a huj cha cha

Těžká cesta zkrotila mé kroky,
luminofory zbarvily zábradlí do fialova.
Čeká mne ještě tolika schodů,
ale radosti mi to nebere.
Přehledně vidím horizont všeho dění –
Fiakry konečně přijíždějí.
Monstra mají dnes sněm,
a já jsem monstrum.
Mlha nemocných je můj elixír,
lesklé oči nezdravých se mi kutálí do dlaně,
mělký dech polomrtvých je mi větrem do plachet.
Mám pod čepicí
a vím, co se bude dít.
Těším se.
Huj a huj cha cha.

Schopnost

Sypej to, jinak jdu od rodiny, Mileno!
–
Mám jistou schopnost, muži.
Ale až ti o ní povím,
ty nás beztak opustíš.
–
Tak to sypej o to rychlejc,
bo už je to stejně jedno.
Ale překvapit třeba ještě dokážeš, ženo.
–
Umím rozeznít své proudy o povrchy,
a ty pak zní jako malebný zpěv.
–
Mileno!
–
To není vše, muži.
Řeči zpěvu nerozumím,
ale pár slov přeci jen pochytím.
–
Co je to za slova?
–
Ta slova se opakují pokaždé stejná.
–
Mileno! Klop to!
–
Labra lege!
Já odcházím, muži!

Domácnost

V domácnosti, která mi nevoní,
ve které jsou vlajky z cest,
které nikdo nezažil.
V ní za každým rohem
čeká chladná dlaň
a ta je odporná.
Holubice je paní prostořeká,
živa z divných pocitů,
že jsi sledován.
Má domácnost je zlatavá,
v medovém moři plovoucí.
Vykonali všichni, co mají,
obličeje z domácností se rozpouštějí.

Jaro, které nezažiji

Roste! Už roste!
Už roste můj vztek
z probuzení do dne, jejž jsem nechtěla.
Kominík pod okny kope o zídku,
štětku pohodil a nevrací se pro ni.

Na vsi

Nožka trká, víčko nadzvedá násilím,
loďka houpe, objíždí kopce lýtkový.
Prst souká, v malém těle velký duch.
Smuteční průvod se nese malým městem,
užovka stoupá klikatou cestou za rakví.

Trknutí

Chovej se rozumně, nešij sebou,
nebuď protivko taková, protivko zlá!
Vysvětli růži, jak je krásná,
vysvětli slunci, jak máme rádi,
prsty roztahovat proti jeho paprskům.
Vysvětli smrti, ať nás leká z nenadání.
Připomeň mi, co tu dělám.
Protivko protivná,
přeci jen tě mám rád.

Setkání

Loudám se před hradbami v plné zbroji,
dál půjdu sám.
Podél hradeb vznáší se balón z poslední pouti,
dál půjdu sám.
Dvanáct kašen na náměstí,
dál půjdu sám.
Budu čekat před branami,
na koho, to zatím nevím.
Dál vkročím sám.

Úhoři

Olinka za zamlženým sklem kouká do pole,
vidí postavy v řádcích brambor,
lokty mají zapíchnuté v zemi a klečí,
Olinka se štípe do lokte, jestli cítí,
stejně jako oni necítí nic,
jeskynní úhoři se vracejí z pole zpět.