Stále na cestách
Mlžně svítalo
mezi Metroncem a Villaricou. Kráčel jsem
a nesl v sobě pole, duby, zvířata
a zamlžené srdce
tísněné rozlehlými zelenými oblaky,
oblaky deštivými, černou geografií.
Musím hryzat ticho rán
na těchto cestách,
společně s povalujícími se koňmi, průsvitnými
v kosém světle.
Zatímco včerejší slunce, i to zítřejší
žijí na druhé straně,
v jiných zemích, kde nejsem,
v jiné půli téhož dne.
V sobě samém
uschoval jsem tento popel,
toto ráno stříbřitých očí.
Pokračoval jsem kamenitými řekami
skrze mihotání světla –
vzcházející se otvíralo
mezi sluncem a mým zrakem,
mezi tímto územím a mým osudem
se připravoval klíč deště.
A zima odemkla své zámky.
Pokácené kmeny v kamionu na jedné chilské silnici
Osm pokácených kmenů
v kamionu na cestě:
přijíždějí z hor,
z tvrdé zeleně
Lonquimay, ze zemí nebe a sněhu,
z mého světelného prostoru, z mých samot.
Ach, umírající lesy,
chladné listoví, předposlední obratle
hněvivého včerejška,
války Španělů a Araukánců,
mečů a koní
pod nenávistně hluchým deštěm.
Osm kmenů natažených
na korbě kamionu, v řadě,
na cestě ze Santiaga k pólu,
k jižnímu pólu, do bílé dálky.
Osm mých druhů
s kořeny přeťatými
v mé vlastní spleti.
Je horko, svátek
rozkvetlý sluncem,
hospodářství násilnického léta:
cesta v purpuru a žluti,
modrý obelisk ukazováku,
výbuchy
vlčích máků a všude
trápení ostružin.
Horské léto.
Poledne je modrými hodinami,
statickými, okrouhlými, zpožděnými
pomalým
letem černého ptáka, který vypadá
jako by provázel kmeny na jejich pouti,
následoval ty svržené stromy.
První zima
Obhlížím den jako bych jej stvořil,
jako bych jej přivedl na svět,
od té chvíle, co přišel, temný, k mému oknu
jako nějaký černý pták,
dokud se neproměnil ve sníh a světlo
sotva tepe: žije.
Žije neurčité slunce: jeho osudem je
ozářit tyto nahé stromy,
dotýkat se nehybné vody,
neopatrně kroužit, bez řeči,
bez tíže, dokud ho ústa
oblohy nevypijí
bez toho, že se v chladném světle zatřpytí
peří, které přilétlo ze včerejška
aby se k mému oknu vrátilo zase zítra.
Země
Dnes žiji v jedné zemi tak jemné
jako je podzimní pokožka hroznů:
zelenobílý a nachový je tento čas:
slunce odešlo před chvílí a nevrací se:
nahé stromy se rýsují
pozvedávajíce předposlední třpyt ve svých korunách:
hlas básníků běží po kobercích:
nic se ti nezadře do očí, co by tě zranilo:
sladkosti nikdo neodmlouvá.
Přivykl jsem něžnosti
velikých nehybných řek, pobřeží
zbarvených couvajícími a neústupnými roky:
všechna dramata se odbyla již dávno:
války byly pohřbeny smlouvou
mezi ctí a zapomněním:
nikdo nemá právo k mučení ani k hladu:
vejděme do zlatého domu podzimu.
(Geografía infructuosa, 1969-1972)
Volá oceán
Nepojedu k moři v tomto širém létě
přikrytém vedrem, nevyjdu dál
ze zdí, vepřovic a trhlin,
jež obklopují životy, i ten můj.
V jaké dálce, naproti kterému oknu,
na jakém nádraží
zanechal jsem zapomenuté moře? A tak to zůstává,
nastavuji záda tomu, koho miluji,
zatímco kdesi tam pokračuje bitva
běloby a zeleně, kamene a jiskření.
Tak to bylo, zdá se, že to tak bylo:
životy se mění a umírající
neví, že ta část života,
to největší znamení, ta hojnost
hněvu a slávy zůstaly daleko,
opustí tě naslepo odříznuté.
Ne! Zapřu se neznámému moři,
mrtvému, obklopenému smutnými městy,
moři, jehož vlny neumějí zabíjet,
ani se zahltit solí a zvukem.
Miluji to své moře, dělostřelectvo
oceánu bičujícího pobřeží,
jakési slavnostní zhroucení tyrkysů,
pěnu, v níž umírá síla.
Nešel jsem k moři letos v létě: jsem
uzavřený, pohřbený a v délce
tunelu, který mne zajal
vzdáleně slyším zelené hromobití,
kataklysma rozbitých lahví,
šepot soli a agonie.
Je to osvoboditel. Je to oceán,
daleko, tam, v mé vlasti, která mě čeká.
(Jardín del invierno)
Ptáček
Elegantní ptáček,
jemné nožky, nekonečný ocásek
přibližuje se
ke mně, zjistit, jaké zvíře to jsem.
Děje se na jaře,
v Condé-sur-Iton v Normandii.
Má hvězdu nebo kapku
z křemene, mouky či sněhu
na miniaturním čele,
od krčku k ocásku
ho protínají dva modré pruhy,
dvě hvězdné tyrkysové čáry.
Dělá malinké skoky
hledě na mě obklopeného
zelenou loukou a nebem
a jsou jako dva otazníky
ta nervózně číhající očka,
jako dva špendlíky,
dva černé body, drobné jiskry,
které mne provrtávají, aby se zeptaly
jestli poletím, a kam.
Neohrožený, oděný
jako kvítek svým planoucím peřím,
přímý, odhodlaný
před nepřátelstvím mé výšky,
brzy nalézá zrnko nebo červa
a skoky na jemných drátěných nožkách
opouští přízrak
tohoto obra, který zůstává sám,
bez jeho malého stěhovavého života.
(Jardín del invierno)
Dnes tobě: jsi dlouhá
Dnes tobě: jsi dlouhá
jako tělo Chile a jemná
jako anýzový květ,
a na každém výhonku střežíš svědectví
našich nepomíjejících jar.
Co je dnes za den? Ten tvůj.
A zítřek je včerejškem, neodehrál se,
žádný z dnů neopustil tvé ruce:
střežíš slunce, zemi, fialky
ve svém maličkém stínu, když spíš.
A tak mě každého rána
obdarováváš životem.
(El mar y las campanas)
Přeložila a úvodem opatřila Klára Goldstein.
Foto (c) Lukáš Houdek: Slavkovský les.
