Vyprávění
vyprávěná ladem
jako pole neosetá zrnem
přijdu si ve své domovině

Česká řeč je zvláštní
zanáší se šípy
kterými špatně mířím
protože nádech
nemám v plicích

Úkosem
dívám se
na sousedovo pole

Knihkupectví
V každém městě i kdyby docela malé bylo
zajdu do knihkupectví a ptám se kde mají poezii
Některé prodavačky znejistí
některé to doslova vykolejí nic takového nemají
a některé neochvějně přistoupí k regálu
s úsměvem jako kdyby věděly že jde o zkoušku
hrdě ukáží plné řádky Seifertů Máchy
a jakési šestadvacetileté Rupi Kaur
za kterou stojí marketinkový tah odněkud z Kanady

Někde vám ale doslova upadne čelist
jako na nádraží v antikvariátu ve Žďáru nad Sázavou
kde mají celou místnost věnovanou sbírkám poezie
a pak je knihkupectví v Soběslavi kde leží zrovna vydaná
                        sbírka Petra Hrušky
V Písku na vás vykukuje Mezi apokalypsou Tadeusz Różewicz
Není nic svátečnějšího než si koupit sbírku ve Vrchlabí
                             a vracet se s ní domů
číst si poezii v knihkupectví v Semilech
                          ke které vám ještě podají kávu

***
Zvysoka klapají boty na dlažbě
Míjím lidi posedávající na studených lavičkách
a mám zvláštní pocit že něco zásadního
mezi námi nefunguje

Předurčenost míjení se?

Zvysoka klapou boty na štěrku
za sebou šířím nálepku
že pořád musím někam spěchat
Copak sám už život neutíká

Proč tedy zdůrazňuji klapy klap?

Jsou dveře do čekárny
            už jsem tady
skleněné oči nemocných
jak oči koní v kolotoči na Letné
                                mě zdraví

ptám se kdo je poslední
rozhlížím se
                           Já
nikoho nevidím

***
Říkáš jaká budoucnost mě čeká
a nepřijdeš si nezdvořilý
trávíš tolik času na internetu
a nepřijde ti že jsi přišel o sebe

Tvá důstojnost je jak záložka na konci románu
každý si jej může přečíst když chce

chápu ale že kdybys ses od sítí vzdálil
následovalo by tvoje zapomnění

na nich můžeš existovat i po smrti
Věčnosti se dočkat je silné afrodiziakum

silnější než já
klepající ti na dveře

Sama
V restauraci s mucholapkou na věšáku
piji víno

Kolem reprodukovaná hudba a pozorný číšník
dolévá
         a dolévá

Za oknem hromady sněhu

Na břehu moře se vždycky na něco zapomene
Tvrdil jak ji miluje a že ji nikdy neopustí
V písku po ní zůstaly sluneční brýle
Po něm zase boty do vody
O kus dál její opálená kůže
Vlasy které svíral a ze kterých upletl biče
                  na rozkoše lásky
To vše mávnutím proutku zmizelo
sotva se rozbřesklo
a on musel běžet za ženou

***
Světlo které prosvítalo tvými chloupky
zahlédlo vážku která jako torpédoborec
přistála na kameni

Kolem nás náhle jak duch prosvištěl zvuk ledňáčka
v rákosí se schoval
těkavá nálada opadaného odpoledne olizuje tváře

teskně hromadí se vůně na nohách
blížíme se k soutoku s klíšťaty na kolenou
s babím létem na řídítkách

Školní představení
Do školy přišel Australan
mluvil na nás anglicky
nerozuměli jsme mu ani slovo
celé představení vyvrcholilo tím že se svlíkl do naha
a začal tančit domorodý tanec s tyčkami v ruce
Na konci nám nabídl tradiční delikatesu
což byla piksla s něčím zeleným
když jsme ji ochutnali
běželi jsme na záchod
kde už bylo všude nablito
a další blitky rychle přibývaly
Jedna holka dokonce po nich uklouzla
a způsobila si otřes mozku
jedině tak si vysvětluji
proč před naší školou stála houkající sanitka
ze které vybíhal muž s nosítky

***
Jsou hlasy které vás nevytrhnou z hlubokého spánku
a jsou takové které vás proberou i kdyby mrtvý jste byli

Je zajisté dobře že každý slyší na něco jiného

Někdo na
                  Oběěěd

Někdo na
                  Nezapomeň si vzít kreditku!

A někdo si nechá mluvit do života od rána do večera
a pak se diví že na to aby uslyšel sám sebe
mu jaksi nezbývá nic než vlastní kašel

***
na výstavě keramiky
dílo pojištěné na milióny
nepřiblížily jsme se z úcty k nim
ani o krok